Tomáš Sedláček: Barackova evropská krize, euro-puristi a hloupý Honza francouzský
Barack Obama už letos na jaře napsal do Financial Times článek o tom, jak je potřeba zajistit, aby se „evropská krize“ nešířila dál po světě. Vtipné, najednou je z toho evropská krize, jako by USA byly nejen za oceánem, ale dokonce za vodou. Přitom před třemi lety se o krizi hovořilo jako o americké.
Jak to, že viníme euro, ač je v tom nevinně, a nikoli dolar? Proč máme najednou pocit, že se jedná o „evropskou krizi“, když začala evidentně jako neevropská?
Jak jsme se mýlili
Vzpomínáte si, jak se psalo, v roce 2007, že se jedná o „bouři ve sklenici vody“ a jak ze „sup-prime hypoteční krize“ nic nebude, neb sub-prime, tedy nízkokvalitní hypoteční trh, představoval jen šest procent celého trhu s hypotékami? Žádné pořádné odvětví by tak malou ztrátu nemělo brát tragicky. Jenže právě tady je důležité to slovo „pořádné“ odvětví. Hypoteční trh byl tak našponován na růst, že šestiprocentní výpadek byl najednou problém. A také druhá věc, která se ukazuje dnes a denně ve spojitosti s jakýmkoli krachujícím státem: dluh je prorostlý jak krkovička. Nejde prostě jednoduše odseknout tu řeckou nemocnou nohu, tu maďarskou, tu italskou atd.
To se koneckonců pěkně ukázalo na progresi krize: mysleli jsme si, že se nepřesune ze sup-prime na obecný hypoteční trh, ale ona to udělala. Mysleli jsme si, že se nepřesune z hypotečního trhu na banky, že se nepřesune z amerického bankovnictví na celou ekonomiku, že se nepřesune z USA do Evropy, že se nepřesune z úrovně ekonomiky na stát, a konečně, že se nepřesune z beder jednotlivých zemí na bedra nadnárodní (EU, MMF). Přesunula se všude. Nepřesunula se jen na problematické země (Řecko), ale i na země vzorové, konkurenceschopné a rychle rostoucí (Irsko).
Kdysi jsem slyšel vtip z kostelního prostředí: Máme dokonalý sbor: žádné hříchy, žádné hádky – žádné lidi. A podobně jsou na tom naši ekonomičtí puristi: EU nebo EMU není čistá ekonomická rasa! Jsou tam podvodníci, lenoši, korupčníci. Takže vyloučíme všechny země, kde se podvádí? Nebo kde se kradou fondy EU? Kde politici lžou? Kde lidé blbě volí? Kde je příliš mnoho, nebo příliš málo regulace? Kde jsou všichni stejní? Stejně pracovití, stejně (ne)kreativní, konkurence(ne)schopní?
Obětujeme obě křídla
Jan Sokol s oblibou vypráví příběh francouzského hloupého Honzy: Mladík chtěl mít jednoznačný a čistý papír, a tak se rozhodl odstřihnout všechny okraje. Stříhal a stříhal, ale pokaždé mu zůstala v ruce čtvrtka menší a menší, přitom ale okraje měla pořád. Až nezůstalo nic.
Takže naši euroskeptici ve skutečnosti nejsou euroskeptiky, ale euro-puristy. Chceme čisté euro, a nevidí si za nos, když to říkají, protože s koncem eura je konec konkurenceschopné evropské ekonomiky. Proč se bojíme Číny? Protože je veliká a jednotná a umí se rozhodovat. A jak na to zareagujeme? Rozpadem? Připomíná mi to známou scénu z filmu Šíleně smutná princezna: „Nepřítel čekal, že obětujeme levé křídlo, my nepřítele překvapíme – obětujeme obě křídla!“
Krize není ani evropská, ani americká, ani eurová, ani dolarová – je to krize dluhová, krize z nepřiměřenosti, krize růstového kapitalismu přežrané společnosti, ve které se skutečným hlavolamem drtivé většiny podniků a politiků stalo nikoli jak nasytit hladové, ale jak rafinovaně nasytit syté. Nevíme, co bychom, nevíme, kam jdeme, ale tím pádem tam musíme o to rychleji a nedáme pokoj, dokud nedostaneme. A tak státe plať, když nemáme dost peněz my sami. Takový systém nemůže dlouhodobě nic jiného než zbankrotovat zevnitř.
Pokud tohle nezměníme a nepřestaneme svádět vinu na zástupné problémy typu euro, nehneme se z místa.
Publikováno v HN, 24.11.2011