Rozhovor s Vladimírem Dlouhým: Začínáme si zahrávat s obrazem země
Ekonom Vladimír Dlouhý, člen NERV, varuje: „Poslední skandály již zaregistrovala i evropská média, a začínáme si tak s obrazem země zahrávat. Česká politika začíná být pro pláč a to je první krok ke ztrátě slušné pozice.“
* LN V Česku nyní sledujeme rostoucí nespokojenost s hospodářskou situací, a také s plánovanými reformami. Jak hodnotíte současný stav?
Vím, že pro řadu lidí není dnešní situace jednoduchá. Možná nemají ani tak materiální nouzi, spíše ztrácejí naději ve zlepšení. Okolím jsme ale vnímáni jako nejstabilnější země v regionu a jsme považováni za zemi pracovitých, chytrých a schopných lidí. Hodně cestuji a hovořím s lidmi, jejichž mínění je důležité. Měli bychom mnohem více věřit sami sobě. Zvládáme hospodářskou krizi, a pokud se znovu neprohloubí, pak další hospodářský růst již bude jen o nás. Musíme zvednout hlavu, přestat naříkat nad různými skandály a víc si věřit. Darebáci odpadnou sami a dojde na ně.
* LN Proč se pohled na Česko očima ekonomů tolik liší od pohledu běžných občanů?
Odlišný je pohled zvenčí – jsme zemí s malým dluhem, s průmyslovou tradicí a s vládou, která se hlásí k reformám. Kdo však v Česku žije, cítí každodenní problémy – korupci, nejistou vládu, nedůvěru vůči politikům. Poslední skandály ale již zaregistrovala i evropská média, a začínáme si tak s obrazem země zahrávat. Ale opakuji: ve srovnánís mnoha jinými evropskými zeměmi není tak zle. Nesmíme však rezignovat, chtít stát jen přechytračit, případně okrást, spoléhat na sociální dávky, nadávat v hospodě na poměry a snadno se nechat nalákat do ulic.
* LN V ulicích se většinou protestuje proti establishmentu, proti státu. Nyní se nacházíme v situaci, kdy má stát nepřítele téměř na každé frontě. Není to vlastně dobře? Není předpokladem efektivního fungování státu to, aby byl nepřítelem pro každou sortu lidí?
V žádné zemi stát nesmí být nepřítelem. Stát to ale dnes, při opakující se recesi v sousedních zemích, opravdu nemá lehké. Držet veřejné finance pod kontrolou a současně provádět reformy, to je nepopulární všude. Politici musí být schopni vysvětlit, že to vše dělají pro růst životní úrovně ne teď či za rok, ale ve středním a delším období.
* LN Jaká střednědobá opatření kromě stabilizace veřejných financí mohou přispět k dobré pověsti Česka?
Do budoucna nás bude živit mladá generace, tedy ta, která dnes studuje. Nevěřím moc na programy Evropské unie, že se napumpují peníze do toho či onoho průmyslu a výkonnost ekonomiky se zlepší. Věřím ve vzdělání a v propojení znalostí lidí s hladem soukromého sektoru po technologickém pokroku. Vnímám protesty studentů, po většinu života až dodnes jsem na vysokých školách učil. Na druhou stranu mě mrzí, že protesty zdegenerovaly k podpoře dnešního stavu na vysokých školách. Chybí konkurence, v některých případech si pedagogové vybudovali pohodlné, otitulované pašalíky. Kvalitu studentů zvýší jen lepší učitelé a přednášky a ne spory o akademickou nezávislost. Není to však jen o vysokých školách. Pro úroveň vzdělanosti je důležitá i kvalita základního školství a úloha rodiny. Rodina připravuje na budoucnost a vytváří motivaci. Byl jsem mile překvapen, když jsem četl výzkum, ve kterém mladí lidé staví rodinu na první místa svého hodnotového žebříčku. Je to dobře, po období honu za kariérou se navrací rodinné hodnoty. Ty totiž o kariéře rozhodují více než různé manažerské programy.
* LN Nevytváří současný model vysokého školství, respektive absence školného, již mezimladými lidmi pokřivený obraz, že mají nárok čerpat od státu služby zdarma?
Podporuji školné. Od studentů ale slyším, že pro ně je to minoritní problém. Pro média je tomu naopak, je to vděčné téma. Studenti však mají i svoji pravdu. Reformy s nimi nebyly dostatečně diskutovány, netýkají se vůbec soukromých vysokých škol, konkrétní návrh školného nebyl ideální a poukazují i na legislativní kvalitu návrhů.
* LN Vy jste jeden z lidí, kteří se od počátku devadesátých let podíleli na formování této země. Mnoho lidí dnes tvrdí, že tehdy měli zcela odlišné představy o tom, jak bude dnes Česko vypadat. Kde podle vás nastaly chyby, nebo na správnosti jakých opatření trváte, byť vedla k v současnosti kritizovanému stavu?
Dnešní stabilita nevznikla ze dne na den. Je důsledkem hospodářského vývoje po roce 1991, a je to pozitivním vysvědčením pro všechny vlády. Žádná nepřipustila zpomalení transformace ekonomiky, jak tomu bylo v Rumunsku, Bulharsku či na Ukrajině, nebo nárůst zadluženosti, jak se to stalo v Maďarsku. Základní strategie byla správná, bez ohledu na mnoho omylů. Mění se ale paradigmata ve společnosti. Po konci komunismu jsme věřili, že zvítězil demokratický kapitalismus. Po roce 2007 jsme ale došli k finanční krizi a ke krizi našich sousedů v eurozóně. Svět, do kterého jsme se tehdy rychle vraceli, najednou již není tak atraktivní. Mnoho lidí se začíná ptát, zda tento svět „je ten správný“. Zda negeneruje korupci, bubliny na realitních a finančních trzích, hospodářské krize či vyšší sociální nerovnost. Zda nevede k neschopnosti vlád rozhodovat, když jsou stále pod vlivem nějakých voleb. To je logické. Navíc, čínský úspěch státního kapitalismu se zdá atraktivní.
* LN Anegeneruje tento svět i skandály, které v současnosti zaplavují veřejnou sféru v Česku?
Ano. V případě odposlechů lobbisty a bývalého primátora Prahy je špatné úplně všechno. To, že si tito pánové takto povídali, je špatně. To, že je odposlouchávali, když jeden z nich byl ve vysoké volené funkci, je také špatně. To, že tyto odposlechy unikly ke skupině lidí, kteří pak založili politickou stranu a vstoupili do vlády, je velmi špatně. A konečně, špatné je i to, že vše odhalil investigativní novinář, byť jemu samotnému lze těžko něco vyčítat. Takže pozor – česká politika začíná být pro pláč a to je první krok ke ztrátě té slušné pozice, o které mluvím. Navíc, sešup dolů pak jde moc rychle, Maďaři nám o tom mohou vyprávět.
* LN Kde je původ toho všeho?
Obecně v nezralosti nás všech v roce 1990, konkrétněji v opoziční smlouvě (smlouva mezi ČSSD a ODS, která v roce 1998 umožnila vznik menšinové vlády ČSSD – pozn. red.). Sám jsem ji v jednom rozhovoru v létě 1998 podpořil, neboť mi tehdy připadala logická velká koalice, která dokončí transformaci ekonomiky a poučí se z našich chyb. To se také i stalo, ale současně opoziční smlouva dala větší než obvyklý prostor ke vzniku lidí, kteří nedělají nic, jen korupčně promazávají vztahy mezi politiky a byznysem. Na úrovni velkých měst, krajů nebo různých regionů vznikly privilegované skupiny, které si mezi sebou rozdělují podnikatelské příležitosti a nadstandardní zisky, neboť nejsou tlačeny k minimálním nákladům. Zase však jedno varování: odlišme tuto skupinu od lidí, kteří jsou v popředí zájmu, protože jsou úspěšní a bohatí, ale oni s bohatstvím převzali i odpovědnost a řídí velké podniky či investiční skupiny.
* LN Společným jmenovatelem doby, ve které jste seděl ve vládě vy, a současnosti, je, že kapitál – alespoň ve vnímání veřejnosti – vévodí právu. V devadesátých letech se hovořilo o převaze ekonomů nad právníky při formování státu, nyní se hovoří o dominanci finančních skupin. Vnímáte podobné paralely i vy?
Nemám pocit, že bychvminulosti nějak ovládal právníky. Přiznávám, měli jsme udělat daleko více a lepších kroků v oblasti práva a regulace. Kdybychom ale čekali na vybudování správného právního a regulačního rámce, tak bychom ekonomickou transformaci nezačali nikdy. Navíc tehdejší vzory pro regulaci, například finančních trhů, se dnes samy potýkají s velkými problémy. Slovo regulace v Česku v roce 2012 pro mne znamená nepřipustit vládu státní byrokracie nad byznysem, regulovat v souladu s mezinárodními standardy – které se, pravda, nyní bolestně hledají – a potlačení vlivu různých zájmových skupin.
* LN V současnosti se pohybujete ve světě byznysu po celém světě. Je Česko opravdu tak zkorumpované, jak se v poslední době hovoří?
Lze se spolehnout buď na různé žebříčky transparentnosti – zde jsem trochu skeptický – či na osobní zkušenost. Z obou pohledů jsou Německo či Skandinávie méně zkorumpované.
* LN Jedna z největších korupčních afér v Česku ale souvisí s nákupem švédských stíhaček Gripen…
Ano. Korupce je všudypřítomná, jde však o její míru. Řešení je místní, závislé na zemi, společnosti. Někde se musí začít, třeba omezenímmoci regionálních a municipálních skupin při rozdělování finančních prostředků. Slyšel jsem, že zdrojem korupce jsou i firmy, které na základě dohod s municipalitami průběh soutěží řídí. Nejde hned o zlomovou věc, aleměla dobrý dopad na lidi a důvěryhodnost radnic. Možná je to trochu i o odvaze konkrétních lidí, zastupitelů.
* LN Kdybychom přirovnali Česko k firmě, jak by si stála na volném trhu?
Museli bychom ji srovnávat s jinými firmami. Vedle nás je jedna z největších a nejsilnějších firem na světě, Německo. Cena našich akcií by byla odvozována od německé ceny. Aod kvality naší společnosti. Všímám si, že lidé se v posledních letech v Česku začínají štěpit do dvou skupin. Vyčleňují se lidé, které spojuje pachuť z politiky, korupce, a začínají si aktivně budovat vlastní svět – třeba jen úplně obyčejnou partu na vesnici. To je dobrý trend, obzvláště nestane-li se takový občanský život náhražkou a tito lidé se zapojí do další proměny země. A pak existuje druhá skupina, která je spokojena s pobíráním dávek, nadává a děsí jí reformy.
* LN Téměř paniku ve společnosti vzbuzují plánované vládní reformy. Vláda získalavminulých volbách na jejich prosazení velkou sílu, avšak zatím jich mnoho neprosadila…
Tuto sílu vláda získala díky začlenění Věcí veřejných do koalice. Je to nejméně proreformní koaliční strana a vláda musí hledat kompromisy. Vláda se i tak snaží na reformách pracovat, jde to ale pomalu.
* LN Lidé na jednu stranu kritizují vládu, že nepodepsala takzvaný fiskální kompakt v rámci EU, když ale uplatňuje jeho principy, tedy fiskální odpovědnost v podobě snižování deficitu, kritizují ji také. Lze se vůbec veřejnosti zavděčit?
Fiskální kompakt by měl nastavit legislativní pravidla, podle kterého by se země nemohly zadlužovat, jak chtějí. To jsme nepodepsali, ale z pohledu hospodářské politiky to není zásadní. To hlavní je mít pevná vlastní fiskální pravidla. Otázkou zůstává, kdy nějaké vláda konečně přijme. Nezadlužovat se a současně dělat reformy. To nebude nikdy populární, ale s pracovitými, chytrými a vzdělanými lidmi, které máme, si to můžeme dovolit. Česká republika, možná na rozdíl od jiných, na to zkrátka má.
Publikováno v LN, 6.4.2012