Rozhovor s Vladimírem Dlouhým: Eurozóna vznikla příliš brzy

* V předešlých dvou třech letech jsme byli svědky přijímání nejrůznějších nástrojů, strategií či iniciativ, které by měly napravit fungování eurozóny. Mají šanci na úspěch?

Ono je to jako když lékař léčí projevy nemoci, nikoli její skutečné příčiny. A ta skutečná příčina je v tom, že když chcete mít skupinu zemí, kde má fungovat společná měna, ty země z pohledu ekonomiky či společnosti musejí být velmi podobné. Pokud nejsou, musejí být nastaveny jiné mechanismy. Otcové a zakladatelé eura na ně spoléhali a institucionalizovali je do Paktu růstu a stability, hned potom je ovšem Francie a Německo porušily, což byl velmi špatný signál. Teď se to snaží dohánět tím, že se přijímají další a další opatření, která jsou de facto založena na solidaritě. A to je problém, protože není jeden evropský démos, není jeden evropský lid. Já si velmi vážím toho poválečného vývoje, který přinesl mnoho, ale prostě měl se celému procesu prohlubování evropské sounáležitosti dát delší čas. A to se bohužel nestalo.

* Souhlasím určitě s tím, že zejména 90. léta přinesla příliš mnoho revolučních změn ve vývoji evropské integrace a že jejich rozložení v čase by bylo určitě záhodno...

...k těm 90. letům. Ekonomové, kteří připravovali euro, si byli vědomi různých rizik, ale bohužel jiných, než která se potom ukázala. Velmi se báli toho, že budou inflační diferenciály, že budou různé inflace v různých zemích. Ale ukázalo se, že takový problém nenastal. Problémem byla společná nízká úroková míra, která umožňovala financovat v Irsku a ve Španělsku nedisciplinované nebo nezodpovědné chování soukromého bankovního sektoru navázaného na sektor nemovitostí. V Portugalsku a v Řecku spíše nedisciplinované chování veřejného sektoru, který utrácel rozpočtové peníze, zvyšoval platy lidem a tvářil se prostě politicky velmi hezky a všichni byli „happy“. Jak na jihu, že jejich země rostou rychleji a dohánějí evropský průměr, tak na severu, že všichni tady začínáme mít tu společnou Evropu. Jenže to se ukázalo jako omyl.

* Což mohl být koneckonců i vjem jisté solidarity právě Finů nebo dalších bohatých států s těmi chudšími.

To nebyl jen vjem. Finanční trhy to tak chápaly. Proto půjčovaly Řecku nebo Španělsku. Banky se také chovaly tak, že už tady ta solidarita je. Když však přišel první křest ohněm v podobě krize, ukázalo se, že tady ta solidarita není.

* Kdybychom se teoreticky sešli za 10 let, budeme ještě stále hovořit o společné evropské měně? Nebo už to bude měna úplně jiná, třeba původní národní.

Ta společná evropská měna může existovat, ale nebude dostatečně efektivně fungovat. Já se teď spíše přikláním k názoru, a třeba ještě před rokem jsem si to nemyslel, že by možná bylo dobré zvážit odchod některých zemí z eurozóny. A když ne, tak trochu i změnit politiku Evropské centrální banky, protože největší problém je rozdíl v konkurenceschopnosti. Mezi jižními zeměmi a severními. Krátkodobé řešení je buď vystoupení a devalvace, nebo rychlejší růst a rychlejší inflace severu. Druhá možnost by vyžadovala přesun nejen soukromého, ale i veřejného kapitálu z jižních zemí do severních.

Publikováno v týdeníku Ekonom, 23.5.2013