Petr Zahradník: Ty unijní bruselské paradoxy aneb Pradědeček by se divil

Další a další jednání, konference, workshop, jehož obsahem je sjednocování, sbližování, koordinace, nalézání společného postoje, soudržnost či harmonizace, se konají na půdě města i země natolik rozporuplné, že nic nemá tak daleko k tomu, co má ideál Evropské unie představovat, než právě její sídelní místo číslo jedna a stát, v němž se toto sídlo nalézá. Tedy Brusel a Belgie.
A aby toho nebylo málo, každý z nich je rozporuplný zcela jinak.

To jsem zrovna naposledy vycházel z paláce Charlemagne, méně slavného souseda slovutnějšího Berlaymontu, kde jsem se zúčastnil půldenní debaty na téma, jak nastavit evropské fondy v příštím období spravedlivěji, objektivněji, korektněji, aby tyto pomáhaly stírat rozdíly mezi jednotlivými regiony a popoháněly unijní ekonomiku kupředu, aby byla schopna neztrácet, ale obstát v globální soutěži.

Člověk, který by chtěl po těchto slovech o blahodárnosti evropských fondů, přibližování, soudržnosti a funkční propojenosti přijít na jiné myšlenky v exotické cizině s jinou mentalitou, zvyky či kuchyní, neměl by to z bruselského Schumanna daleko - tak 15 minut metrem. A ještě by se mohl rozhodnout, zda chce raději do Turecka či Kurdistánu - to bych ho poslal spíše do čtvrti Anderlecht, anebo do rovníkové Afriky, to by mohl jít rovnou pěšky k Bonifácovi.

Chci tím říci, že i přes svou bohatost podmíněnou právě do jisté míry tím, že Brusel hostí již více než půl století evropské instituce (a je tak třetím nejbohatším regionem EU z více než 270 v žebříčku, kde je naše Praha pátá …), si nevybavuji srovnatelnou evropskou metropoli či městskou aglomeraci s takovým množstvím až propastných rozdílů, jež musejí upoutat pozornost i málo pozorného turisty. A týkají se nejen složení obyvatelstva, pořádku a spořádanosti v ulicích, složení obchodů a restaurací, ale i tisíců dalších aspektů: bohatství se střídá až se středověkou orientální chudobou, nablýskaný objekt světoznámé firmy či boutique s šestimístnými cenami v eurech s doslovným slumem, nádherná vilová čtvrť například v Tervuren se snůškou nechutných odpadků.

A to všechno - i přes svou absolutní rozporuplnost - tu vlastně žije v harmonii až toleranci. Což nelze říci o Belgii jako takové, kde se vlámsko-valonské spory, které mám tu čest zblízka pozorovat již téměř 20 let, vůbec neřeší. Jen se vytvářejí rozmíšky a zákopy nové -a po celou dobu se společným jmenovatelem: Kdo na koho doplácí, proč a kolik ? A jaké že jsou vlastně ty společné belgické hodnoty?

Za celých 20 let pozorování mohu jen konstatovat, že sinusoida sporů téměř žádné z nich nevyřešila a mnoho nových nadělala, až je opravdu zázrakem, že Belgie stále „drží“ pohromadě. To Československo v podobném duchu debatovalo zhruba dva roky a za pár týdnů si připomeneme už 17 let od svého rozdělení.

A na této půdě a její centrále sídlí hlavní instituce projektu, který si naopak letos připomněl 60 let od svého výkopu datovaného Schumannovou deklarací a který přese všechny mouchy vůbec není neúspěšný. To jen člověk občas podléhá pokušení to dobré a prospěšné či užitečné považovat za samozřejmost. Jen se pokusme obrazně vyprávět našemu prapradědovi, že v Evropě se již 65 let v podstatě neválčí, že si mohu vyjet bez pasu a kontroly, kam se mi zlíbí, že v evropském prostoru nejsou cla a další překážky, jež by mi tam bránily podnikat, studovat, pracovat či investovat. O chudší ve společenství se navíc postarají v podobě již zmíněných fondů. Prapraděd by si myslel, že mluvím o zázraku nebo jsem se zbláznil.

A přesto a zcela objektivně by Evropa mohla být ještě podstatně dál, říkají zejména ti, kteří se právě vrátili z Expa či Koreje.

Člověk by se snad až bál pomyslet na to, kde a jak dál by Unie mohla být, kdyby jejím sídlem číslo jedna nebyl rozporuplný Brusel, ale současná „dvojka“ Lucemburk, město bohatší Bruselu, avšak spořádané, homogenní, doslova soudržné…

Publikováno v Hospodářských novinách, 10.11.2010