EN

Vláda České republiky

Stránka byla přesunuta do archivu

Petr Zahradník: Tři důvody, proč reformy stále nepřicházejí



Názorové proudy, spojené reminiscencemi na „reálný socík“, jsou v přirozeném protikladu s tím, co zdravé ekonomické reformy vyžadují.

Už více než rok drží otěže státní exekutivy vládní formace mající ve Sněmovně na tuzemské poměry bezprecedentní podporu. Tento silný politický mandát před oním rokem sváděl k domněnce a pokušení, že nutné ekonomické a širší společenské reformy půjde prosadit bez vážných komplikací.

Po roce, který měl být obdobím hlavní reformní ofenzivy a tahu na branku, je však dílčí hodnocení výrazně tristnější než počáteční očekávání. Navíc podpora vlády – na rozdíl od situace před rokem – vykazuje výrazně horší hodnoty.

Smutné navíc je, že příčinou nepřijetí vlastně žádného z klíčových reformních návrhů není neukončený kompetentní soubor věcných a racionálních argumentů, hájící tu „svoji“ pravdu. Nýbrž faktická exekutivní paralýza, jejíž příčiny spíše nahodile probleskují zpoza opony nad politickým jevištěm. Bohužel však problesky, jež dorazily k očím veřejnosti, jsou tak tristní a tragikomické, až jsou nehodny uskupení zvaného reformní, zodpovědná, rozpočtově umírněná a antikorupční vláda.

O nic lépe však v diskusi nedopadá opozice, slyšená v posledním období spíše prostřednictvím odborových demonstrací, zabalených do těžce demagogického a populistického hávu.

A za třetí, jak je na tom ohledně připravenosti k reformám naše společnost jako celek?

Bylo by naivní očekávat, že se na individuální zodpovědnosti a přístupu založeném na větším respektování tržních parametrů (avšak při zachování dostatečné míry společenské solidarity) shodne celá či jen většina populace. Stejně tak na osekání zbytných aktivit hrazených z veřejných zdrojů i nezasloužených prebend vyplácených z téže kapsy. Dost těžko je možné počítat s podporou společnosti, v níž stále značná část lidí nepovažuje znárodnění druhé poloviny čtyřicátých a první poloviny padesátých let za největší ekonomický velezločin a státní krádež minimálně dvacátého století. A přitom upozorňuje na chyby a skandály obklopující privatizaci za uplynulých 20 let. (Nebýt oné zrůdné nacionalizace, nemuseli bychom se o 40 let později jakoukoliv masovou privatizací vůbec vzrušovat.)

Nemalá část spoluobčanů navíc uznává, či je dokonce hrda na „naše“ komunistické pohraničníky, hájící „bránu míru a socialismu“, přičemž existence železné opony jim ani dnes nepřipadá dvakrát divná.

O pohledu do minulosti a vyrovnání se s ní svědčí též „případ“ kříže u Dobronína. Ten je potvrzením, že zastánci jeho odstranění zcela nepochopili jednu z klíčových premis, na nichž stojí model evropské integrace. A ve své zamindrákovanosti (a možná i zbabělého strachu ze zodpovědnosti za nevinné oběti jiné národnosti) jsou v dnešní Evropě jakýmisi cizorodými tělesy.

Tyto názorové proudy, spojené s dalšími reminiscencemi na „reálný socík“, jsou v přirozeném protikladu s tím, co zdravé ekonomické reformy vyžadují. Tedy osobní odpovědnost, udržitelnost v čase, transparentnost a jasné stanovení role každého v rámci této společnosti. Pouze takovýto přístup umožní, že dojde ke zřetelnému oddělení statku privátního a veřejného. A ten veřejný bude přirozeně použit všude tam, kde bude sledován legitimní veřejný zájem. I na jeho obsahu by se společnost měla shodnout.

Je to však opravdu možné ve společnosti, v níž existuje tak silná propast mezi odvážnými reformními potřebami a defenzivněrovnostářskými zájmy jejího obyvatelstva?

 

Publikováno v HN, 4.8.2011