Petr Zahradník: Tři důvody, proč reformy stále nepřicházejí

Už více než rok drží otěže státní exekutivy vládní formace mající ve Sněmovně na tuzemské poměry bezprecedentní podporu. Tento silný politický mandát před oním rokem sváděl k domněnce a pokušení, že nutné ekonomické a širší společenské reformy půjde prosadit bez vážných komplikací.

Po roce, který měl být obdobím hlavní reformní ofenzivy a tahu na branku, je však dílčí hodnocení výrazně tristnější než počáteční očekávání. Navíc podpora vlády – na rozdíl od situace před rokem – vykazuje výrazně horší hodnoty.

Smutné navíc je, že příčinou nepřijetí vlastně žádného z klíčových reformních návrhů není neukončený kompetentní soubor věcných a racionálních argumentů, hájící tu „svoji“ pravdu. Nýbrž faktická exekutivní paralýza, jejíž příčiny spíše nahodile probleskují zpoza opony nad politickým jevištěm. Bohužel však problesky, jež dorazily k očím veřejnosti, jsou tak tristní a tragikomické, až jsou nehodny uskupení zvaného reformní, zodpovědná, rozpočtově umírněná a antikorupční vláda.

O nic lépe však v diskusi nedopadá opozice, slyšená v posledním období spíše prostřednictvím odborových demonstrací, zabalených do těžce demagogického a populistického hávu.

A za třetí, jak je na tom ohledně připravenosti k reformám naše společnost jako celek?

Bylo by naivní očekávat, že se na individuální zodpovědnosti a přístupu založeném na větším respektování tržních parametrů (avšak při zachování dostatečné míry společenské solidarity) shodne celá či jen většina populace. Stejně tak na osekání zbytných aktivit hrazených z veřejných zdrojů i nezasloužených prebend vyplácených z téže kapsy. Dost těžko je možné počítat s podporou společnosti, v níž stále značná část lidí nepovažuje znárodnění druhé poloviny čtyřicátých a první poloviny padesátých let za největší ekonomický velezločin a státní krádež minimálně dvacátého století. A přitom upozorňuje na chyby a skandály obklopující privatizaci za uplynulých 20 let. (Nebýt oné zrůdné nacionalizace, nemuseli bychom se o 40 let později jakoukoliv masovou privatizací vůbec vzrušovat.)

Nemalá část spoluobčanů navíc uznává, či je dokonce hrda na „naše“ komunistické pohraničníky, hájící „bránu míru a socialismu“, přičemž existence železné opony jim ani dnes nepřipadá dvakrát divná.

O pohledu do minulosti a vyrovnání se s ní svědčí též „případ“ kříže u Dobronína. Ten je potvrzením, že zastánci jeho odstranění zcela nepochopili jednu z klíčových premis, na nichž stojí model evropské integrace. A ve své zamindrákovanosti (a možná i zbabělého strachu ze zodpovědnosti za nevinné oběti jiné národnosti) jsou v dnešní Evropě jakýmisi cizorodými tělesy.

Tyto názorové proudy, spojené s dalšími reminiscencemi na „reálný socík“, jsou v přirozeném protikladu s tím, co zdravé ekonomické reformy vyžadují. Tedy osobní odpovědnost, udržitelnost v čase, transparentnost a jasné stanovení role každého v rámci této společnosti. Pouze takovýto přístup umožní, že dojde ke zřetelnému oddělení statku privátního a veřejného. A ten veřejný bude přirozeně použit všude tam, kde bude sledován legitimní veřejný zájem. I na jeho obsahu by se společnost měla shodnout.

Je to však opravdu možné ve společnosti, v níž existuje tak silná propast mezi odvážnými reformními potřebami a defenzivněrovnostářskými zájmy jejího obyvatelstva?

Publikováno v HN, 4.8.2011