Petr Zahradník: Přehoupnou se evropské fondy přes hranice?

V rámci nyní již naplno rozprouděné diskuse o jejich budoucnosti po roce 2013 se vedle řady jiných inovačních návrhů objevuje i ten, že evropské fondy by měly být v mnohem větší míře k dispozici realizaci a financování takových projektů, které překračují hranice jednoho regionu v rámci jednoho členského státu a umožní regionální kooperaci napříč hranicemi jednotlivých členských států Evropské unie.

Doposud je možné v rámci kohezní politiky Evropské unie věnovat přibližně dvě procenta celkového objemu evropských fondů na naplnění cíle územní spolupráce.
Z tohoto titulu jsou financovány projekty například na turistické či cyklistické stezky procházející národními hranicemi, přeshraniční silniční komunikace, ale školy s dvojjazyčným vyučováním či množství propagačního a informačního materiálu svědčí o tom, že pro životaschopný rozvoj regionu není nutné vnímat jeho rozdělení národními hranicemi.

Do budoucna by se měl tento přeshraniční rozměr podstatně rozšířit. Je to dobře, anebo špatně? A je to dobře, či špatně pro nás? Těžká odpověď! Pokusme se ji rozklíčovat.

Větší efektivita

Na jedné straně je pravdou, že přirozené vztahy ekonomické spolupráce v řadě případů nekončí hned na státních hranicích.

Je pro všechny zúčastněné užitečné a také efektivní, pokud se podpůrné programy realizují bez ohledu na to, že tam existují hranice.

Je dobré mít nejen lyžařský areál v příhraniční oblasti, který může být společně zákazníky využíván bez ohledu na hranice; je dobré se do tohoto areálu dostat díky integrovanému dopravnímu systému, který též na hranice nehledí. To samé platí pro určité formy vzdělávání, výzkum, využívání možností pro pracovní příležitosti.

Některé shluky regionů napříč hranicemi tímto způsobem chtějí společně řešit energetické problémy, ekologické zátěže, chtějí společně financovat ekonomický rozvoj. Pokud se tak děje z přirozeného, nenásilného popudu jednotlivých aktérů, existence národních hranic by opravdu neměla být překážkou.

A patrně to platí i pro některé z gigantických, až téměř panevropských projektů dunajské, baltské či adriatické spolupráce, jejichž pojítkem má být mobilita – například vysokorychlostní železnice.

Argumenty proti

Je však i druhý úhel pohledu na totéž.
Ten vychází z rovněž pravdivé a racionální premisy, že bohaté členské státy a jejich regiony by si v příštím období kohezní politiky již opravdu „neškrtly“ a cestou tohoto plíživého šíření politiky koheze si přijdou finančně na své – ovšem na úkor zemí a regionů našeho typu.

Je pravdou, že zkušené země Západu jsou v kohezní politice našimi donátory již poměrně dlouho a zřejmě disponují i kvalitnějším manažerským know-how. Ale apetit dodatečných finančních prostředků pro ně jim zřejmě též není lhostejný.

S otazníkem je třeba vnímat také skutečnost, že touto přeshraniční dimenzí by kohezní politika ztratila tu vlastnost, že v rozměru národních států je za ni příslušná země plně zodpovědná. Argumenty úspornější a efektivnější kohezní politiky dnes platí snad více než kdykoliv předtím.

Ale současně vědomé ustupování z pozic, které nám jako evropské stále ještě rozvojové zemi hrozí a zřejmě pro nás finančně zcela výhodné není, stojí za pečlivé zvážení.
Ne každý náš region je totiž na tuto podobu spolupráce přirozeně předurčen.

Publikováno v HN, 22. prosince 2010.