Petr Zahradník: Politika, penze, DPH a realita

Klasik praví: nic nemá se mít za definitivní; zvláště pak ne dosud nezavršený průběh diskuse o tak závažném tématu, jakým je penzijní reforma. Není ani trochu pravda – jak praví i některé autority –, že by se o ní nediskutovalo. Bez přijetí závěru se o ní diskutuje už alespoň 18 let a teď poprvé se zdá, že diskuse spěje k politicky posvěcenému konci.

Během těch 18 let se ne nezanedbatelné privatizační výnosy – jinak ideálně použitelné právě pro finanční krytí nákladů penzijní reformy – použily na jiný účel a ony náklady startu opravdové reformy nulové skutečně nejsou. Je tak zapotřebí vytvořit stabilní zdroje, o něž by se mohla opřít. Tyto jsou v zásadě tři: na příjmové straně rozpočtu jsou to ty daně, které naši konkurenceschopnost podkopou relativně nejméně (jaksi automaticky se na prvním místě nabízí nejobjemnější z nich, navíc snadno vybratelná – DPH –, nutné je však pečlivě vysledovat i sociální dopady zvýšení její sazby a v potřebných případech tyto adresně kompenzovat; vedle ní se však nabízí i daň spotřební – především pak ta její část zaměřená na alkohol či cigarety – či daň majetková; předmětem úvah pak mohou být i daně uvalené například na zdraví škodlivé potraviny či daně a poplatky vybírané kolem hazardních aktivit – jejich připravenost pro praktické užití je však nulová, průběh jejich výběru nejistý a předpokládaný objem prostředků sotva dostatečný).

Je zde však i strana výdajová a v jejím rámci avizované úspory, jež by měly být adresně a selektivně nalézány i v následujícím období – jejich použitelnost je též možná i pro potřeby penzijní reformy, ale prvky nejistoty, obtížné predikovatelnosti a možné nedostatečnosti zdrojů zde platí též. A konečně v delším časovém horizontu nelze zapomínat ani na budoucí výnosy z možných zbývajících privatizačních projektů, s nimiž však v dohledné době počítáno není. Při ohledání těchto zdrojů se tak DPH jako akceptovatelná sazba skutečně stává oprávněným kandidátem číslo jedna.

Právě proto, že penzijní reformu bychom měli spustit teď a rovněž teď jsou zapotřebí i finanční zdroje, jež budou pokrývat její náklady. Ty jsou do značné míry závislé na tom, jakou bude mít penzijní reforma podobu. Za předpokladu, že by zahrnovala povinný soukromý pilíř, navíc s vysokou mírou účasti budoucích penzistů, by tyto náklady byly vyšší; totéž by se týkalo i případu vytvoření státního fondu, jenž by zhodnocoval příspěvky účastníků. V případě verze pilíře založeného na dobrovolné bázi však lze předpokládat částku nákladů nižší, jíž by měly odpovídat i dodatečně získané zdroje v její prospěch.

Požadujeme-li pro tento účel stabilní zdroj, je DPH zřejmě opravdu nejlepší volbou. Avšak sjednocení její sazby na úrovni 20 procent bylo příliš razantní (a snad i necitlivé) s ohledem na to, jaká nabídka penzijní reformy nakonec spatřila světlo světa.

Existovala tak celá řada podezření, co že má vláda „za lubem“, vybírá-li prostřednictvím DPH údajně podstatně více, než je pro účely penzí zapotřebí. Je dobře, že je vláda opatrná. Je dobře, že toto opatření přispívá i k posílení fiskální disciplíny, jež by měla zůstat v kontextu penzijní reformy stále na paměti.

Ale je současně dobře, že vláda otupila ostří mnohdy až militantně agresivních reakcí a parametry DPH pro příští rok i pro období po roce 2013 více přiblížila realitě. Pozvolné sblížení v průběhu příštího roku a sjednocení na úrovni 17,5 procenta od roku 2013 je reálnějším vyčíslením nákladů, jež si penzijní reforma vyžádá.

Ovšem za definitivní nemůžeme zatím považovat ani tuto verzi, jež není tak vyhraněná, radikální, není sociálně necitlivá, ale jasně říká, že udržitelný penzijní systém není zadarmo a že by se na něm měl podílet pokud možno každý.

Proběhnou-li v případném finále některé další změny, už by zřejmě neměly být nikterak razantní.

Publikováno v LN, 14.3.2011