Petr Zahradník: Pohled z okna vlaku

Cestující, návštěvníci zdáli i zblízka, tuzemci i přespolní, si na cestě do cílového města vytvářejí pohledem z okna obrázek o tom, kamže to vlastně jedou a jaký že kraj je na jejich pouti doprovází. Čím vzdálenější a méně poučený pasažér, tím dychtivěji tento pocit vnímá a tím intenzivnější obraz si tímto vytváří.

Můžeme s poměrnou hrdostí tvrdit, že pokud k nám návštěvník přilétá, na našich mezinárodních letištích jej vesměs čeká moderní a kultivované uvítání a rovněž pozemská cesta do centra města je obvykle na takové úrovni kultivovanosti, již známe z mnoha evropských metropolí.

Používáme-li k cestě do řady velkých měst silniční dopravní prostředek a využíváme-li dálnice, i pohled z okna automobilu svědčí o tom, že naše země je poměrně uspořádaná a může vyvolat i iluzi, že dokonce pořádkumilovná. Pravda, použijeme-li silnic nižších tříd, již takové nadšení tento obraz pedantickému puntičkáři nenabídne. Přibližně pětina návštěvníků naší země (a v rámci domácího turismu až třetina) používá vlaku. Jeho standard se u nás za posledních 15 let výrazně zvedl v řadě kvalitativních aspektů.

Co je však většinou zhoršující se, až odpudivé? Pohled z okna vlaku! Železniční tratě – především v městských aglomeracích – neprocházejí zrovna vábnými čtvrtěmi. Především návštěvníkům ze zámoří, již poprvé stanuli na evropském kontinentě a protnuli hranice naší země, může tento pohled způsobit zdravotní újmu a šok, provázený otázkou: V jaké žumpě jsme se to ocitli?

Neskutečný nepořádek, neudržované prostory, zdevastované objekty (mnohdy obývané podezřelými existencemi), tuny odpadu a infrastruktura v ruinách – tímto se země, která má v úmyslu propagovat své turistické přednosti, zkrátka „chlubit“ nesmí. Přijede-li návštěvník do lázní a na nádraží je nucen brodit se vrstvami odpadků, odpudivých nánosů a procházet budovami, které patrně od doby jejich postavení nikdo ani neuklidil, kredibilita naší země coby ideální turistické destinace klesá k nule.

Náměstí většiny (ne-li všech) větších i menších měst prošla za posledních dvacet let pozoruhodnou očistou a rekonstrukcí. Nádraží též bývala vnímána jako důstojná brána do příslušného města – u nás však většinou tato důstojnost těžce upadá. A nespočívá to pouze v tom, že důkladná rekonstrukce nádraží je investičně nákladná (to by se snad i dalo pochopit, že vše nejde hned), ale za běžný provoz a údržbu těchto prostor zajisté někdo osobně zodpovídá. Chtěl bych vidět odůvodnění bonusu takového šéfa údržby, v jehož revíru se nachází neskutečný svinčík.

V pražském katastru nemusíme chodit daleko: Ano, pražské Hlavní nádraží vykvétá do krásy. Ministr dopravy či šéf Českých drah by si však mohli učinit společnou procházku po „žižkovské promenádě“ v zadním traktu tohoto nádraží, pořízené velmi nedávno za nemalý veřejný peníz. Pokud by byla řádně udržována, nabízela by netradiční místo pro pěší v samém centru města. Jenže když se dnes při případné procházce cestujícím nezvedne žaludek z toho, jak tato místa vyhlížejí, vykazují značnou míru otrlosti. A takových zanedbaných prostor jsou v okolí našich drah stovky, a bojím se, že i tisíce.

V jakém kontrastu je tento pohled z okna vlaku s tím, jenž se turistovi nabízí v zemích, kde pořádek, funkčnost, noblesa a vztah k majetku jiných či přírodě nabyly jiného obsahu. V Rakousku, Švýcarsku či Lucembursku se pasažér na prakticky jakémkoliv nádraží cítí jako v lázních či opravdu důstojné bráně do města, které navštíví. Kdy se téhož dočká u nás, páni zodpovědní?

Publikováno v HN, 8.4.2011