Petr Zahradník: Pakt Euro plus - mohli a měli jsme tam vstoupit

Na svém nedávném zasedání Evropská rada, vrcholné těleso šéfů států a vlád Evropské unie, učinila významné, řekl bych průlomové a dost možná i historické rozhodnutí, jemuž patrně v období následujícím ušije i slušivý institucionální plášť. Bez nás!

Řeč je o Paktu pro posílení stability eura, takzvaném Euro plus, který má přinést novou kvalitu koordinace hospodářských politik v eurozóně a větší konkurenceschopnost zemí EU. Česko se společně s Velkou Británií, Švédskem a Maďarskem odmítlo k paktu připojit.

Podstata myšlenky Euro plus je přitom motivována problémy a poruchami v eurozóně. Jde o to, uvědomit si a reagovat na to, proč se eurozóna v době krize začala tak zmítat v problémech. Současně se efektivně preventivně snažit, aby se do obdobných trablů již tak snadno nedostala. Aby byla podstatně ekonomicky disciplinovanější, neboť právě příkladnost ekonomické disciplíny je nutnou podmínkou pro to, aby mohla hladce fungovat.

Základem je pochopit, že eurozóna není a nebyla zrozena pouze mávnutím politického proutku, ale že je závislá na dennodenní kultivaci ekonomického rámce, který pokrývá. Jen za těchto podmínek bude přinášet plody, které se od ní očekávají.

A je současně zásadní, až průlomové, že bylo jasně řečeno, že oním kultivovaným rámcem jsou nejen veřejné finance v pořádku a udržitelné v delší perspektivě, ale zároveň konkurenceschopnost, dokonale fungující finanční trhy bez poruch a nároků na veřejnou pomoc i smysluplný a spravedlivý trh práce.

Upřímně řečeno, s vědomím toho, že toto jsou i naše vnitřní domácí úkoly, k nimž se česká vláda – i prostřednictvím strategie konkurenceschopnosti NERVu – očividně hlásí, rozum mi nebere, proč je nevezme za své na evropském poli.

Vadí snad vládě Petra Nečase to, že budeme z těchto úkolů každý rok zkoušeni? A že jejich případným neplněním ztratíme reputaci?

Vždyť přece není špatné mít významný, autoritativní vnitřní korektiv, jehož prostřednictvím jsme motivováni tyto klíčové výzvy naplnit. A ještě si navíc poměřit, jak jsme na tom s oním naplňováním konkrétně. Mimochodem, žádné finanční nároky členství v Paktu nevyžaduje (jak bylo zřejmě účelově dezinterpretováno, aby byli případní stoupenci odrazeni).

Co je na našem „ne“ možná ještě horší, je fakt, že třiadvacet zemí, které Pakt přijaly (z toho 6 nečlenů eurozóny na dobrovolné bázi), může vytvořit uzavřenou, vysoce respektovanou diskusní a vlivovou platformu o budoucnosti hospodářské politiky Evropské unie, z níž jsme se dobrovolně vyšachovali. V naší „čtyřce“ opodál stojících je Švédsko, které je na tom se svojí kvalitou konkurenceschopnosti tak dobře, že si to prostě může dovolit. Británie stále tak trochu patří i nepatří do spolku integrujících se zemí a žádnou velkou škodu jí stání opodál též nezpůsobí. A Maďarsko? To je nyní cloumáno nacionalismem a xenofobií a jeho postoj pravděpodobně odráží momentální oficiální politickou konstelaci. Proč ale, proboha, stojíme opodál my?

Publikováno v HN, 6.5.2011