Petr Zahradník: O manažerech a „také manažerech“

Podíváme-li se, jakým způsobem je zejména ve velkých společnostech utvářena struktura jejich zaměstnanců, velmi rychle shledáváme, že se dělí na dva druhy. Zaprvé nejrůznější odrůdy manažerů (od těch vrcholových topů přes vyšší, střední, nižší až po ty úplně nejnižší) čítající v součtu tak maximálně pět procent zaměstnanosti dané korporace. A potom na devadesátipětiprocentní „zbytek“ osazenstva.

Navíc nezůstává pouze u tohoto papírového členění. Jde o základ formální hierarchie moci, jež je obvykle spojena i s reálným vlivem na chod příslušné korporace. Jako by daná firma byla ekvivalentem hrstky svých zaměstnanců. Správný manažer by měl mít ty a ony vlastnosti; nejste-li manažer, nejste ničím; o „nemanažerech“ téměř ani slůvka.

Je ono „zbožšťování“ manažerství autentické, a hlavně oprávněné a zasloužené? Troufám si poměrně striktně tvrdit, že ani zdaleka.

Skutečných manažerů je málo

Manažerů, „jak má být“, je zoufale málo: zoufale málo z nich má dokonale zvládnutý svůj obor.

Manažerství totiž opravdu není profese; je to ještě něco navíc, co rozšiřuje akční rádius pracovníka, jenž se chce pentlit pozicí manažer.

Společně s tím je navíc zoufale málo manažerů schopno přirozenou, citlivou, nenásilnou cestou přivést své pracovní týmy k žádoucí a udržitelné výkonnosti ve fair podmínkách a lidsky vstřícné atmosféře.

Již docela dlouho se pohybuji na českém, evropském a kdysi i americkém pracovním trhu, ale v Česku jsem takových osobností potkal, že bych je – lehce obrazně řečeno – spočítal na prstech jedné ruky.

Zato jsem potkal stovky, ba tisíce navoněných, nažehlených, mimořádně sebevědomých a arogantních, uniformních prefabrikovaných šedočerných „panáků“, kteří nebyli profesně ničím, jen zastávali jakousi formální pozici v hierarchii.

Tvářili se sice jako mistři světa, ale ten svět o tom jaksi nevěděl, a jejich přirozená autorita byla v lepším případě nulová, v horším pak hluboce záporná.

Faktický, byť hraný respekt, ba obecnější povědomí o existenci těchto pofiderních tvorečků obvykle končí překročením rohožky vlastní kanceláře při odchodu z ní.

O moresech a mnohdy i charakteru této masy, jež sama sebe nazývá manažerskou, a těmi, co mezi ně nepatří, ostentativně pohrdá, ani nemluvě.

Avšak naopak, tiše i nahlas, o to však upřímněji závidím těm, kteří jsou opravdovými manažery. Perfektními specialisty, kteří jsou neustále v obraze, s nadhledem a rozhledem, schopností v moři agendy vybrat jednu dvě opravdové priority a ty pak v praxi prosadit. S talentem (který se, myslím, nedá naučit, maximálně tak identifikovat, trénovat a „pilovat“) přistupovat k týmu a působit s přirozenou autoritou a schopností vést druhé (jaké jsem měl v životě štěstí, že právě s několika z nich jsem měl a mám tu čest pracovat).

Přirozená autorita

Skutečný manažer se svým manažerstvím nikdy neholedbá – to z něj čiší, vyzařuje. Takže se ani holedbat nemusí, nemá to zapotřebí. Je si vědom toho, co v této věci ovládá, a nezneužívá toho.

Je obvykle nejen formální autoritou, ale i autoritou přirozenou, a ví, že největší poklad jeho manažerství jsou lidé, s nimiž pracuje a na které působí, jež si vybírá a jimiž nepohrdá. Ví, že bez těchto lidí, mnohdy též přirozených autorit, by si své manažerství mohl dát tak za klobouk. Zdá se mi, že ve světě onoho manažerského zbožšťování je občas zapomínáno na „tyto lidi“, mezi nimiž lze občas nalézt více a hodnotnějších přirozených autorit než mezi všemi „také manažery“. Není pak tudíž lepší, než na nějaké „my“ (manažeři) a „oni“ („tito lidé“), ctít heslo, že jediným životním nadřízeným (chcete-li manažerem) je zdravý rozum a čistota svědomí? A žádné manažerské kastování k tomu nepotřebujeme, a přitom je čistší a hlubší než povrchní posedlost prázdným manažerským formalismem.

Publikováno v HN, 19.4.2011