Petr Zahradník: Naše ekonomika je příliš závislá na cizině, pojďme oživit pobídky

Domácí ekonomika byla schopna poměrně se ctí přežít dobu euro-atlantické ekonomické recese a uspokojivě nastartovat fázi oživení. Síla její konkurenceschopnosti spočívá v silné orientaci zpracovatelského průmyslu na Německo v míře, jež je obtížně k nalezení mezi jinými podobně velkými ekonomikami Evropy.

Navíc podíl zahraničních vlastníků, kteří „tahají“ za nitky strategického rozvoje nejen zpracovatelského průmyslu, ale i jej podporujících služeb, zásadně převyšuje podíl vlastníků tuzemského původu.

Klíčová rozhodnutí, ale i příjem podstatné části dividend, se tak uskutečňuje mimo teritorium České republiky.

Podíl exportu převyšující 85 procent HDP. Podíl zpracovatelského průmyslu oscilující okolo 40 procent HDP. Specializace dominantně orientovaná především na hotové produkty dopravního strojírenství, ale především na vývoj strojírenských nebo elektrotechnických komponentů, jež se stávají součástí strategických schémat globálních firem bez možnosti „našeho“ přímého ovlivnění.

Toť v kostce obraz – byť nutně zjednodušený – zásadních pilířů české ekonomiky, jejichž prosperita určuje i rozsah a oblasti služeb – v našem případě tedy především dopravních (výsledek geografické polohy), turistických a volnočasových. Tento výčet nám současně umožní identifikovat oblasti, které se v české ekonomice vyskytují sporadicky, či v ní dokonce chybí úplně.

Co je udržitelné?

A samozřejmě vyvolávají otázku, zdali je ten nastíněný obraz v delším čase udržitelný a zda absence například většího počtu finálních produktů, navíc podpořených vlastním výzkumem, vývojem a patenty, či téměř totální absence sofistikovaných služeb s nejvyšší přidanou hodnotou (obchod, či spíše prodej licencí, patentů, technologických postupů, designu, know-how) nemůže v delším časovém období fatálně negativně zacloumat s českou konkurenceschopností. A zda tedy následně její vcelku dosud příznivý obraz po dvaceti letech korporátní restrukturalizace zásadně nezhorší a ohrozí.

Současně se tím nastoluje otázka: co s tím? On je tu totiž ještě jeden problém. Když se podrobněji podíváme nejen na nejnáročnější trh zásadních investičních komponent, zjistíme, že i naše závislost na dovozu toho, co někdo vymyslel, vyvinul a vyrobil mimo naše území, je značná.

Zboží od sousedů

Bohužel však stejný obraz (jenž nikoliv nezbytně přispívá ke zhoršování naší obchodní bilance či bilance výkonové) nabízí i klasické zboží pro domácnosti. Paradoxní je, že jde o výrobky, které dost zapadají i do struktury toho, co má v našich končinách staletou tradici, a co by měli naši výrobci tudíž bez zjevných problémů a s nižšími náklady umět. Jinak řečeno, míra zboží z dovozu je neúměrně vysoká tomu, jak rozsáhlý podíl a kapacity zpracovatelského průmyslu u nás máme.

A to zdaleka nemám na mysli pouze nadměrně vysoký podíl potravin v oblastech, jež byly donedávna naší doménou. A my v jejich produkci byli kdysi nejen zcela soběstační, ale rovněž dominantní vývozci.

Jdeme-li si vybavit naše obydlí, nábytek, spotřebiče i zcela drobné zařizovací předměty, odhadem 70–80 procent z nich – nikterak sofistikovaných – je z dovozu. Nejedná se přitom o země, jako je Čína či další asijské země, ale o Německo, Švédsko, Itálii nebo Polsko.

Totéž se týká například nářadí a pomůcek pro u nás tak typické kutilství a zahrádkaření.

Co tedy s tím? Investiční pobídky, které zásadním způsobem akcelerovaly před více než desetiletím akceschopnost a dynamiku české ekonomiky, nyní skomírají. I evropské fondy jsou navíc investičními pobídkami svého druhu.

Pojďme národní investiční pobídky na nediskriminačním a nákladově efektivním základě oživit a spolu s evropskými fondy je nasměrovat tam, kde by to z pohledu dlouhodobé udržitelnosti konkurenceschopnost české ekonomiky vyžadovala.

Publikováno v HN, 25.2.2011