Petr Zahradník: Kohezní politika aneb budoucnost fondů EU

Rok 2011 je zřejmě rozhodujícím obdobím, během něhož by měla být z obsahového hlediska a na expertním základě položena základní kostra toho, jak by měly vypadat evropské fondy po roce 2013. V roce příštím pak tato platforma zřejmě poslouží vrcholovým evropským politikům k přijetí konečného rozhodnutí. Lze očekávat, že evropské fondy pro příští období doznají poměrně zásadních změn, které však lze těžko označit za revoluční. Ještě před několika měsíci jsme mohli občas v České republice zaslechnout, že v příštím období u nás již prakticky žádné fondy k dispozici nebudou - to se v současnosti jeví být úplným nesmyslem. Naopak si lze představit, že redukce objemu prostředků, které budeme mít k dispozici (alokace), oproti nynějšímu období bude činit pouze nějakých 15 až 20 procent.

I hlavní kritérium pro nejsilnější formu intervencí - hodnota HDP na obyvatele ve výši 75 procent průměru EU - by mělo zůstat v platnosti, čímž se plnokrevná stavidla pro využívání fondů EU otevírají všem regionům České republiky, s výjimkou bohaté Prahy (jejíž podíl je již dnes a též zůstane v tomto ohledu zanedbatelný).

Kde bychom naopak měli významnější změny očekávat? Vládní prohlášení hovoří o podstatné redukci počtu Operačních programů (z nynějších 24 + 2, jež lze považovat pro naše podmínky za nadměrné). Současně bychom se měli dočkat výraznějšího zjednodušení všech nutných procedur z pohledu žadatelů a příjemců intervencí.

Velmi podstatně se změní přístup k prioritám, které by měly být intervencemi zajišťovány. Každý soudný člověk uzná, že pokud systém pracuje s řekněme 50 prioritami, jedná se o nesmysl a protimluv. Příští období by tak mělo přinést striktní koncentraci na nevelký počet (pět až šest) priorit, které budou z fondů EU masivně podporovány na základě pregnantně zdůvodněných strategických analýz; a ostatní oblasti zkrátka přestanou být podporovány.

Zvýší se důraz na efektivnost a udržitelnost využívání fondů EU; tam, kde to bude možné, se omezí dotační jednorázové přerozdělení a bude uplatněn návratný nástroj z množiny nového finančního inženýrství (zejména v případě projektů podnikatelských); zásadně by se měla zvýšit vlastní finanční spoluúčast příjemců. Nynější obvyklost, kdy jeden podnikatelský subjekt je díky dotaci zásadně tržně zvýhodněn oproti srovnatelnému subjektu, který dotací neoplývá, by měla být výrazně omezena.

Dočkat bychom se mohli i rozšíření příhraniční dimenze kohezní politiky; je možné ji považovat za užitečnou především tam, kde existují tradiční, přirozené vztahy a vazby napříč hranicemi. Naopak umělé roubování násilných forem spolupráce bez přirozených zájmů jejich aktérů by bylo považováno za plýtvání vzácných prostředků evropských daňových poplatníků.

Makroekonomicky se budoucí období kohezní politiky bude odehrávat (na rozdíl od současného, jehož start spadal do finiše evropské ekonomické prosperity) stále ve stínu tvrdých postkrizových restrikcí a úspor. Hlas čistých plátců do systému bude ještě silnější a my, v zemích čistých příjemců, bychom měli být rádi, že i příští časy kohezní politiky se zdají být z našeho pohledu stále velkorysé.

Publikováno v LN, 30.3.2011