Petr Zahradník: I stagnace Evropy bude dobrou zprávou

Několik dekád trvající nezodpovědný život na dluh, přináší své dílem trpké, dílem shnilé, každopádně nepoživatelné plody. Bez masivních výpůjček nebylo spotřeby, investic ani běžného chodu veřejného aparátu. Šance a příležitost se změnila v toleranci a nakonec spíše vynucenou trpělivost věřitelů a investorů. Nyní je patrně u konce. To je zřejmě jedinou dobrou zprávou, která tento příběh ne nepodobný putování Titaniku doprovází. Věřme však, že tato nekonečná nezodpovědnosti již nebude mít pokračování a že její konec není synonymem potopení se do ledových vod severních oceánů.

Pokud současnou Evropskou unii přirovnáme k letadlu, pak je přetížené, nevyvážené a nestabilníl. Všichni bychom si měli přát, aby přistálo pokud možno hladce; alternativou je pak přistání tvrdé, jež by mohlo být spojeno s nepředvídatelnými následky nejen pro budoucnost snahy o evropskou integraci, ale i s tragickými dopady na ekonomickou situaci a sociální status Evropy.

Ani jedno z přistání tohoto letadla není z pohledu evropské budoucnosti optimální; hladké přistání je však variantou jakés takés naděje na udržení poválečných hodnot a tradic, jež v souhrnu vedou k té hodnotě nejvyšší z možných - Evropě bez války. Sice i ono hladké přistání s tímto letadlem nebude spojeno s kdovíjak raketovým ekonomickým rozvojem, možná bude spíše spojeno v řadě zemí i s dekádou trvající stagnací. A možná v této situaci nebude příliš silná vůle financovat společné evropské projekty prostřednictvím evropských fondů, neboť některé členské státy v jeho rámci prokazují již dostatečnou míru solidarity při záchraně těch problémových.

Nutnou podmínkou hladkého přistání však je, že všichni chtějí, aby se evropská ekonomika uzdravila a v proveditelném časovém horizontu oddlužila. Jeden jediný člen, který by postupoval proti tomuto zájmu, může zavdat důvod k tomu, že hladké přistání nestabilního letadla se změní v tvrdý náraz, ne-li přímo přistání nekoordinované, neřízené a v důsledku katastrofální.

Hladké přistání vzbuzuje naději, že po netriviální etapě společného úklidu, na němž mají upřímný zájem opravdu všichni zúčastnění, může nastat fáze pokračování společných ambiciózních evropských projektů ve prospěch posílení síly a odolnosti Evropy jako celku. Přiznejme si, že řada z nich byla v minulosti násilně urychlena, nereflektujíc jejich skutečnou, přirozenou potřebu; řada jiných pak politicky „znásilněna“ tak, že se tyto projekty staly nefunkčními. Ale jejich místo v uklizené a disciplinované Evropě nesporně je v momentě, kdy na ně dojde řada v čase jejich přirozené a racionálně zdůvodněné potřeby.

Přistání tvrdé by však znamenalo destrukci. V lepším případě mírovou dezintegraci; stav či proces, kdy si každá z evropských zemí dělá, co chce, bez ohledu na ostatní i proti vůli ostatních. V horším případě pak opětovné uzavření se v národních hranicích s nahromaděnými problémy může vyvolat sociální napětí, následně se přeměnivší v konflikty již nikoliv mírového a nenásilného typu.

Je zřejmé, že optimálním řešením by byl let ničím špatným nezatíženého letadla, které by hladce dovedlo evropskou ekonomiku i společnost z nynějška do prosperující a sociálně klidné budoucnosti. To je však nyní pouze vysněná fikce. Naše letadlo je jiné - nedisciplínou posádky i cestujících a nestabilitou značně zatížené dluhy. Zvažme, jaký typ jeho přistání je pro naši vlastní budoucnost v našem zájmu.

Publikováno v HN, 26.9.2011