Petr Zahradník: Evropské něco za něco a případ českých lékařů

V Evropě je teď hodně moderní výraz kondicionalita, chceme-li, podmíněnost. Je používán především v souvislosti se snahou ozdravit vážně nemocný ekonomický systém. Ekonomice zmítající se v problémech však zároveň neposkytovat finanční pomoc jen tak, na viděnou, ale na základě splnění nějakých smysl dávajících podmínek. O kondicionalitě jsme například hodně slyšeli v případě Maďarska, Řecka či Irska, kde přijetí velkorysé finanční pomoci od MMF či EU bylo provázeno výčtem závazků, které musí tyto země do určitého času splnit. (Například snížit rozpočtový schodek, zmírnit vnější nerovnováhu, posílit kapitálověfinanční sektor apod.)

Kondicionalita je hojně skloňována i v nynějších – dosud neuzavřených – úvahách o budoucí podobě evropských fondů. Země, která bude chronickým „černým pasažérem“ právě například v oblasti rozpočtové disciplíny či která nebude respektovat obecně přijatou evropskou legislativu nebo se bude odchylovat od evropských strategických politik, může být sankcionována v podobě přitažení kohoutků evropských fondů. Zkrátka, i zde by mělo platit: něco za něco.

To, co platí o léčbě ekonomického systému, by tak přeneseně mohlo fungovat i při léčbě lidského organismu. Jenže v případě českých lékařů tomu tak není. Na počátku byl odpor části z nich proti redukci objemu jejich mzdových nákladů o deset procent, který byl provázen deklarováním poměrně masového počtu výpovědí. Všechny profese ve veřejném sektoru nakonec (byť někdy nelibě) respektovaly požadavek redukce mzdových prostředků, s výjimkou lékařů ve veřejných nemocnicích, kteří taktikou nátlaku byli schopni dosáhnout až husarského kousku.

Z původně navrhované redukce mzdy nakonec dostali přidáno při faktickém zachování zaměstnanosti. Bohužel, při nesporně zdatném vyjednávacím kousku však nezaznělo ono „B“ – co za to? Řecko, Maďarsko či Irsko se k něčemu zavázaly.

K čemu se však při výrazném přidání v křehké postkrizové situaci zavázali čeští lékaři? Dokážu si představit, že by jim „slušelo“ například se zavázat k větší lidskosti, vnímavosti, srozumitelnosti a komunikaci s pacientem, jejich klientem, jež je navíc nic nestojí.

Zdarma z jejich pohledu může být též zajištěno odhození masky arogantních a přezíravých bytostí. Mohli by se též vyvarovat řady kvalitativních přehmatů, jejichž výsledkem není pomoc pacientovu zdraví či životu, ale pravý opak. Dále pak vztah úplatek – lékař nevychází dosud zcela bez poskvrny a natažená ruka lékaře vůči pacientu – rukojmímu je na můj vkus až příliš často k vidění v rubrikách černé kroniky.

Nemluvě již o různých pokoutních vazbách na spřátelené farmaceutické firmy.

Zkrátka a dobře: lékařům vyšlo ono „A“ – dostali významně přidáno. Nemělo však toto přidání být provázeno a podmíněno tím, že oni sami zlepší tomu úměrně, tedy významně kvalitu jejich prostředí v naznačených konturách ku prospěchu jejich klienta – pacienta?

Publikováno v HN, 11.3.2011