Petr Zahradník: Evropa: snadný terč i kořist

Eurozóna a její dluhová krize zaujaly i pozornost nedávného zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF). Zcela po právu; nikdy v poválečné historii fungování této instituce nebyla Evropa tak snadným terčem a kořistí.

Vůči Evropě pak ze zasedání zazněla zhruba čtyři klíčová poselství.

Poselství první je reflexí projevu dosluhujícího šéfa Evropské centrální banky a zní – EU je epicentrum krize. Hovoří-li se o nynější finanční krizi jako o globální, je to především „zásluhou“ EU. Ukazatele fiskální disciplíny USA ještě před čtyřmi pěti lety byly poměrně příkladné a pád do hlubin beznaděje z pohledu udržitelnosti disciplíny veřejných financí vyvolala finanční krize s kolapsem stovek finančních institucí a s podporou nejvýznamnějších z nich z veřejných zdrojů. Navíc možnosti rozpočtové nápravy USA se hledají relativně snadněji v porovnání s Evropou.

Poselství druhé: ani platforma MMF neposvětila vůči Řecku tolik diskutované radikální řešení, spočívající v odepsání velmi podstatného balíku řeckých závazků. Naopak v reakci na tento postup se řecký ministr financí dušoval, že jeho země učiní vše nutné k tomu, aby se jeho země vyhnula platební neschopnosti a zůstala součástí eurozóny. Tím rovněž reagovala na nedávné, především nizozemské návrhy, podle nichž by mělo dojít k přijetí legislativy, která by přechodně či trvale suspendovala zemi, jež neplní členské povinnosti země eurozóny, které by při této příležitosti měly být redefinovány.

Poselství třetí: radikální řešení, spočívají v odepsání až 50 procent hodnoty řeckých dluhových závazků, by znamenalo bezprecedentní tlak na finanční systémy nevýznamnějších věřitelských zemí. Radikálnost, spočívající především v prudkém nárazu téměř v reálném čase by vedla buď k enormní potřebě navýšení kapitálu věřitelských bank, nebo k přibližně stejné potřebě jejich sanací ze strany veřejného sektoru, což by v následku mělo dopad na reálnou ekonomiku stejný či srovnatelný, který pozorujeme v Řecku samém, Irsku a dalších problémových zemích. Pokud by sedmiprocentní propad reálné ekonomiky vykázaly v blízké době například v Německu či Francii, stejného dopadu bychom se vzhledem k míře naší otevřenosti dočkali takřka v reálném čase i u nás.

Poselství čtvrté: „soft lending“ je tak vnímán jako jediné proveditelné řešení, které neotřese ekonomickým systémem EU „z gruntu“. Jeho klíčová podmínka, tj. restrukturalizace stávajících dluhopisů výměnou za nové – s delší dobou splatnosti a nižší úrokovou sazbou, zdá se spěje k pozitivnímu rozřešení. Kdyby se stávající investoři rozhodli své dosavadní investice „obětovat“ a nemít do budoucna s Řeckem již nic společného, tvrdému přistání bychom se zřejmě nevyhnuli. Již nyní touto restrukturalizací přicházejí přibližně o 20 procent hodnoty své investice a věří, že v budoucnu budou schopni uhájit alespoň oněch 80 procent.

Kdyby této ochoty nebylo, čekalo by Řecko a následně i další země v problémech a jejich věřitele opravdu tvrdé přistání, po jehož završení by pak mnohé z toho, co nyní tvoří obsah ekonomické integrace Evropy, bylo jen melancholickou vzpomínkou na dobu, kdy vizionáři črtali projekty Evropy bez hranic a věřitelé byli ochotni tolerovat rostoucí narůstání veřejných dluhů a nedělali si velkých starostí s tím, jak a kdy budou splaceny. Alespoň že v nynější investiční náladě je další vytváření nových dluhů – zdá se – minulostí. I méně bolestné řešení těch minulých dá mnohým zemím zabrat po valnou část tohoto desetiletí.

Publikováno v LN, 27.9.2011