Petr Zahradník: Ekonomika potřebuje zásadně zkultivovat

Devadesátá léta můžeme z pohledu našeho ekonomického systému označit jako období vskutku radikálních změn, neponechávajících prakticky vůbec nic na svém místě. Po desetiletích komunistického ekonomického temna, stagnace, demotivace a izolace vlastně nic jiného než pořádný průvan, místy i tornádo, nebylo možné. Už proto, aby se náš systém opět začal přibližovat tomu přirozenému, spontánně se vyvíjejícímu, jenž nebude kriminalizovat soukromou podnikatelskou aktivitu, nebude nahrazovat přirozené prostředí tržních stimulů a informací rigidním nepružným systémem státního plánování, necitlivě zasahujícího do všeho a všem. A též vlastnické vztahy se vrací po éře znárodňovací hyperloupeže zpět k své podstatě - tedy jednotlivým právoplatným vlastníkům.

I proto se právě 90. léta nesla ve znamení ekonomických superprojektů, na které nyní s nostalgií hledíme jako na střípek ekonomické reformní historie: privatizace vskutku gruntovní, liberalizace cen a zahraničního obchodu, zavedení směnitelnosti měny a jejího funkčního devizového kurzu či totální reforma veřejných financí. Právě radikální změna celkového systému tak představovala nejvýznamnější charakteristiku toho, co se u nás ekonomicky dělo v 90. letech.

Následující dekádu pak můžeme pojmenovat jako konsolidační, byť i ta přinesla jednorázové kroky nejvyšší důležitosti. Především pak ty, jež doprovázely náš vstup do Evropské unie v rámci více než 30 vyjednávacích přístupových kapitol. Patří mezi ně též cílená politika investičních pobídek, které otevřely naše prostředí významným globálním korporacím. Obecně se však již druhá reformní dekáda nesla ve znamení ne tak radikálních změn, zaměření se na detailnější opatření a spíše na vylaďování již nastartovaného a přesměrovaného ekonomického mechanismu.

Nicméně i poté, co radikální změny byly provedeny a výkon hospodářské politiky se soustředil na řadu zcela konkrétních opatření, stále shledáváme, že v porovnání se zeměmi, které neprošly „totalitní epizodou“ se jaksi stále odlišujeme. Máme stejný či podobný ekonomický systém, řešíme věcně obdobné problémy, v řadě indikátorů měřících schopnost a výkon národních ekonomických systémů máme srovnatelné, či dokonce i lepší výsledky. I nedávnou krizí jsme prošli hladčeji než mnohé z těchto zemí. A přesto jsme stále těmi z Východu - ano, jsme chudší, přičemž ono revoluční a bez hlubší znalosti vyřčené heslo o tom, že „doženeme Rakousko za pět let“, se ukazuje být dlouhodobým a systematickým úkolem na dekády.

Avšak abychom vpluli do hlavního pelotonu evropských ekonomik a pozbyli nálepky „Východu“ potřebujeme nejen více a rychleji růst než Západ, k němuž se přibližujeme, ale současně musíme náš ekonomický systém zásadně zkultivovat. To je právě to, co nám stále ponechává nádech jakési východní gubernie. A tudíž si lze představit, že po dekádách radikálních změn a následné konsolidace by zásadním principem ekonomického systému měl být frontální útok na jeho kultivaci a očištění ode všech nekalých a pokřivených až zvrácených praktik, pod nimiž těžce sténá a není schopen naplňovat svůj potenciál. Máme stejnou, ne-li nižší inflaci, nezaměstnanost, vyšší hospodářský růst, přebytek zahraničního obchodu. Ani veřejné finance nedosahují parametrů obdobných ve skutečně problémových zemích.

Ale spolu s tím jsme národem mimořádně velké četnosti nejdrobnějších i super velkých zlodějů, před nimiž se nezastaví a neuchrání nic. Národem, jenž se zhlédl v korupčním podplácení a nemá úctu, ba vysmívá se pravidlům a zákonům. I národem, jehož míra tvůrčí improvizace při nedodržování norem překračuje únosnou mez. Navíc se zastáváme těch, kteří selhali, a nevidíme pozitivní vzor v jiných, kteří nejen ekonomicky, ale i morálně uspěli. Nenapadá mne tedy nic jiného než to, aby se hranice mezi naším a bavorským či rakouským pohraničím definitivně smazala a její přechod nebyl stále tak okatě nelichotivý v náš neprospěch. Proto musí být tato dekáda nikoliv obdobím změn či konsolidace, ale zejména a především dobou kultivace.

Publikováno v HN, 25.8.2011