Petr Zahradník: Dobrý český život statistice navzdory

Při pohledu na nedávnou zprávu Českého statistického úřadu, podle níž se životní úroveň ČR od roku 2010 vzdaluje průměru Evropské unie, napadne, že se onen ukazatel zdaleka ne vždy týká pouze ekonomických, finančních či materiálních aspektů. A že naši vnitřní spokojenost a štěstí, míru svobody či volnosti, naplněnost našeho života ani není vhodné měřitelnými ukazateli zjišťovat. Současně je však neoddiskutovatelné, že právě zajištěnost materiálních a finančních potřeb má pro řadu – ba většinu – z nás význam právě v tom, že umožňuje cítit se a rozhodovat svobodněji a náplň života si určovat v úplnosti a v souladu s vlastními představami. Jednoduše – s děravou střechou a prázdnou kapsou se duchovním rozměrům života oddává svízelněji než v suchu, teple a s plnou spíží.

Ztráta pozic

Když se podíváme na to, co lze měřit, především na HDP na obyvatele (ovlivňuje výši čistého disponibilního příjmu coby základního zdroje financování osobních potřeb), můžeme v rámci Evropy vidět první významnou křižovatku: v zemích typu Švédska pochází velká část tohoto příjmu z veřejně přerozdělovaných prostředků a na tu jeho část, která je vytvářena přímo prací jednotlivých občanů, připadá relativně malý díl. Značnou část potřeb životní úrovně v těchto zemích zajišťují veřejné zdroje. Za předpokladu, že se tak děje z vůle a přání občanů a že se cestou významná část těchto přerozdělovaných peněz „neztrácí“, je to zcela v pořádku.

Druhá část zemí (v EU především země jihovýchodní Evropy, ale i Irsko či Pobaltí) naopak vykazují v oblasti veřejné spotřeby velmi nízké podíly na HDP a drtivá většina jejich životní úrovně je výsledkem jimi přímo vytvořeného čistého disponibilního důchodu. Z něj je financována (v obou případech, tedy jak jihu, tak severu) běžná spotřeba, a pokud nějaká koruna či euro zbude, jsou ušetřeny pro budoucí potřeby.

Úspory či objem rodinného majetku jsou proto při sledování životní úrovně stejně důležité. Pak je tady míra nezaměstnanosti, tedy jak rovnoměrně a spravedlivě je onen čistý disponibilní důchod tvořen, rozdělován a užíván těmi, kdo pracují, a těmi, kteří nepracují (seniory, mladou generací, nezaměstnanými). Stejně tak důležité je, jak harmonický je společenský konsenzus tohoto rozdělování. Do kategorie těchto měřitelných hodnot spadá dále regionální rovnoměrnost rozložení výše čistého disponibilního důchodu v rámci příslušné země (a v Evropě i v rámci celého kontinentu, resp. unie). A konečně čtvrtým úhlem pohledu je naše subjektivní vnímání a hodnocení toho, jak naše životní úroveň vypadá.

Pokud se podíváme na Česko, pak je na tom při započtení všech měřitelných kategorií značně rozporuplně. V době příprav vstupu do Evropské unie byla celková ekonomická vyspělost ČR přesně na poloviční cestě mezi Polskem a Německem. Polsko tehdy bylo nejchudší ze zemí tehdejších kandidátů, ale ani Německo nezažívalo svá nejlepší léta a v rámci tehdejší EU-15 bylo tehdy jen těsně nad průměrem. Česká republika se nacházela na necelých 70 procentech úrovně EU. Nynější pohled nám říká, že jak zotavené a restrukturalizované Německo nám uteklo do nedohledna (je asi 40 procentních bodů před námi) a současně dynamické a recesi nyní nepoznavší Polsko se nám „nebezpečně“ přiblížilo na 13 procentních bodů.

Je-li tedy průměr EU 100, pak má Německo hodnotu 121, my 79 a Polsko 66. Což znamená z našeho pohledu značnou ztrátu relativní pozice. Jenže: onen průměr EU totiž docela významně roste. Jestliže na konci 90. let činila absolutní hodnota našeho HDP na obyvatele asi 160 tisíc korun, nyní převyšuje 350 tisíc. V případě průměrného čistého disponibilního příjmu došlo ve stejném období k růstu z 80 tisíc na více než 190 tisíc korun. V tomto ohledu se tedy materiální podmínky životní úrovně významně zlepšily. A to v nominálním i reálném vyjádření, neboť při více než dvojnásobné úrovni nominálního produktu a příjmu za toto období se cenová hladina celkem nezvýšila ani o 50 procent. Což znamená, že při ztrátě relativních pozic v rámci Evropy jsme si absolutně poměrně významně polepšili.

Až do roku 2009 v našem případě nebylo možné hovořit ani o ztrátě pozic v rámci Evropy; právě naopak, díky úspěšné reálné konvergenci jsme v tomto roce vystoupali až na 83 procent průměru EU; neschopnost vymanit se z recese nás však vrhla zpět. Se Slovenskem bezprostředně za zády; jestliže v době rozdělení federace bylo Slovensko vůči nám měřeno relativní pozicí v rámci Evropy téměř o 20 procentních bodů chudší a v oblasti čistého disponibilního důchodu až o 25 bodů, nyní nám dýchá doslova na záda s odstupem 4 bodů, které má reálně šanci dohnat do tří let. A poprvé v historii se stát bohatší ekonomikou, než je česká.

Možná ne tak bohatí, ale všichni skoro stejně

Druhý pohled je pro nás daleko lichotivější: česká míra nezaměstnanosti v evropsky porovnatelných datech činí 6,8 % (průměr EU 10,9 %), a tak u nás je daleko větší podíl čistého disponibilního příjmu generován příjmy pracovními, než je tomu v EU. Právě nejnižší míra nezaměstnanosti mezi všemi zeměmi EU stojícími mimo eurozónu nám v tomto ohledu přidává z pohledu dopadu na životní úroveň (na rozdíl od dynamických sousedních ekonomik Polska a Slovenska s nezaměstnaností 14,5 %) pár kladných bodů.

Třetí úhel pohledu rovněž hraje ve prospěch ČR. Praha sice patří mezi 10 nejbohatších regionů celé EU, avšak ve zbytku země je hladina ekonomické prosperity i životní úrovně rozložena rovnoměrně. Na rozdíl od Slovenska bez výrazně deprivovaných a ostentativně chudých lokalit. Porovnáme-li země Visegrádské čtyřky, nejchudší region v České republice by se v každé ze zbývajících středoevropských zemí dostal na druhé, maximálně třetí místo nejvyspělejších. Do této kategorie rovnoměrného rozložení lze přiřadit i nejnižší podíl osob ohrožených rizikem chudoby v rámci EU.

Čtvrtý úhel pohledu, založený na subjektivním vnímání, do značné míry popírá tradiční pesimismus a skepsi české povahy. V provedeném šetření pozoruhodně vysoký podíl dotázaných (výrazně přes 60 %) označil svou životní úroveň za slušnou či odpovídající. Navíc, v rámci ČR, nejvyšší hodnoty ukazatelů „štěstí“, tedy pocitů spokojenosti, vykazují v krajích Pardubickém a Královéhradeckém, které jak mírou dynamiky, tak úrovní bohatství patří u nás spíše k průměru, s tendencí sklouznutí do podprůměru. A jsme-li u toho vnímání, dokážu si představit, že Praha coby sedmý nejbohatší region celé EU nalezne účinnější řešení vůči bezdomovcům, jejichž enormně se navyšující výskyt i v těch nejcentrálnějších místech naší turisticky atraktivní památkové perly znamená její silně vnímanou kaňku.

Publikováno v HN, 5.8.2013