Petr Zahradník: Daňové trendy, růst a bohatství v EU

V současné době po celé Evropě nabývá na popularitě hlas obhajující prorůstová opatření. Země EU lze poměrně rovnoměrně rozdělit na ty, které rostou (je jich překvapivě nejvíce – 11), stagnují (7) a více či méně klesají (mezi devět z nich bohužel patří i Česká republika). Ony rostoucí, stagnující a klesající dál můžeme členit na bohaté a nebohaté. Optimální variantou jsou bohatí a rostoucí (kam patří například Německo, Irsko, Rakousko či Švédsko), každý z nich s odlišnou zkušeností během krize, kterou Irsko prošlo se značnými šrámy, ty ostatní podstatně hladčeji. Povinností nebohatých je růst a bohatým se přiblížit; toto snadněji chápou v Estonsku, na Maltě, na Slovensku, v Bulharsku, Lotyšsku, Litvě či Polsku.

U bohatých, kteří nerostou, a fáze stagnace netrvá příliš dlouho, si můžeme říci, že si krátký oddechový čas mohou dopřát. U chudých a nerostoucích, jimž se sladkost reálného konvergenčního přibližování zkomplikovala či je na dlouho opustila, má největší smysl se ptát, proč nerostou.

A relativně brzy dojdeme k tématu fiskálu – jeho disciplíny či nastavení příjmových a výdajových parametrů, které mohou rozvojové aktivity podkopávat. V současné době spíše než o nastavení fiskálních parametrů se pozornost zaměří na to, s jakým schodkem příslušný stát hospodaří. A je-li tento nadměrný, je zřejmé, že si zkrátka velkorysá prorůstová opatření nemůže dovolit dříve, než uskuteční fiskální stabilizaci alespoň na určitou udržitelnost vzbuzující úroveň. Do této pasti limitující budoucí rozvoj spadly Řecko, Španělsko, Itálie, Kypr, Portugalsko, ale i Maďarsko či Slovinsko. Česká republika se v této společnosti ocitla jako jediná bez zjevných a flagrantních strukturálních poruch.

Poté, co otestujeme úroveň fiskální stability, upře se naše pozornost na příjmové a výdajové parametry. Je velmi zajímavé otestovat si, do jaké míry parametry a struktura zdanění ovlivňují momentální růstovou výkonnost, ale i dlouhodoběji sledovaný ukazatel prosperity – HDP na obyvatele.

Celková daňová zátěž klesla

Dospíváme k zajímavým a rozhodně ne jednoduše a jednoznačně interpretovatelným výsledkům.

Obecně platí, že za uplynulých 12 let se celková daňová zátěž v EU mírně snížila v poměru k HDP na 38,8 %. Tento trend byl ovlivněn procesem daňové konkurence a spojen i s procesem rozšíření EU v letech 2004 a 2007. Trend snižování daňového zatížení započal ve druhé polovině 90. let, když předcházející více než dvě dekády byly ve znamení soustavného zvyšování daňového zatížení. Celkově nejnižší daňová zátěž v EU (ve všech případech pod 30 % národního HDP) je registrována ve velmi dynamicky rostoucích Lotyšsku, Litvě, Slovensku, Irsku a Bulharsku a momentálně stagnujícím Rumunsku. S výjimkou Irska se vesměs jedná o podrozvinuté ekonomiky, chudší než Česká republika. U všech z nich došlo za uplynulých jedenáct let ke snížení celkové daňové zátěže o 2 a více procentních bodů ve vztahu k HDP. Z tohoto pohledu by tedy nižší daňová zátěž hospodářskému růstu prospívala.

Leč, dospíváme ke skupině zemí, kde složená daňová kvóta převyšuje 40 % národního HDP a s výjimkou Itálie klesá rovněž; v případě Švédska – daňově druhé nejzatíženější země po Dánsku – dokonce o propastných 8 procentních bodů vůči národnímu HDP. Švédsko nejenže ve sledované době bylo schopno snížit míru veřejného zadlužení na polovinu, ale s vysokým, byť redukovaným, daňovým zatížením nejen jako bohatá země velmi slušně růst a stát se tak jedním z „vítězů“ krize, a navíc posílit až na samotné světové výsluní i v žebříčcích konkurenceschopnosti ekonomiky, beroucí v potaz především kvalitativní podmínky pro podnikání. Vedle Švédska zůstává v množině daňově více zatížených, a přesto rostoucích, již jen Rakousko.

Jak je na tom Česká republika?

Patříme mezi šest zemí EU, jimž za sledované dvanáctileté období vzrostla celková daňová zátěž na stále evropsky podprůměrných 34,4 % HDP. Naše váha zdanění především spočívá na výši vedlejších nákladů zdanění pracovní síly (jež je pátým nejvyšším v celé EU) a současně na poměrně vysokém zdanění spotřeby (z pohledu míry celkového výnosu daní zaměřených na spotřebu), jež je však stále propastně daleko za dánským či švédským. Přes celkový mírný nárůst daňové zátěže však v našem případě na straně druhé došlo k jednomu z největších daňových uvolnění z pohledu příjemců osobního i korporátního důchodu. Tento postřeh pochopitelně znamená, že onen nárůst daňové zátěže byl generován poměrně radikálním zdaněním spotřeby, jež se podepsala na plošném efektu důchodové redistribuce, která negativně zasáhla především nízkopříjmové skupiny obyvatelstva.

Co (ne)odhalí porovnání daní

Porovnání klíčových daňových parametrů u nás s těmi v rostoucích ekonomikách rozhodně neodhalí příčiny, proč se naše země ocitla v tom nejméně lichotivém kvadrantu mezi zeměmi EU: nebohatí a nerostoucí. Strukturálně naše daňová soustava spíše opisuje unijní průměr, vykazuje snad několik viditelnějších odchylek v podobě nepřímého zdanění práce, relativně vysokých sazeb zdanění spotřeby a na straně druhé velmi nízkých marginálních sazeb (neb většina Evropy používá u zdanění příjmů obyvatelstva progresi) u daní z příjmů.

Obecněji v rámci celé EU však rozhodně platí, že země, které v uplynulém desetiletí uvolnily svoji daňovou zátěž (a to bez ohledu na to, zda vycházely z vysokých výchozích úrovní anebo nikoliv) a současně tuto rovnoměrně rozložily mezi jednotlivé typy daní, byly schopny nynější období recese a pozvolného růstu z ní překonat daleko lépe v porovnání se zeměmi, které měnily daňové parametry silově, radikálně a nevyváženě.

Příčiny pak lze rovněž shledávat i na straně výdajové a v oblasti kvalitativních podmínek, vytvořených pro růstové aktivity. Severské země i přes daňové uvolnění zkrátka umějí a vlastně i chtějí přerozdělovat takřka 50 % svého HDP. Toto přerozdělení jim nabízí veřejnou službu, jež nejen přispívá stabilizaci společnosti, ale současně vykazuje zjevné růstové impulsy, které jsou si ochotni daňoví poplatníci předplácet. Určitě současně platí, že vysokou míru přerozdělování si země může dovolit tím, že vykazuje určitou úroveň svého bohatství.

Švédsko i Dánsko trvale patří mezi pět nejbohatších zemí EU. Ostatní dynamicky rostoucí, ale podstatně chudší země si musejí ještě dopřát času pro toto dovolení si. A v neposlední řadě zde hraje roli i sociální klima. V určitých zemích je vysoká míra přerozdělení toliko pokušení pro nejrůznější typy nemorálních, ba kriminálních aktivit, v nejměkčí podobě k neefektivnímu zneužití takto nabytých prostředků. Záleží ve značné míře i na tom, jaké priority si daná společnost zvolí, jak přesvědčivá tato volba je, do jaké míry je správná a v čase udržitelná.

Pokud výsledky této volby jsou pozitivní, je pozitivní i dopad parametrů fiskální politiky na růst i bohatství každé země.

Publikováno v měsíčníku Finanční management, 28.5.2013