Pavel Kohout: Zahozená šance

Evropská finanční krize nakonec vůbec nemusí skončit špatně. Může přinést i ozdravení veřejných financí. Propad Evropy do marasmu se nemusí konat. A dokonce ani není třeba, aby vrcholoví politici přijímali na summitech nějaká přelomová rozhodnutí.

Finanční krize může například pokračovat tak, že trhy prostě odmítnou financovat vlády, kterým nebudou věřit. Co budou vlády nuceny dělat? Ó hrůzo, budou muset šetřit, omezit nákladné sociální programy, vyházet nepotřebné úředníky, skončit s výstavbou nepotřebných projektů - zkrátka vrátit se k rozumnému hospodaření. Souhlas trhů s novou měnou Trhy daly italské vládě za vyučenou v úterý 29. listopadu 2011. Vyučovacím prostředkem byla aukce tříletých státních dluhopisů. Prodaly se - ale trhy požadovaly výnos ve výši 7,89 procenta ročně. Lichva? Ale kdepak. Jen náležitě vysoký výnos odrážející rizika italské vlády.

Tato rizika jsou vysoká, protože vláda promrhala příležitost. Nízké úrokové sazby po přijetí eura znamenaly souhlas trhů s novou měnou. Znamenaly také šanci, jak vláda může ušetřit peníze díky levnější dluhové službě. Mohlo to znamenat konec permanentně vysokého dluhu a nastolení zdravých veřejných financí. Nejen pro Itálii, také pro ostatní země. Šance zůstala nevyužita. Nízké úrokové sazby od roku 2000 do roku 2008 byly promarněny na další zadlužování ve jménu štědrého státu; asi jako když „hodný“ tatínek koupí vánoční dárky na dluh, na jeho splátky nebude mít po Novém roce.

Trhy měly neobvykle dlouhou trpělivost. Trvala bezmála desetiletí. V roce 2010 vypršela nejprve v případě Řecka. Během roku 2011 trhy zlomily hůl i nad dalšími státy eurozóny. Členství v eurozóně bývalo chápáno jako punc kvality. To již neplatí. Z eura se stala měna, která je sama o sobě sice uznávána a akceptována, ale která je pro mnohé své členy příliš silná.

To je důležitý bod: nepřesné výrazy jako „krize eura“ nebo „nutnost záchrany eura“ sugerují představu, že samotná měna je v ohrožení. Euro však nemůže zkrachovat: měna není stát ani banka ani jakýkoli druh obchodní společnosti. Není tedy třeba euro zachraňovat. Zkrachovat však mohou jeho uživatelé - členské státy. Některé z nich jsou krachu nepříjemně blízko. Nerozumná alternativa Vraťme se k Itálii. Výnosy dluhopisů přesahující sedm procent ročně znamenají tři možné varianty vývoje. První z nich by znamenala, že italská ekonomika poroste nejméně čtyřprocentním ročním tempem při inflaci ve výši tři procenta ročně. Pak by bylo možné vydělat na splátky takto drahého dluhu.

To je však extrémně nepravděpodobné. Kde by se v Itálii vzal růstový impulz této dimenze? Zbývají tedy dvě reálné možnosti. Buď stát bude škrtat a škrtat, až vyškrtá z výdajů tolik, kolik bude nutné k zajištění stability. Anebo vládě již nikdo více nepůjčí. V takovém případě by následovala platební neschopnost, která by celkem jistě vyústila v bankovní krizi; ta by neomylně vedla k těžké hospodářské krizi spojené se sociálními důsledky, které si nikdo nepřeje.

Zde je třeba podotknout, že vystoupení z eura a zavedení „nové liry“ by způsobilo bankovní a hospodářskou krizi jakbysmet. Navíc s přesahem do zbytku celé Evropy, nejen eurozóny. Nejde tedy o rozumnou alternativu.

Tato chladná logika vede ke zřejmému závěru, který si v rámci Evropské unie nejlépe uvědomují Němci. Vládě nejsilnější evropské ekonomiky však uniká jeden důležitý bod. Ano, šetření je nutné a dlouhodobě není možné obejít se bez něho. Krátkodobě však úsporné programy přinášejí oslabení poptávky a nevalnou hospodářskou situaci ještě zhoršují. Navíc trhy jsou netrpělivé a vyžadují okamžitou akci. Efekty dosažené rozpočtovými úsporami se příznivě projeví až s časovým odstupem nejméně jednoho roku. Během něho však již může být pozdě. Zatím jen slova Bylo by proto žádoucí, aby úsporná rozpočtová politika byla krátkodobě kompenzována velmi uvolněnou měnovou politikou. Významné, až extrémní uvolnění velkého objemu eur do ekonomiky ze strany centrální banky by fungovalo jako nárazník při zavádění drsných úsporných programů. Větší objem nákupů státních dluhopisů by snížil jejich výnosy a uklidnil by tak nervozitu trhů. Po nastolení normálnějších podmínek by Evropská centrální banka mohla dluhopisy zase prodat a stáhnout nadbytečnou peněžní likviditu, aby neutralizovala riziko inflace.

K tomu však Němci mají odpor a ani ECB příliš nespěchá. Němci mají dodnes fobii z hyperinflačního roku 1923. ECB tvrdí, že něco podobného nemá oporu v zakládacích listinách. Přesto však již ECB drží rizikových evropských dluhopisů za 263 miliard eur - dvakrát tolik než koncem července. Centrální banka jedná, zatímco politikové mluví.

Publikováno v LN, 1.12.2011