Pavel Kohout: Začátek a konec sociálně tržního modelu

Západní Evropa byla po válce dějištěm obrovského ekonomického úspěchu. Takového, že například v Německu se hovořilo o hospodářském zázraku (Wirtschaftswunder) a ve Francii o slavném třicetiletí během let 1945–73 (les trente glorieuses). Zázrak a sláva byly spojeny s pojmem sociálně tržní hospodářství. Čím bylo typické a proč se dnes hovoří o jeho krizi?

Termín „sociálně tržní hospodářství“ byl zvolen s ohledem na psychologii německých voličů a byl zvolen dobře. Poprvé jej použil Alfred Müller-Armack ve své knize Wirtschaftslenkung und Marktwirtschaft publikované v roce 1947. Ujal se tak skvěle, že jej dnes zná každý volič i mimo Německo – ačkoli obsah pojmu se během desetiletí podstatně změnil.

Principem sociálně tržního hospodářství byl původně svobodný obchod, soukromé podnikání a konkurence, u nichž se očekávalo, že společně přispějí k sociálnímu pokroku. Nosnou myšlenkou byl předpoklad, že trh je sociální sám o sobě, pokud funguje dobře a zabezpečuje fungování konkurence.

„Čím je společnost svobodnější, tím je sociálnější,“ tvrdil Ludwig Erhard, západoněmecký ministr hospodářství v 50. letech. „Trh je jediný demokratický soudce, který vůbec v moderním hospodářství existuje,“ zní jiný Erhardův citát. A ještě jeden: „Pro mě je svoboda celá a nedělitelná. V mém zorném poli představují politická svoboda společně s ekonomickou a lidskou svobodou jeden kompletní celek.“

Vzestup a pád

Důležitá je podmínka „pokud trh funguje dobře“, neboť Německo mělo v předválečné době špatné zkušenosti s deformovaným, monopolním trhem. Od roku 1897, kdy precedenční soudní nález dal kartelům zelenou, se jeho ekonomika neustále potýkala s monopolními cenami. Začátkem 20. století v Německu oficiálně fungovalo zhruba 400 kartelů v nejrůznějších oborech ekonomické činnosti.
Dnešní chápání sociálně tržního hospodářství klade důraz jen na sociální výdaje, zatímco slovo „tržní“ je vnímáno nynější levicí jako nutné zlo. To vlastně znamená radikální rozchod s původním chápáním tohoto termínu! Slovo „sociální“ znamenalo svobodnou konkurenci, odstranění ochranářských opatření v mezinárodním obchodu, nízké daně (zejména ve srovnání s tehdejšími USA a Velkou Británií) a tvrdou, stabilní měnu. VNěmecku kolem roku 1950 slovo „sociální“ znamenalo totéž co „neoliberální“.

Německý poválečný model sociálně neoliberálně tržní ekonomiky byl tak fenomenálně úspěšný, že se stal všeobecně přijímaným v rámci Evropy. Ale ukázalo se, že neoliberální model není stabilní. Hospodářství podle Erharda, Rüstowa, Euckena a Röpkeho fungovalo ne déle než třicet let. Původní model nezanikl pro své nedostatky. Právě naopak. Stal se obětí svého vlastního úspěchu.

Kapitalismus, mrtvý systém

Systém, který je dnes povrchními médii a neméně povrchní veřejností pokládán za kapitalismus, je ve skutečnosti něco úplně jiného. Kapitalismus v Evropě prakticky zanikl. Nynější hospodářský a politický model převládající v zemích Evropské unie není ani sociálně tržní hospodářství v původnímvýznamu. Evropa 21. století provozuje zhoubně přebujelý sociální stát s některými zbytkovými prvky kapitalismu, které ji stále ještě udržují při životě. Jak obrovský rozdíl oproti období šedesátých a počátku sedmdesátých let!

V roce 1966, kdy Erhardova aktivní politická kariéra skončila, Spolková republika Německo měla státní dluh ve výši 18 procent HDP a roční veřejné výdaje činily 31,3 procenta HDP. V roce 1977, kdy Erhard zemřel, SRN již dlužila 27,9 procenta HDP a ročně utrácela 43 procent HDP. Z dnešního pohledu stále velmi přijatelná čísla, ale bylo zřejmé, že trend vývoje se zásadně změnil. Stát a dluh nastoupil na cestu neustálého růstu. Proč? A kdy vlastně přesně došlo ke zlomu?

Průkopníci sociálně tržního kapitalismu byli značně skeptičtí ohledně smysluplnosti sociálních výdajů. „Za každý údajný dobrý skutek od státu lidé zaplatí ještě více,“ tvrdil Ludwig Erhard, „protože žádný stát nemůže dát občanům více, než kolik od nich vybere – a od toho je třeba ještě odečíst náklady na přerozdělování, které spotřebuje samoúčelně rozbujelá sociální byrokracie (zum Selbstzweck ausartenden Sozialbürokratie).“ Erhard dále tvrdí: „Závislostí na státu a kolektivu jedinec nezískává bezpečnost, ale naopak – ztrácí ji. Masový průnik sociálního státu nepřináší člověku sociální jistoty, nýbrž v konečném důsledku jen chudobu, nepořádek a otrockou závislost.“

Ústup kapitalismu na úkor státu měl i další stinné stránky. Růst ekonomik byl během této doby do značné míry financován státním dluhem. Průměrný veřejný dluh Německa, Francie, Itálie a Španělska činil 25 procent HDP v roce 1970. V roce 1980 to bylo 36,5 procenta HDP. V roce 1990 již 57,5 procenta HDP. (Zde mimochodem vidíme, odkud se vzal 60procentní limit pro státní dluh obsažený v kritériích Paktu růstu a stability: nešlo o žádnou „vědecky“ určenou hodnotu, ale o číslo blízké průměru v době, kdy myšlenka společné měny vznikala.) V roce 2000 dluh vzrostl na 79,2 procenta. A v roce 2010 uvedené čtyři největší ekonomiky evropského kontinentu průměrně dlužily impresivních 86 procent HDP s rostoucí tendencí.

Otrocká závislost na dluhu byla předpovídána desítky let předem!

Dočasný triumf neoliberalismu

Poválečné Německo bylo sociálním státem právě proto, že bylo neoliberální. Ale jeho zakladatelé nedokázali zabudovat do systému odolnost vůči nejagresivnější zájmové skupině ze všech: vůči samoúčelně rozbujelé sociální byrokracii a její politické reprezentaci.

Začátek konce německé sociálně tržní ekonomiky přišel v letech 1966–67. „Tehdy se německá ekonomika dostala po takřka dvaceti letech poprvé do fáze cyklického poklesu. Meziroční pokles reálného HDP o 0,1 procentního bodu a 2,1procentnímíra nezaměstnanosti (459 000 nezaměstnaných) stačily, aby po třech letech kancléřského mandátu odstoupil někdejší otec německého hospodářského zázraku L. Erhard a byl nahrazen Kurtem Kiesingerem,“ uvádí Tomáš Krabec (Hospodářsko-politické poradenství: německé zkušenosti v mezinárodní komparaci, IEEP VŠE v Praze, 2003).

„Tehdy nová koaliční vláda začala – pod vedením ministra hospodářství Karla Schillera (SPD) – poprvé stabilizovat ekonomiku pomocí fiskálních nástrojů a cíleného kvantitativního řízení nominální agregátní poptávky. Nutno dodat, že zpočátku úspěšně. Tato nová zkušenost se stabilizační politikou měla značný ohlas a právě díky tomuto prvotnímu úspěchu byl zákonodárcem schválen známý zákon o podpoře stability a růstu hospodářství ze dne 8. června 1967.“

Aniž to tehdy někdo tušil, dny sociálně tržního hospodářství v původním smyslu byly sečteny. Nejen v Německu.

Publikováno v LN, 30.10.2012