Pavel Kohout: Thatcherová versus Mugabe

Proč se právě Margaret Thatcherová stala tak významnou osobností? Jistě, díky svým ekonomickým reformám. Zachránila Británii, bez ohledu na všechny pokusy falšovat historii.

Ještě v roce 1978 německý kancléř Helmut Schmidt prohlásil: „Anglie již není vyspělou zemí.“ Titulky v americkém deníku The Wall Street Journal hlásaly „Sbohem, Británie -bylo hezké tě znát“, přičemž článek pod titulkem radil opustit veškeré britské investice. Na přelomu let 1978-’79 čekala Anglii tzv. zima nespokojenosti (Winter of Disconent). Kromě řady jiných odborových svazů stávkovali i popeláři. Londýnská čtvrť Westminster používala provizorní skládku na Leicesterském náměstí. Centrum Londýna se stalo rejdištěm potkanů.

Odeset let později bylo z Londýna opět světové finanční centrum. I vzor, jak se mají dělat reformy. Británie se stala inspirací pro jiné země, včetně Československa od roku 1990. Francie, jejíž prezident Mitterrand ještě začátkem 80. let úmyslně znárodňoval banky a velké průmyslové podniky, obrátila kurz a začala privatizovat.

Otázka úspěchu Margaret Thatcherové je zodpovězena. Složitější a znepokojivější je otázka, jak se Británie vlastně dostala do marasmu sedmdesátých let. Jaký politicko-ekonomický mechanismus ji bezmála dovedl ven ze společenství vyspělých zemí?

Pro odpověď se musíme vrátit do roku 1945. Ve volbách do dolní sněmovny zvítězila Strana práce s velmi radikálním levicovým programem. Její předseda Clement Attlee v roli britského premiéra prováděl sociální reformy a výdajové programy již od roku 1946. Co více: radikálním labouristům se podařilo přesvědčit konzervativce, že jediný správný hospodářský model je ten levicový: vysoké daně, státní vlastnictví, zásahy vlády do měnové politiky, dominantní role odborů atd. Například konzervativní premiér Edward Heath (ve funkci v letech 1970-1974) prováděl stejnou levicovou politiku, jako kdyby byl předsedou Strany práce.

Ale jak se Británie dostala pod tak silný vliv radikálního socialismu? Jak je možné, že Clement Attlee měl moc vnutit zemi svůj extremistický program, navíc s dlouhodobým dopadem?

Odpověď lze najít v britském politickém systému. Již od vítězství armády parlamentu nad vojskem krále Karla I. u Naseby v roce 1645 je to dolní sněmovna, která je mocenským hegemonem země. Dolní sněmovna přijímá zákony, hlasuje o důvěře vládě, může ji odvolat a vypsat předčasné volby. Je nezávislá na králi a nemůže být přehlasována Sněmovnou lordů. Neexistuje ústavní soud, který by mohl vetovat zákony přijaté dolní sněmovnou.

Členové britské vlády smějí být zároveň poslanci. Moc výkonná není oddělena od moci zákonodárné. Britský politický systém umožňuje neuvěřitelnou koncentraci moci: strana, která ovládá dolní sněmovnu, ovládá zároveň vládu, ale není přitom omezována ani horní sněmovnou, ani hlavou státu, ani ústavním soudem.

Takovéto uspořádání je přirozeně nestabilní. Pouze tradice a šťastná náhoda zachránily Británii před úpadkem. Jiné země, které převzaly westminsterský politický systém, takové štěstí neměly.

igérie, Barma, Sierra Leone, Gambie - několik případů zemí, kde parlamentní systém nevedl ke stabilitě. V Keni parlament zasedá ve stejných lavicích jako britská dolní sněmovna, ale hegemonie jedné vládnoucí strany dlouhodobě vedla ke zneužívání moci, ke korupci a k chudobě. V Zimbabwe vedla mocenská hegemonie strany ZANU-PF Roberta Mugabeho k zániku demokracie.

Na světě existují desítky zemí, jejichž politika je založena na westminsterském systému. S výjimkou Austrálie a Kanady, možná ještě Malty a Izraele, však nejde o skvělé příklady hodné následování. Mnohé země neměly to štěstí, aby se objevila jejich Margaret Thatcherová. Častěji se objevuje někdo jako Robert Mugabe.

Dominantní role poslanecké sněmovny je nebezpečná, zvláště pokud není kontrolována. Může vést k dominanci jediné ideologie a potenciálně i k zániku demokracie.

Vraťme se však do současnosti. Také český politický systém je do značné míry odvozen od původního britského modelu parlamentní despocie. Jeho autoři chtěli v dobrém úmyslu zmírnit mocenskou převahu Poslanecké sněmovny zavedením poměrného volebního systému - aby se zmenšila pravděpodobnost, že jedna strana se zmocní většiny a tím i absolutní moci v zemi. (Jiným bezpečnostním mechanismem je nezávislý ústavní soud.) Poptávka po změně systému Výsledkem je téměř nepřetržitá politická nestabilita, nutnost koaličních vlád, z toho vyplývající politické obchodování, přeběhlíci, korupce a tak dále. K dovršení vší bídy jsou poměrné volby s uzavřenými kandidátkami, typické pro jih a východ Evropy, ze systémového hlediska nejhorším uspořádáním zastupitelské demokracie vůbec. Proč? Takřka dokonale odstraňuje osobní odpovědnost poslanců. Volba stran namísto volby osobností otevírá prostor tomu nejhoršímu, co ve volených představitelích je.

Není divu, že v české společnosti roste poptávka po změně volebního systému. Samotné většinové volby by však mohly být katastrofou, pokud by nebyly doprovázeny dalšími změnami. Nestačí jen změnit volební systém. Je třeba vyrovnat moc Senátu s Poslaneckou sněmovnou. Členové vlády by neměli být zároveň poslanci. Prezident by měl být zároveň premiérem. V zájmu osobní odpovědnosti poslanců a senátorů by měla existovat nějaká forma jejich odvolatelnosti, byť by nebyla využívána často.

Toto vše jsou charakteristiky amerického systému. Ten je systémově daleko stabilnější. Spojené státy zažily občanskou válku, ale nikdy vládní krizi. Výstřelky poslanců i prezidentů jsou kontrolovatelné díky dělbě moci. Když prezident Roosevelt chtěl ve 30. letech zavádět socialistické reformy, zakázal je Nejvyšší soud.

Čeští politologové většinou odmítají změny systému s poukazem na jakési „tradice“. Autoři americké ústavy se zcela záměrně odstřihli od britských tradic - a udělali velmi dobře. Seznam zemí, kde westminsterská tradice selhala, je příliš dlouhý. A český Robert Mugabe se může objevit dříve, než bychom se nadáli.

Publikováno v LN, 15.4.2013