Pavel Kohout: Také ve Španělsku socialismus zkrachoval

Jaká nezaměstnanost je přijatelná? Spíše je namístě otázka, jak vysoká daňová a odvodová zátěž je přijatelná. V roce 1965 byla německá míra nezaměstnanosti na úrovni 0,30 %. Celková daňová zátěž práce činila 29 %. V roce 1975 nezaměstnanost vzrostla na 3,6 %, daňová zátěž práce stoupla na 36,5 %. V roce 1985 nezaměstnanost dále vzrostla na 7,1 %, daňová zátěž práce vzrostla na 40,4 %. Podobná čísla lze ukázat i pro jiné země, včetně Francie, Itálie nebo Španělska. Francouzská nezaměstnanost vzrostla během dvacetiletí 1965-1985 z 1,5 % na 10,2 %; daňová zátěž práce za totéž období vzrostla z 25,4 % na 44,2 %. Španělsko mělo ještě v roce 1975 nezaměstnanost na úrovni 3,6 %, Itálie na 5,9 %.

S postupným růstem nároků sociálního státu rostla daňová zátěž práce a tím i její cena. S růstem ceny klesá poptávka po práci (pozor, poptávka po práci znamená v běžném jazyce opak: nabídku pracovních míst.) Jaká míra nezaměstnanosti je přijatelná? Spíše je namístě otázka, jak vysoká daňová a odvodová zátěž je přijatelná. V zemích s uměle zdraženou prací bývá vysoká míra nezaměstnanosti. Totéž platí pro ekonomiky, kde je riziko zaměstnavatele zvýšeno „ochranou“ pracovních míst. V řadě evropských zemí vládly během druhé poloviny 70. let minulého století ekonomicky negramotné vlády, které se snažily bránit proti propouštění právními prostředky. V tomto úsilí vedlo Španělsko, země, která měla velkou historickou smůlu. Většina španělských předsedů vlád v době po Frankovi byli bohužel právníci.

Co je špatného na právnících v čele vlády? Ne všichni právníci musí být ekonomicky negramotní, ale ti španělští měli zřejmě utkvělou představu, že dokáží poručit větru, dešti a trhu. Zatímco ekonom zkoumá hospodářské a společenské vztahy, právník věří, že je může nadiktovat podle svého. Ekonom ví, že existují určité objektivně platné zákony, jejichž nerespektování se nevyplácí. Právník je toho názoru, že zákony tvoří on sám. Španělští právníci byli toho názoru, že pokud ekonomická realita nesouhlasí s jejich zákony, tím hůře pro ni. Rozhodli se vyřešit problém nezaměstnanosti jednoduše tak, že podnikům zakázali propouštění. Vznikla tak privilegovaná kasta doživotních zaměstnanců („buddhů“) se všemi myslitelnými sociálními výhodami.

Zároveň vznikla nižší kasta, která pracuje na krátkodobé smlouvy nebo načerno - odtud vzniká mezigenerační konflikt, proto mladí Španělé masově demonstrují na náměstích. V nedávné době a v současnosti je 93 procent všech nových španělských pracovních smluv uzavíráno na dobu určitou. To je samozřejmě diskriminace vůči mladým a nespravedlnost do očí volající ve srovnání s garantovanými výhodami čtyřicetiletých a padesátiletých „buddhů“. Bohužel, španělská mládež nedemonstruje za větší volnost pracovního trhu obecně, ale naopak. Mladí chtějí stejná privilegia nepropustitelnosti a automatické valorizace platů, jaká vidí u svých rodičů. Ti se samozřejmě nevzdají svých výhod ve prospěch mladých. Španělsko je tedy velmi těžký případ. Socialismus zkrachoval i v této zemi. Samozřejmě, včetně bankovního socialismu, který dlouho tvořil iluzi prosperity.

Publikováno v Hospodářských novinách, 12.3.2012