Pavel Kohout: Rakovinu raději zjara

Dík za nepotěšující lekci, jak hledět na klíčový problém penzí, jež se při zachování současného systému, který ve shodě s opozicí jsou také odbory odhodlány bránit třebas i zničující stávkou, tím dřív dostanou do smrtelných turbulencí. Zbývají ještě ti zbylí dva zakopaní psi, či spíš dračí hlavy, co se nás snaží sežrat: zdravotnictví a daně.

Opakuji tedy z minula: existuje vedle prázdných slibů a falešných nadějí i nějaký reálný recept, jak tu dlouho zadělávanou velkou reformu skutečně uvařit?

Před nedávnem mě jeden významný kolega z NERV lákal do pracovní skupiny k reformě financování zdravotnictví. Jako hlavní lákadlo uvedl asi toto: „Pavle, je to strašně zajímavá práce, ohromná výzva, na celém světě neexistuje ani jeden opravdu dobrý systém financí ve zdravotnictví, pojď do toho!“

Ano, to je hlavní problém. Ve světě lze najít dobré daňové systémy, slušně fungující penzijní systémy, správně fungující systém bank a kapitálových trhů – zkrátka ve všech odvětvích ekonomie a financí lze najít osvědčené modely, které stačí jen napodobit a případně upravit. Ne tak ve zdravotnictví. Všude najdeš nějaké chyby, nedostatky, neodstranitelné problémy.

Proč? Zdravotnictví není trh jako každý jiný. Řekněme, že nezámožný pan Novák řeší koupi automobilu. Na mercedes nemá. Dobrá, je tu škodovka, i ta jezdí dobře. Ale pan Novák by těžko zaplatil i škodovku. I zde je řešení v podobě ojeté škodovky. Pokud je na tom tak zle, že nemá ani na vůz z druhé ruky, jsou tu tramvaje, vlaky a autobusy. A kdyby snad pan Novák neměl ani na jízdenku, může sedět doma a přečíst si hodnotnou knihu. Třeba něco od Kohouta.

Podobně je tomu se vším možným – kromě zdravotní péče, ovšem. Bez auta se dá žít, bez luxusu rovněž, kdo nemá na bydlení, zpravidla najde nějakou střechu nad hlavou – ovšem nemít peníze na naléhavou operaci srdce nebo léčbu zhoubného onemocnění, to je velmi zlé. Schválně hned uvádím příklady dvou nejčastějších fatálních druhů onemocnění, protože jejich léčba je nákladná a jsou velmi častá.

Vyspělá společnost, která si váží každého lidského života, nedokáže odepřít léčbu nikomu, ať je chudák, nebo boháč. Pro většinu z nás je naprosto nepřijatelná představa odmítnout komukoli léčbu závažných onemocnění, pokud je dostupná. Něco jako odmítnout ošetřit zraněného s odůvodněním, že si přece nemohu potřísnit krví svůj drahý oblek.

Tento postoj je celkem pochopitelný, protože jen málokdo má dost peněz, aby si mohl dovolit zaplatit nejlepší léčbu. Naopak úplně každý z nás se může dostat do situace, že tu nejlepší léčbu bude sám potřebovat – anebo někdo blízký. Proto nikde ve vyspělém světě neexistuje model financování založený na principu „peníze na dřevo, pak operace“. Ve světě naopak existují čistě solidární modely, kdy zdravotnictví platí stát ze státního rozpočtu. Stejný princip jako u nás za socialismu provozují Kanada a Velká Británie. Britskou Národní zdravotní službu (National Health Service, NHS) založila levicová vláda premiéra Attleeho, který po válce vystřídal Winstona Churchilla. Péče zdarma zaznamenala okamžitý úspěch. Nával pacientů předstihl veškerá očekávání. První rozpočet NHS na rok 1950 činil 140 milionů liber. Skutečné výdaje však dosáhly částky 358 milionů.

Zde je hlavní problém modelu socialistického zdravotnictví. Může fungovat dobře a pro všechny, ale pak je nelze unést finančně. Anebo může fungovat dobře a úsporně, ale ne pro všechny. Za socialismu se pacienti hodnotili podle politických zásluh, svoji roli měly i konexe. Známosti jsou důležité dodnes jak v českém, tak v britském zdravotnictví. Existuje výzkum dokládající, že sociálně silnější jedinci mají v rovnostářském britském systému lepší péči. Proč? Kdo má lepší sociální síť (a nemyslím tím Facebook!), ten má více známých a snáze se dostane k dobrému specialistovi.
Anebo je zde možnost, že zdravotnictví bude úsporné a pro všechny – jenže nebude moc dobré. Čekací doby v Británii a v Kanadě jsou tradičním tématem četných stížností.

Nabízí se myšlenka kombinace částečně hrazené péče (která by se týkala banálních chorob, které život neohrožují) a péče plně hrazené státem, která by kryla především závažné choroby.

Na papíře tento koncept funguje skvěle. Je tu ale praktický problém. Státní zdravotnictví je řízeno volenými politiky. Ti se chovají ekonomicky: maximalizují pravděpodobnost svého znovuzvolení.
Řekněme, že politikové mají šanci zvýšit šance přežití jednoho vážně nemocného pacienta za cenu, že deset jiných pacientů ztratí možnost zdarma si léčit chřipku, pásový opar, hemeroidy nebo jiné relativně banální choroby. Z těchto deseti pacientů jich může být několik dotčeno do té míry, že se to odrazí na jejich chování ve volbách. Záchrana životů relativně malého počtu voličů se tedy může promítnout do ztráty hlasů mnohem většího počtu jiných voličů.

Co je výsledkem této optimalizační úlohy? Pochopitelně situace, kdy stát hradí všechny možné banality. Na závažné případy je málo prostředků. Lékaři pak doporučují pacientům, aby rakovinou onemocněli raději během prvního pololetí. V závěru roku hrozí nedostatek peněz!

Publikováno v LN, 3.6.2011