Pavel Kohout: Proč se u nás tolik krade
Pavel Kohout (spisovatel a dramatik) se ptá Pavla Kohouta (ekonoma) - tentokrát na otázky kolem korupce.
„Šedivá je všechna teorie a věčně zelený života zlatý strom!“ poučil mě Goethe, a tak mi po přednášce o dračici Korupci schází praktický návod, jak srážet její hlavy. Kterak třeba konkrétně zjistit, kdo ji pouští ze řetězu v Karlových Varech, kde už se ruští stavebníci chovají jako za „dočasného pobytu“ svých vojsk, a kdo třeba ji pořád krmí miliardami z předražených dálnic? Proč se na zhruba pět kilometrů mají skládat všichni řidiči přirážkou k dálniční známce, když xkrát víc jich sežere ta saň?
Nedávno se mě někdo ptal, zda se splnily moje naděje z listopadu 1989. Odpověděl jsem, že se splnily a že jsou dokonce překročeny v mnoha ohledech. S jednou velkou výjimkou: nikdy jsem si nedokázal představit, že se u nás bude tolik krást. A to naprosto beztrestně.
Co lze proti korupci dělat? Zde je série receptů z doporučení pro NERV:
1. Omezit veřejné výdaje na principu absolutní nezbytnosti.
Čím větší veřejné výdaje, tím větší příležitost pro korupci. Je absolutně nezbytné zavádět „kartu Pražana“? Není, papírové kupony slouží stejně dobře a navíc nejsou tunelem do soukromí uživatele. Je absolutně nezbytné posekat rákosí u obecního rybníka? Není, rákosí tam roste odjakživa a nikdy nikomu nevadilo. Je absolutně nutné spravit díry v silnicích? Ano, nikdo k nám nechce jezdit po tankodromu. Anebo: je absolutně nutné, aby magistrát otevíral veřejnou soutěž na dodání bryndáků pro kojence s vyšívaným dekorem personalizovanou výšivkou jména? Ne, kojencům je jedno, do čeho bryndají. (Mimochodem, tato soutěž skutečně na pražském magistrátu proběhla, mezi mnoha jinými.)
2. Zavést mechanismus schvalování na principu odbornosti.
Jde o schvalování velkých projektů stejně jako návrhů zákonů či novel. Cílem je zamezit diletantismu a kutilství uředníků, ať už motivovanému dobrou vůlí nebo finanční prémií odkudsi zvenčí. Veřejné posudkové řízení je nutné jak z důvodu transparence, tak z důvodu vychytání věcných nedostatků zmíněných návrhů.
České prostředí je ovšem malé a v určitém oboru se zná prakticky každý s každým. Proto je někdy nutné uchýlit se k pozvání zahraničních institucí, které mají nadhled, odstup, reputaci a u kterých lze předpokládat nezávislost. Ve vědeckém prostředí je zvykem, že nejlepší časopisy otiskují jen příspěvky, které projdou anonymní nezávislou odbornou oponenturou -proč by totéž nemělo být pravidlem u návrhů zákonů nebo u urbanistických koncepcí?
Diletantismus je mnohem dražší než honoráře pro zahraniční experty.
3. Odstranit konflikty zájmů na principu analýzy vzájemných vztahů.
Tento bod se týká zejména infrastrukturních stavebních zakázek. Lze přehledně zmapovat vzájemné vztahy mezi ŘSD, zhotoviteli, technickými dozory a dalšími subjekty. Demontáž chybně postaveného systému financování infrastruktury může ušetřit miliardy ročně.
4. Zavést kontroly kvality na principu fyzických zkoušek.
Prokazovat korupční jednání u soudu je extrémně obtížné. Prakticky nemožné: české soudy jsou natolik náročné, že ani videozáznam předání obálky nestačí jako důkaz! Snad jen přiznání viníka by prošlo, ale to se nestává.
Velmi často však korupce bývá doprovázena šizením kvality, neboť, co bylo vyplaceno na úplatcích, je třeba ušetřit jinde: na kvalitě betonu, na kvalitě oceli, na kvalitě provedených prací. Toto vše ale kontrolovat lze, a to na základě exaktních fyzikálních a chemických metod.
Výsledky těchto kontrol jsou přímo průkazné jako soudní důkaz, stěží zpochybnitelné a mohou fungovat jako legitimní zdůvodnění dalších hloubkových kontrol nebo forenzních auditů.
Je ovšem kriticky důležité, aby tyto kontroly byly skutečně prováděny na místě - aby nešlo o formální procesy na způsob „tady razítko a podpis, prosím“.
5. Veřejné soutěže, elektronické aukce, transparence veřejných zakázek, zrušení akcií na doručitele, ochrana „whistleblowerů“, kteří symbolicky zapískají na píšťalku, když vidí zlodějinu. Omezení podlimitních zakázek, zákon o státní službě... Tolikrát se o tom psalo.
Proč se nic podstatného neděje? Vláda dokonce nebyla ani schopna zrušit akcie na doručitele a vymlouvá se vskutku přihlouple.
Mám bohužel jediné vysvětlení: až na pár bílých vran politikové nechtějí korupci vymýtit. Nechtějí, protože jim poskytuje peníze na financování politických stran. Jádro hniloby není v české povaze, ale v nešťastně navrženém politickém a volebním systému. Bez zásadní změny ústavy se budeme navěky plácat v bahně a poslouchat řeči, že tato vláda s korupcí konečně zatočí - ať už bude ve vládě kdokoli. Pravice nebo levice, třeba padesát let po listopadu 1989.
Na politické scéně ovšem chybí někdo, kdo by měl odvahu jít takto do hloubky. A lidé jsou doposud spokojeni s výmluvami, proč to nejde lépe. Korupce skoro nikomu nevadí. Pražané například jezdí na Opencard jako jedno velké stádo ovcí. Voliči zřejmě korupci chtějí - a co chtějí, v demokracii dostanou.
Publikováno v LN, 26.8.2011