Pavel Kohout: Proč dostal Mario Monti takový výprask
Stačilo by omezit sociální stát na úroveň Španělska nebo Británie, a problém by byl vyřešen. Italské finance by byly v přebytku.
Někteří pozorovatelé se diví: Jak je možné, že proevropský a reformní premiér Mario Monti dostal v italských parlamentních volbách takový výprask? Vždyť proevropský a reformní znamená správný! Ti hloupí Italové, nevědí, co je pro ně dobré. Snad by se jich měl ujmout spíše Brusel, můžeme číst mezi řádky některých komentářů.
Lidé mimo Itálii však obvykle nevědí, co v praxi obnášely Montiho „reformy“. Krátce po svém jmenování do funkce premiéra nevolené úřednické vlády začal zvyšovat daně a poplatky. Zvýšil celkem asi padesát položek, počínaje zavedením nové daně z primárního bydliště, přes dvouprocentní zvýšení obou sazeb DPH, zdražení elektřiny, plynu a mýtného na dálnicích, až po zdanění zahraničních nemovitostí, lodí a soukromých letadel.
Během let 2008–10 Itálie vybírala na daních průměrně 46,2 procenta HDP ročně, což nutně musí stačit na provoz velmi velkorysého sociálního státu. Průměrné výdaje za totéž období činily 50,4 procenta HDP. Dalším faktem je, že Itálie ročně vydává čtvrtinu HDP na sociální účely nejrozmanitějšího druhu. V Evropě patří mezi nejštědřejší sociální státy. Stačilo by omezit sociální stát na úroveň například Španělska nebo Británie, a problém by byl vyřešen. Italské veřejné finance by byly v přebytku.
Ale ne! Monti musel pod hlavičkou „úsporných opatření“ zvyšovat daně. Opatření, které podle některých výpočtů přijde průměrnou italskou rodinu na 1133 eur za rok. Pochopitelně že zvýšení daní se muselo projevit na poklesu spotřebitelské poptávky, což mělo jasný a předvídatelný negativní efekt na ekonomiku.
Abychom byli k Montimu spravedliví, pokoušel se také o skutečné reformy, například o reformu pracovního trhu směrem k vyšší flexibilitě. Tam ovšem narazil na meze politické průchodnosti.
Italové proto částečně volili Bersaniho levici (protože za levicových vlád se měli lépe), částečně Berlusconiho (za jeho vlády byly alespoň nižší daně) a částečně Hnutí pěti hvězd, které je sice poněkud bizarní, ale nabízí aspoň šanci na změnu. (Je otázkou, do jaké míry hrály roli dvacetihodinový pracovní týden a zvýšení podpor v nezaměstnanosti, které Beppe Grillo slibuje.)
Ať tak či onak, mezi italským lidem zakořenila představa, že neplatit daně je správné: Evadere le nuove tasse di Monti e un dovere civico. Vyhýbat se placení nových Montiho daní je občanskou povinností. Dalším tematickým okruhem je volební systém. Složitý italský kombinovaný většinově-poměrný systém s prémií pro vítěze v Poslanecké sněmovně selhal. V nedávné minulosti sice vedl k poněkud větší stabilitě než předchozí čistě poměrný systém platný do roku 1993, avšak ani on není ideální.
Publikováno v HN, 4.3.2013
