Pavel Kohout: Mezi Irskem a Islandem

Irsko má euro a propadá se do finanční krize. Island euro neměl a také se propadl do krize. Dokonce ještě horší. Co měly tyto dvě ekonomiky společného? A jaké jsou rozdíly mezi nimi?

Kromě toho, že obě země začínají na „I“, Irsko i Island jsou malé otevřené ekonomiky. Být malou otevřenou ekonomikou je velká výzva. Přesvědčili jsme se o tom sami v letech 2008–2009, kdy propad mezinárodního obchodu poslal českou ekonomiku do recese. A ani vláda, ani Česká národní banka, ani NERV s tím nemohly nic dělat. (NERV alespoň začátkem roku 2009 odfiltroval většinu nesmyslných návrhů na „podporu“ ekonomiky cestou dalších a dalších vládních výdajů.)

Víc klientů než obyvatel

Ale zpět k Islandu. Ostrov s 330 tisíci obyvateli byl dlouho – oprávněně – vzorem prosperující ekonomiky. Kolem roku 2005 se tamní ekonomika soustředila na komerční bankovnictví. Geniální tah – aspoň tak to ze začátku vypadalo. Jen v roce 2006 získala Landsbanki přes půl milionu vkladatelů v Británii a v Nizozemsku. Hlavní magnet? Spořicí účet s úrokovou sazbou pět procent ročně. Zakrátko dokázali Islanďané „ulovit“ skoro dvakrát tolik klientů, než kolik činí počet obyvatel samotného ostrova.

Obchodní úspěch měl makroekonomické následky. Od začátku roku 2006 do konce roku 2007 vzrostl objem depozit zahraničních osob u islandských bank více než dvaatřicetkrát! Meziroční nárůst objemu peněžního agregátu M2 činil v září 2007 neuvěřitelných 90,25 procenta. Podobná hodnota se v normální zemi prostě nevidí.

Rychlý příliv peněz měl za následek inflační tlaky: 15–17 procent ročně. A co na to islandská centrální banka? Centrální bankéři reagovali podle učebnice: zvýšili úrokové sazby. Jenomže vysoké sazby přitáhly další zahraniční peníze. V roce 2008 přišla krize a letadlo se zřítilo. Islandská ekonomika se octla na suchu s objemem úvěrů ve výši 850 procent (podle jiných údajů až 1400 %) hrubého domácího produktu.

Za islandskou krizi tedy jednoznačně může velmi špatná politika centrální banky. Krizi si tedy Islanďané vyrobili sami (respektive vyrobili ji centrální bankéři.) Příliš vysoké sazby přilákaly do malé otevřené ekonomiky příliš mnoho peněz. U nás jsme něco podobného zažili v roce 1997 – naštěstí v mnohem mírnějším provedení.

Úvěrová bublina

Také Irsko bylo označováno za „tygra“. Rovněž naprosto oprávněně. Všechny chvály irské ekonomiky s nízkými daněmi a úspornými veřejnými financemi byly odůvodněné. Nicméně koncem 90. let se začala formovat irská úvěrová bublina. Ještě v roce 1996 mělo Irsko objem soukromých úvěrů k hrubému národnímu produktu ve výši 60 procent. V roce 2007 to bylo přes 200 procent HNP. Sice méně než islandských 850 procent, ale dostatek, aby úvěrová krize zničila irský bankovní sektor a zatížila vládu garancemi v takové výši, která hraničí se státním bankrotem.

Proč se peníze tolik hrnuly do Irska, když na rozdíl od Islandu byly irské úrokové sazby velmi nízké? Irské banky nijak zvláště nelákaly zahraniční vkladatele. Ale nízké úrokové sazby lákaly irské banky, aby čerpaly levné repo úvěry od Evropské centrální banky. Ta byla neomezeným zdrojem levných peněz, které bylo možno investovat do zdánlivě nekonečného irského boomu stavebnictví a obchodu nemovitostmi. Nešlo ani tak o nízké sazby samotné, jako spíše o bezednost a nevyčerpatelnost těchto úvěrových zdrojů, které se proudem valily do Irska. V důsledku této bezbřehosti byla americká hypoteční krize oproti Irsku pouhou epizodou.

Nezdravé hromadění peněz

Island a Irsko jsou nyní učebnicovými příklady, jak nerovnováha na finančních a bankovních trzích vede přímočaře ke krizi. V případě Islandu byla nerovnováha způsobena přílivem vysoce úročených vkladů z „nízce úročených“ evropských zemí. V Irsku byl příčinou nerovnováhy příliv levných úvěrů – opět z Evropy, kde vládly nízké úrokové sazby. Rovnováha na trhu vede k optimálnímu umístění investic. Nerovnováha má naopak za následek nezdravé hromadění peněz na nesprávných místech.

Na počátku vzniku eura byla kromě jiného také úvaha, že šestnáct malých otevřených ekonomik v rámci Ekonomické a měnové unie (eurozóny) vytvoří jednu velkou, relativně uzavřenou a hlavně stabilní ekonomiku. Nic takového se nestalo. Ve skutečnosti sjednocením šestnácti malých otevřených ekonomik vznikla jedna velká neoptimální měnová zóna. S velmi nákladnými důsledky.

Nic by na se tom nezměnilo, ani kdyby moudré hlavy založily v Bruselu federální ministerstvo financí. Ani kdyby všechny členské státy dodržovaly kritéria Paktu růstu a stability přesně jako německé hodinky. Ani kdyby čert na koze jezdil, euro zkrátka nebude dobře fungovat v rámci území, pro které je z podstaty věci nevhodné.

Publikováno v LN, 26.11.2010