Pavel Kohout: Jak vydělat na inflaci

V České republice startuje penzijní reforma. Bezprecedentní zásah světových centrálních bank vynesl během roku 2012 globální akciové indexy do výšin. Co mají tyto dvě zprávy společného?

Nejprve k centrálním bankám. Jak dnes ví každý holič a taxikář, světem cloumá finanční krize a je to prostě špatné, světový finanční systém se může zhroutit každou chvíli a vyhraje ten, kdo má zlatou cihlu, střelnou zbraň, kus pole a pořádný sklep na brambory. Kdopak by dnes myslel na cenné papíry, pane, každý ví, že dneska se nedá věřit ničemu.

A tak bychom mohli pokračovat. Strach ze zhroucení systému pronásleduje svět od září 2008, kdy padla banka Lehman Brothers. Od té doby žije legenda, že co chvíli může padnout „něco“ dalšího, něco velkého, a pak už svět může definitivně skončit. Legenda překročila hranice oboru a stala se součástí běžné lidové moudrosti.

Ale je to opravdu moudrost? Anebo spíše lidové předsudky, které se vykořeňují těžce jako plevel?

Lidová obava ze zhroucení systému je do značné míry opodstatněná. Systém se již ve skutečnosti zhroutil. Hodně věcí dnes funguje jinak než před rokem 2008. Totálně na hlavu je převrácena role centrálních bank. Dříve byla jejich hlavní rolí péče o cenovou stabilitu. Dnes se centrální banky v první řadě starají, aby nenastal řetězový krach komerčních bank. Nic takového nebylo uváděno v běžných učebnicích ještě před několika lety. Specializovaná finanční literatura pojednávala například o dramatických událostech roku 1998, kdy pád fondu LTCM mohl způsobit podobný efekt jako Lehman Brothers, ale s dodatkem, že situaci tehdy vyřešila Federální rezervní banka v New Yorku.

To je ale spíše důvod k úlevě než ke strachu: co leží na zemi, to již nespadne. A může se i zvednout.

A tak se i stalo. Centrální banky všech významných ekonomik chrlily peníze do ekonomik od počátku finanční krize. Chrlí stále. Týká se to amerického Federálního rezervního systému, Bank of England, Bank of Japan, Čínské lidové banky a dokonce i centrální banky, která se nejvíce stará o inflaci: ECB.

Pro zajímavost. Americký akciový index Dow Jones dosáhl v prvním lednovém týdnu hodnoty 13 435 bodů. Na stejné hodnotě byl koncem prosince 2007, kdy ovšem akcie byly na sestupné dráze. Rozdíl? Objem peněz v americké ekonomice za oněch pět let vzrostl téměř o 42 procent (měřeno agregátem MZM). Jinými slovy, objem likvidních, okamžitě investovatelných peněz v USA vzrostl během stejné doby o 3401 tisíce dolarů. Z toho na rok 2012 připadá 911 miliard dolarů.

Monetární inflace – nárůst peněžní zásoby, tedy objemu peněz kolujícího v ekonomice – neměla zatím velký efekt na spotřebitelské ceny, neboť zároveň poklesla rychlost oběhu peněz. Zhruba o čtvrtinu ve srovnání s předkrizovým obdobím. Ale monetární inflace měla efekt na ceny akcií a dluhopisů. Zatímco „obyčejná“ inflace nám obvykle vadí, v případě cenných papírů ji zpravidla vítáme.
Světový akciový index MSCI All-Country World posílil během roku 2012 o 16, 9 procenta. Posilovaly akcie mnoha různých trhů, od Německa po Venezuelu. Dluhopisy všech typů posílily o 5,73 procenta, měřeno indexem Bank of America Merrill Lynch Global Broad Market.

„Masivní globální stimulus měl velký podíl na tomto růstu,“ prohlásil investiční manažer James Dunigan pro agenturu Bloomberg. „Stimulus mě velký efekt na snížení strachu z hospodářské recese. Rovněž jsme mohli vidět podporu na straně podnikových zisků. Výborná výkonnost akcií byla jen otázkou času.“

Dobrá. To bylo v roce 2012. Je to minulost, ale co můžeme čekat v budoucnosti?

Šéf americké centrální banky Ben Bernanke prohlásil v září 2012, že jeho instituce bude nakupovat cenné papíry do té doby, než se americký trh práce zotaví. Nynější americká míra nezaměstnanosti činí 7,8 procenta, zatímco dlouhodobá rovnovážná míra se odhaduje v hodnotě 5,3 procenta. To znamená, že americký Fed bude pumpovat peníze ještě nějakou dobu.

Růst objemu peněz v ekonomice je mimochodem jednou z nejlépe fungujících ekonomických zákonitostí. Dlouhodobá zkušenost ukazuje, že ve vyspělých ekonomikách roste peněžní zásoba zhruba sedmiprocentním tempem ročně. To znamená, že každých deset let se objem peněz zhruba zdvojnásobí. Platí to s pozoruhodnou pravidelností pro Ameriku i pro vyspělou část Evropy – jenom s malými odchylkami pro různé měnové a fiskální politiky, téměř bez ohledu na levicovost či pravicovost vlád, s malým vlivem hospodářských konjunktur nebo recesí.

Bude změněná role centrálních bank znamenat zrychlení, nebo zpomalení tvorby peněz? Zdali zrychlení bude trvalé, zatím nevíme – ale můžeme s jistotou prohlásit, že zpomalení růstu peněžní zásoby nelze čekat. Inflace spotřebitelských cen bude omezena nárůstem produktivity a dovozy ze zemí s levnou pracovní silou: ale inflace cen investice bude pravděpodobně pokračovat.

Vydělávat díky krizím

Čímž se dostáváme k penzijní reformě. Český investor zatím neměl mnoho šancí mít dobré zkušenosti s investováním do akcií. Šance založit fungující kapitálový trh v 90. letech byla zmařena nepříliš kvalifikovaným přístupem tehdejších vlád a zákonodárců. V roce 2000 byli odvážní investoři zdrceni nejdelším„medvědím trhem“ za posledních sto nebo sto padesát let po prasknutí internetové spekulativní bubliny. Uplynulo pár dalších let a svět zažil něco, co rovněž nebylo v učebnicích.

Tyto zkušenosti samozřejmě nepovzbuzují k investování do akcií. Jenomže: kdo zažil všechny krachy a krize posledních třinácti let jakožto pravidelný investor, který každý měsíc posílal stejný podíl z příjmu do akciového fondu, mohl vydělat právě díky těmto krizím. Krize v prostředí centrálních bank chrlících peníze jsou totiž v první řadě investičními příležitostmi. Při současných úrokových sazbách nemá smysl na důchod spořit pomocí účtů nebo dluhopisů. Má smysl investovat do akcií, neboť jejich cena roste s inflací. Vlastně je to jedna z mála možností, jak na inflaci vydělat. V prostředí změněné role centrálních bank ještě více než kdy dříve.

Publikováno v LN, 9.1.2013