Pavel Kohout: Jak dotace zotročily Řecko

Řecko bylo opět jednou zachráněno Evropskou unií. Záchrana má spočívat v poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 130 miliard eur. Politici se tváří nadšeně, trhy nejsou přesvědčeny. Kladou si otázku, kam povede ono „překlenutí“ – jakou má Řecko budoucnost.

Banky a jiní soukromí investoři souhlasili s odpisem 53,5 procenta hodnoty řeckých dluhopisů. Evropská centrální banka se vzdala 12 miliard hodnoty zisků. Výnosy dluhopisů byly nově sjednány na hodnotách od 2 do 4,3 procenta – což jsou sazby běžné u „normálních“ evropských zemí, včetně například České republiky.

Výměnou za tyto ústupky bylo Řecko donuceno souhlasit s úsporným plánem, který nemá obdobu v moderní historii Evropy. Severní státy v čele s Německem též prosadily permanentní přítomnost zástupců „trojky“ v Aténách.

Pokud vše půjde dobře, řecký státní dluh by měl dosahovat hodnoty „jen“ 120,5 procenta HDP v roce 2020. Pokud budou potíže, dluh zůstane poblíž 160 procent hrubého domácího produktu. Vyhlídky řecké ekonomiky jsou chmurné. Míra nezaměstnanosti dosáhla hodnoty 20,9 procenta. Průmyslová výroba poklesla v prosinci 2011 o 15,5 procenta. Kvůli zvýšení DPH zbankrotovaly již desítky tisíc malých podniků a bankrot dalších zhruba 50 tisíc se očekává do července, píše z Atén britský novinář Ambrose Evans-Pritchard.

Odhad budoucnosti se neobejde bez analýzy příčin řecké katastrofy. Je omyl, že za vše může jen rozhazovačná politika předchozích vlád počínaje kabinetem Andrease Papandrea v roce 1981. Jistě, země, která utrácí téměř jako Švédsko (až 53 procent HDP) a má příjmy jako Estonsko (37 až 40 procent HDP), musí dříve či později narazit.

Ale špatné vládní finance nejsou celý příběh. Řecko má obchodní deficit v dramatické výši 13 procent HDP za rok 2011. Za tímto schodkem je obrovská ztráta konkurenceschopnosti. Tu již nelze vysvětlit špatnými veřejnými financemi. Belgie nebo Itálie také mají problémy s rozpočty, ale nikoli s obchodem. Belgie má dokonce přebytek.

Kde je tedy kořen problému? Zde je zřejmě třeba vrátit se do 80. let, kdy Řecko bylo v EU (tehdy ještě v Evropském hospodářském společenství) novým členem. Jako dárek na uvítanou obdrželo dotace v trojnásobné výši, než by odpovídalo jeho podmínkám. Řekové si mysleli, že dostávají dar. Ale byl to trojský kůň.

„Dotace z EHS přispěly ke zhoršení bilance v obchodovatelných položkách tím, že zastoupily roli exportu v bilanci běžného účtu,“ vysvětluje profesor George Alogoskoufis ve své práci z roku 1995. (Ano, o problémech s konkurenceschopností se vědělo již takto dávno!) „Dotace rovněž přispěly k uvolnění rozpočtové politiky a k trvalému nárůstu reálných nákladů na jednotku pracovní síly,“ dodává.

Přeloženo do lidského jazyka: čímvíce dotací, tímméně je ekonomika nucena exportovat. Čímvíce dotací, tímmenší jsou nároky na disciplínu veřejných financí. A čím více dotací, tím více je peněz v ekonomice, což vytváří inflační tlaky, zejména na nárůst mezd. Profesor Alogoskoufis uvádí, že již od roku 1991 se vyskytovaly snahy krotit příliš rychlý růst mezd – jak nyní vidíme, marné.

Samozřejmě, tyto tři zhoubné efekty dotací jsou krátkodobě vnímány příznivě. Země si může dovolit více dovážet, státní rozpočet může být velkorysejší a odbory pochvalně přikyvují, neboť mzdy rostou. Životní úroveň se zlepšuje. Časem ovšem zákonitě převládnou negativní tendence a objeví se krutá pravda v podobě ekonomiky drogově závislé na dotacích, rozežraného státu a nakonec i nekonkurenceschopné pracovní síly.

Podobné efekty nemusí mít vždy jen dotace. Objev amerického zlata a stříbra kdysi rozvrátil španělskou ekonomiku, neboť inflace vyřadila ze hry domácí manufaktury a řemeslníky. Naopak Britové měli historické štěstí, že jejich severoamerické kolonie neměly žádné zlato, ale mírné klima a úrodnou půdu.

Cestou z pasti je bankrot

Zpět k Řecku. Existuje jen jeden způsob, jak uniknout z dluhové pasti, ve které je Řecko stále uvězněno: jednostranná deklarace bankrotu, bez ohledu na furore, jaké by tato akce způsobila v Bruselu, Paříži a v Berlíně. Existuje též jen jediný způsob, jak znovu získat konkurenceschopnost: vystoupit z eurozóny a zavést devalvovanou drachmu. Něco podobného udělal Island po krizi v roce 2008: oznámil platební neschopnost a króna spadla na méně než polovinu hodnoty. Nyní ekonomika opět roste, a dokonce také islandský kreditní rating. Vzpurný ostrov začíná být znovu uznáván, a jeho měna dokonce postupně posiluje.

V antických dobách platilo, že obyvatelé polis (obce), která prohrála válku, byli považováni za otroky. Občan, který není schopen ubránit svůj stát, přestává být občanem. Pozoruhodné, jak se historie opakuje.

Publikováno v LN, 22.2.2012