Pavel Kohout: Euro, zbraň Němců v míru

Už jste to slyšeli? Německo využije vánoční prázdniny, aby uchystalo překvapení: opustí eurozónu a na Nový rok 2012 zavede novou marku. Potvrzeno z dobře informovaných zdrojů!
Podobných dobře informovaných zpráv jsme slyšeli už několik od jara 2010, kdy řecká rozpočtová krize vstoupila do popředí evropského dění. Na německých dálnicích bývaly uprostřed noci k vidění podivné konvoje kamionů s ozbrojeným doprovodem. A některé obchody začaly nedočkavě uvádět ceny kromě eur i v markách.

Zatím však Německo v eurozóně zůstává a jeho oficiální představitelé s plnou vážností tvrdí, že vykonají vše pro překonání krize. Mají důvody: pokud euro nějaké evropské ekonomice seriózně pomohlo, pak právě Německu. Největší evropská ekonomika je světovou exportní supervelmocí. Z velké části díky společné evropské měně.

Zavedení eura způsobilo zlevnění německé produkce oproti ostatním členským zemím. Boom německého vývozu následoval. Ekonom Daniel Drezner uvádí: „Během let 2000 až 2007 řecký roční obchodní deficit s Německem vzrostl ze tří miliard eur na 5,5 miliardy. Italský deficit se zdvojnásobil na 19,6 miliardy; španělský se bezmála ztrojnásobil na 27,2 miliardy, zatímco portugalský obchodní deficit s Německem vzrostl více než čtyřnásobně na 4,2 miliardy eur.“ Také francouzský deficit s Německem se za stejné období více než ztrojnásobil na 19,9 miliardy eur. Jasně se rýsuje obraz výrobní velmoci uprostřed zaostávajícího zbytku kontinentu.

Pokračování války jinými prostředky

Německo plně využilo obchodní výhodu, která vznikla, když slabší ekonomiky, počínaje Řeckem a konče Francií, ztratily možnost oslabit svoji měnu. A zatímco Němci od roku 2000 pilně a bez velkých cavyků reformovali svoji ekonomiku na úrovni státu i jednotlivých podniků, ostatní země čekaly, že euro a dotace jim přinesou prosperitu jaksi samovolně, bez námahy. Hodně se spletly.

Nynější krize slabších členských ekonomik eurozóny nabízí Německu novou příležitost: poprvé v poválečné historii může diktovat Evropě politické podmínky výměnou za příslib „záchrany eura“. Existuje dokonce konspirační teorie, podle níž Německo „krizi eura“ uměle prodlužuje a prohlubuje, aby získalo silnější páku. Panika a všeobecná úzkost jsou prý uměle vyvolány, aby Německo mohlo dokončit svůj cíl: přetvořit Evropskou unii v politickou a rozpočtovou jednotku, které bude dominovat Berlín.

Tato teorie v zásadě tvrdí, že euro je německá Wunderwaffe, zázračná zbraň pro dobu míru. V nedávné minulosti přinesla rozkvět exportu. Navíc může prosadit německou vůli nad kontinentem. Proto Německo doposud neudělalo prakticky nic pro vyřešení krize. Proto kancléřka Merkelová na každém summitu opakuje obecné fráze a nic skutečného neprovede: cílem je nechat Evropu smažit ve vlastní šťávě, aby nakonec přišla s prosíkem.

S prosíkem, aby Němci vzali zbytek Evropy pod svoji ochranu - pod hlavičkou rozpočtové integrace, která je přece tak nezbytným doplňkem jednotné měnové politiky. Nemine den, aby názor o nutnosti jednotné fiskální politiky nepapouškovala v médiích nějaká významná mluvící hlava: naposledy Jacques Delors a před ním mnozí jiní. Všichni samozřejmě zapleteni do největšího mocenského spiknutí moderní doby.

Radost z německého postupu samozřejmě nesdílí úplně každý. Komentátor Anatole Kaletsky z Londýnských The Times koncem listopadu 2011 napsal: „Německou politikou je snaha dosáhnout v Evropě charakteristických cílů války: překreslení mezinárodních hranic a podřízení cizích národů... Kancléřka Angela Merkelová neustále tvrdí, že udělá, cokoli bude zapotřebí pro záchranu eura. Ale ve skutečnosti jen soustavně odmítá provést jakoukoli potřebnou akci. Zároveň brání evropským institucím podniknout takovou akci, i když německé veto nemá právní ani morální opodstatnění.“

Britský bezpečnostní analytik Julian LindleyFrench jde ještě dále: „Euro zkrátka a dobře vyrovnalo vysoké náklady německé výroby a vytvořilo celoevropskou celní unii (Zollverein), což byl německý strategický cíl v roce 1914. Evropská unie tedy přinesla Německu to, čeho nedosáhly dvě ničivé války: pevně ukotvila roli Německa jakožto přirozeného vůdce Evropy.“

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble sdělil britskému premiéru Cameronovi, že Británie „bude nucena přijmout euro rychleji, než si někteří lidé na britských ostrovech představují“.

Sebevědomí hodné maršála nezadržitelně postupující armády nijak nenasvědčovalo, že by krize dělala německému ministrovi financí starosti. Spíše ji viděl jako unikátní příležitost pro expanzi. Absolutní německé dominanci překáží již jen několik zemí, které buď mohou oslabit měnu a zlepšit svoji konkurenční pozici (Británie, Polsko, Švédsko), nebo které konkurují nízkými daněmi (Irsko, Česká republika, Slovensko). Všechny tyto země se do různé míry staly předmětem německého nátlaku. Především Británie, která je hlavním cílem německých útoků. Snaha eliminovat Londýn jakožto finanční centrum pomocí zdanění finančních transakcí je aktem agrese.

Co by se stalo s českou ekonomikou, kdyby se ocitla úplně pod německým vlivem? Mohli bychom zapomenout na postupné zvyšování životní úrovně. Stali bychom se navždy a bez odvolání zásobárnou levné pracovní síly a odbytištěm pro výrobky, které nejsou dost kvalitní pro domácí trh. České a německé národní zájmy se podstatně liší. Česká republika není další spolkovou zemí navzdory geograficky přirozeně vysoké provázanosti s naším větším sousedem.

Ale třeba je to všechno jinak. Třeba jsou Britové a Češi jen pod příliš velkým vlivem historických zkušeností. Zvláště Britové nikdy nezapomněli na více než čtyřicet tisíc mrtvých civilistů a více než milion budov, které Luftwaffe zničila jen v Londýně do roku 1941. (Ano, je to sedmdesát let, ale takové věci se pamatují navěky.)

Třeba je to prostě tak, že Němci bez vedlejších úmyslů propagují svůj ekonomický model jednoduše proto, že se jim osvědčil - a proč neprosadit na evropské úrovni, co funguje v Německu? Když jeden evropský stát je nesmírně úspěšný, není důvod jej napodobit kdekoli jinde, od Portugalska přes Francii až po Estonsko.

Když chybí nástroj

Anebo je to možná ještě úplně jinak. Otálení německé vlády s ráznou akcí pro vyřešení evropské finanční krize může být vysvětleno tím nejjednodušším způsobem, který se obejde bez konspiračních teorií a válečných vzpomínek. Jak?

Německá vláda zkrátka neví, jak krizi vyřešit. Nemá vhodný nástroj. Ani v případě rozpočtové krize Řecka, které je relativně snadným oříškem, si Němci nevěděli rady. Překlenovací úvěry odsunuly platební neschopnost. Reforma řeckých veřejných financí za účasti zahraničních expertů a zdokonalení kontrolních mechanismů, aby se neopakovaly „účetní nepravidelnosti“ - to byl vrchol, kterého bylo možno dosáhnout. Podařilo se možná zamezit opakování skandálů z minulosti, ale Řecko stále není zachráněno, protože nebylo možné výrazně zlepšit jeho konkurenční schopnost.

Sjednocení daní - krize až do rozpadu

Řecké dluhy by bylo možné v krajním případě zaplatit ze společných prostředků v rámci „evropské solidarity“. Toto řešení však nelze uplatnit v případě portugalského obchodního deficitu. Růst mezd a jiných nákladů od konce 90. let způsobil hluboký propad konkurenceschopnosti této země. Původně se mělo za to, že nová tvrdá měna donutí členské země k vyšším výkonům a k modernizaci ekonomiky. To se však podařilo jen v Německu. Není možné během krátké doby přimět hospodářství Portugalska, aby se vypjalo k podobným výkonům. Dotace? Ty jen zvýší objem peněz v oběhu, zvednou náklady a vše jen zhorší.

Totéž platí pro Itálii, která navíc nese na hřbetě velký státní dluh. Sám o sobě by byl snesitelný, ale kombinace vysokého státního dluhu a příliš tvrdé měny je drtivá. Také v případě Španělska je zřejmé, že euro nepomohlo ke zvýšení konkurenceschopnosti. Po roce 2000 sice tato země prožila báječnou éru několika let dynamického růstu a rostoucí zaměstnanosti - jenže šlo o prosperitu na dluh. V případě Španělska nikoli o státní dluh, nýbrž o dluhy poskytnuté bankami na investice do nemovitostí. Po roce 2008 se však ukázalo, že země trpí krizí z nadměrné stavební výroby. Ziskovost bank se propadla a rozsah špatných úvěrů stále ještě nebyl úplně sečten.

Krize stejného typu zasáhla také Irsko - a byla tak drtivá, že prakticky smetla celý bankovní sektor. Jen nouzový překlenovací úvěr pomohl ekonomice přežít. Šlo možná o jediný případ v rámci eurozóny, kdy tento typ pomoci prokazatelně pomohl. Irsko je robustní, konkurenceschopná ekonomika, pro kterou silné euro není problém. Především proto, že Irsko si dokázalo uhájit nízké daně.
Státy se společnou měnou potřebují vysoce individualizovanou daňovou politiku, která by byla schopna kompenzovat nerovnováhy vznikající z jednotné měnové politiky. Bruselsko-berlínský kurz směřující k jednotné fiskální politice je fundamentálně chybný. Sjednocení daní by evropskou nerovnováhu ještě zvýraznilo. Zavedení fiskální politiky ve smyslu masivních peněžních transferů by pak z eurozóny udělalo cosi na způsob Československa v mnohem větším rozsahu a na mnohem vyšší úrovni složitosti. Krize by netrvala deset let, jak temně prorokuje kancléřka Merkelová, ale navěky. Nebo až do rozpadu.

Co je největší paradox? Velká část zemí eurozóny trpí trojím typem krize v různých kombinacích: (1) krize veřejných financí, (2) bankovní krize, (3) kritický deficit zahraničního obchodu. Lze ukázat, že bankovní krize i obchodní deficit se začaly formovat po zavedení eura. Euro samo však netrpí žádnou krizí a jeho existence není ohrožena.

„V tomto týdnu je v sázce stabilní budoucnost eura, na které závisí ekonomické oživení Evropy,“ uvedl evropský komisař pro měnové záležitosti Olli Rehn. Omyl. V krizi je pouze většina ekonomik, které společnou měnu užívají. To je podstatný rozdíl.

Dokud si vůdčí představitelé Evropy neuvědomí tento rozdíl, bude to vypadat, že německá „konspirace s cílem odrovnat zbytek kontinentu“ je skutečností.

Publikováno v MF Dnes, 8.12.2011