Pavel Kohout: Draghi je víc než eurovaly

Vzpomínáte si, kdy jste naposledy viděli v televizních zprávách záběry z posledního evropského summitu? Unavené tváře politiků řešících další akutní záchvat finanční krize do pozdních nočních hodin? Krize ustupuje z popředí zájmu veřejnosti. Vyhledávací termín „euro crisis“ zaznamenal na Googlu více než osmdesátiprocentní pokles frekvence zadávání ve srovnání s pololetím roku 2012.

Kreditní rating států zaznamenal třetinový úbytek pozornosti uživatelů největšího světového vyhledávače. Německý termín „Eurokrise“ vykázal šedesátiprocentní úbytek popularity oproti červenci 2012. A termín „Greek crisis“ (řecká krize) upadl v lednu 2013 na pouhých šest procent vzhledem ke květnu 2012.

Klesající zájem veřejnosti o krizová témata jde ruku v ruce se stabilizací dluhopisových trhů, které jsou mnohem důležitější než statistiky klíčových slov. Výše úrokových sazeb určuje, jak nákladná bude dluhová služba států. Jestliže tedy italský dluhopis se splatností 10 let nese tržní úrokovou sazbu ve výši 4,15 procenta ročně, znamená to, že italské veřejné finance si mohou relativně oddechnout. V létě 2012 jejich výnos činil více než šest procent, což by znamenalo značnou zátěž - pokud by se italský stát měl financovat takto draze. Obdobná čísla lze pozorovat i ve Španělsku, v Portugalsku a dokonce i v Řecku.

Znamená to tedy, že summity a nesčetná menší zasedání nejrůznějších evropských i národních orgánů přece jen přinesly ovoce? Ukázalo se, že snahy politiků a úředníků vedly správným směrem? Že cesta nastoupená směrem k bankovní unii a další integraci je správná ve své podstatě?

Ne. Pouze z velmi povrchního pohledu by se věci mohly jevit tímto způsobem. Ve skutečnosti je to jinak.

Vše pro záchranu eura

Ve skutečnosti je veškeré uvolnění napětí na finančních trzích od léta 2012 dílem jediné osoby. Touto osobou je Mario Draghi, předseda Evropské centrální banky. Mario Draghi začátkem září prohlásil, že Evropská centrální banka udělá „vše pro záchranu eura“. A toto prohlášení bylo podloženo konkrétním plánem s názvem Outright Monetary Transactions (česky zhruba Přímé měnové transakce). Podstatným faktorem bylo, že plán OMT neměl nikterak omezenou velikost. Šlo tedy o záchranný balíček s teoreticky i prakticky neomezenou kapacitou.

To byl podstatný rozdíl oproti organizacím typu EFSF nebo ESM. Jejich kapitalizace je omezena na pouhých několik stovek miliard eur. Nikdy nemůže být úplně zaručeno, že kapitál těchto organizací bude stačit. Proto nemohou nikdy fungovat se skutečně stoprocentní účinností - na rozdíl od centrální banky, jejíž zdroje nemají hranic.

Proto Draghiho prohlášení znamenalo přelom, zatímco všelijaké „eurovaly“ nikdy nic nevyřešily.

Vzniká otázka, proč k podobnému kroku ECB nemohla přikročit dříve. Nemohla, protože měla slabší vedení. Bývalý předseda Jean-Claude Trichet se choval mnohem více jako politik než jako finančník - tomu ostatně odpovídala i jeho kariéra. Draghi je mnohem všestrannější, kromě akademické a úřednické kariéry má i skutečnou praxi z Goldman Sachs. Jakkoli toto jméno může leckomu přijít kontroverzní, dobrý guvernér centrální banky nutně musí mít profesní zkušenost z finančních trhů. Pokud ji nemá, může o skutečném chování trhů jen fantazírovat.

Systém, jehož fungování závisí na kvalitách jediného člověka, nemůže být dlouhodobě stabilní. Momentálně Evropa může být vděčná Draghimu za záchranu, ale co by se stalo, kdyby na jeho místě byl někdo méně profesně kvalitní?

To však zdaleka není konec příběhu. Evropa nemá potíže jen s veřejnými financemi, s výnosy dluhopisů a s bankami. Evropa má v první řadě problém s ekonomickou výkonností a se zaměstnaností. Ústup krize finančních trhů není doprovázen významným zlepšením v těchto oblastech.

Lednová nezaměstnanost v eurozóně vzrostla na 11,8 procenta. Ve Španělsku je na úrovni 26,6 procenta. Německo má sice souhrnnou míru nezaměstnanosti ve výši 6,7 procenta, ale Ostdeutschland (ano, německý statistický úřad stále používá termín „východní Německo“) trpí nezaměstnaností v míře 10,3 procenta.

O hospodářské aktivitě Evropy velmi výmluvně vypovídají statistiky automobilových tržeb. Registrace osobních vozů v Evropské unii poklesly v prosinci 2012 o 13,3 procenta ve srovnání s prosincem 2011. Šlo o patnáctý měsíc poklesu v řadě - špatná zpráva pro českou ekonomiku. Domácí automobilové registrace poklesly mimochodem o 14,9 procenta.

Jak se k těmto špatným zprávám staví Evropská unie?

„Firmy, které propouštějí pracovníky, jim musejí najít náhradní práci,“ navrhuje španělský člen Evropského parlamentu Alejandro Cercas. Jeho návrh předpokládá, že podniky s více než sto zaměstnanci budou nuceny převzít zodpovědnost za rekvalifikaci a další zaměstnání propouštěných. Společnosti s více než pěti sty zaměstnanci by též musely poskytovat „individuální profesní vedení“, které by zahrnovalo placené volno pro hledání nového zaměstnání. Navíc právní poradenství zdarma.

Britský deník The Daily Telegraph neváhal v souvislosti s návrhem použít slovo „daft“. Neformální slovo, které se v novinách obvykle nevyskytuje a které lze česky přeložit jen jako „blbý“.
Ze strany španělských europoslanců je vskutku odvaha radit Evropě ohledně nezaměstnanosti. Španělsko již zkoušelo všechny myslitelné právní cesty, jak bojovat s nezaměstnaností. Žádná z nich nefungovala. Fungovat nemůže, neboť kde chybí poptávka po pracovní síle, tam paragrafy žádnou nevytvoří.

Nedávné evropské zkušenosti ukazují jedno zanedbávané riziko. V případě centralizované měnové politiky kriticky záleží na osobě předsedy ECB. Odborně slabý Trichet umožnil, aby finanční krize gradovala v měřítku celého kontinentu. Co by se stalo, kdyby budoucí evropský superstát přijal podobně hloupý zákon, jaký navrhuje poslanec Cercas?

Prozatím platí, že když má Španělsko špatný pracovní zákoník, je to problém Španělska. Co když ale jednoho dne EU přijme nějaký fatálně zlý zákon s platností po celé Unii? Co potom?

Publikováno v LN, 18.1.2013