Pavel Kohout: Co dělat se Španělskem

Španělská demokracie je jen o málo starší než česká. První demokratické volby po smrti diktátora Franka se konaly v roce 1977. A jak dokládá ekonom, finančník a publicista César Molinas, španělský politický systém byl od začátku navržen velmi podobně jako český. Nynější španělská politická a hospodářská krize může fungovat jako zrcadlo: podívejme se - a uvidíme, kde můžeme být za několik let.

Politikové, kteří tvořili novou demokracii, pocházeli z velmi odlišných poměrů. Někteří původně pracovali pro Franka, jiní se vrátili z exilu a jiní pracovali v ilegální domácí opozici. Neměli ani společného týmového ducha, ani konkrétní skupinové zájmy, píše Molinas. Společně však uskutečnili dvě zásadní rozhodnutí, která zformovala politický život až doposud. Prvním rozhodnutím bylo přijmout poměrný volební systém s uzavřenými kandidátními listinami. Cílem bylo upevnit systém stran posílením vnitřní moci stranických vůdců. Zdálo se to rozumné v čerstvě vznikající demokracii, připouští Molinas. Druhým rozhodnutím bylo decentralizovat stát přesunem řady pravomocí na regionální vlády. Nebezpečí přehnané decentralizace mělo být vyváženo tmelicí úlohou velkých celostátních stran a jejich silných sekretariátů. I to vypadalo rozumně.

Ale systémové nastavení mělo některé neočekávané důsledky. Za prvé, členové stran a jejich mládežnických organizací postupovali v kariéře jen díky své loajalitě vůči vedení. Dostat se na volitelné místo na kandidátní listině vyžadovalo poslušnost. Nikoli znalost poměrů ve společnosti a v reálné ekonomice. Politika se pro mnohé stala životním stylem, v jehož rámci se za věrnost vedení platilo kariérou poslance, členstvím ve vedení státem vlastněných společností nebo veřejnoprávních organizací anebo sinekurami u soukromých, státem regulovaných firem, jejichž prosperita závisela na vládě.

Toto vše nám připadá důvěrně známé, což? Ale pokračujme.

Za druhé, decentralizace státu započatá v roce 1980 vedla dále, než se čekalo. Kromě sedmnácti regionálních vlád a parlamentů vznikly doslova tisíce nových regionálních společností a agentur, jejichž konečným účelem bylo čerpat dotace a prémie. Politikové rádi dosazovali své přátele a příbuzné na dobře placená místa bez velké odpovědnosti.

Tak vznikla nová politická třída. Mocenská skupina, jejímž zájmem je čerpat výhody, rozhodovat o financích, tvořit místa ve správních radách a expandovat, neboť každý politikův známý nebo přítel má své další známé a přátele. Vznikl systém extraktivních elit, které neumějí tvořit nové hodnoty, ale pouze extrahovat bohatství pro financování sebe a svých politických stran.

V Česku můžeme hovořit o štěstí, že nemáme jeden ze španělských receptů na problémy, jímž jsou regionální spořitelny. Pod vedením regionálních politiků tyto finanční ústavy půjčovaly peníze jak o závod, čím přispěly k vytvoření úvěrové bubliny a následné krize bank a nemovitostí po roce 2007. Účet za jejich záchranu jde na vrub centrální vlády. Na druhé straně, české a moravské kraje jsou zatím relativně mladé a je možná jen otázkou času, jakou moc si nakonec vyvzdorují. Ve Španělsku se věci vymkly z rukou překvapivě rychle.

Za třetí, španělská politická třída kolonizovala území, která do politiky nepatří. (Hezký termín - kolonizovala. Avýstižný.) César Molinas uvádí Ústavní soud, dozor nad justicí, centrální banku a regulační orgán kapitálových trhů. A invaze pokračovala. Španělský parlament přestal být pouhým zákonodárným sborem, ale stal se institucí, která si nárokuje odpovědnost všech složek státu vůči ní.

Srovnejme to s prohlášením Miroslava Kalouska: „Nemáme (jakožto sněmovna) úlohu pouze zákonodárnou, máme úlohu také kontrolní.“ A pro změnu španělský premiér Mariano Rajoy, který po odhaleném skandálu s ilegálním financováním své strany odmítá rezignovat: „Dokončím svůj mandát, abych bránil politickou stabilitu své země. (...) Demokratický stát založený na vládě zákona se nemůže nechat vydírat.“

Politik, jemuž byla prokázána korupce, odmítá rezignovat. Naopak, hlasitě „brání demokracii“ a ohání se dokonce vládou zákona. Jak povědomé.

Podobnosti nikoliv náhodné

Můžeme být jakožto Češi rádi, že zdejší ekonomika zdaleka neprochází tak těžkou finanční krizí jako Španělsko. Nemáme ani tak katastrofální nezaměstnanost. Svoji bankovní krizi jsme prožili koncem 90. let. I tehdy měla politický podtext, ale naštěstí přišla levněji, než kdyby k ní došlo třeba o deset let později. Nikdo však nezaručí, že za deset let ode dneška česká ekonomika nebude v problémech srovnatelných s dnešním Španělskem. Máme k tomu nakročeno.

César Molinas si klade otázky: jak je možné, že pět let po vypuknutí krize žádná politická strana nemá diagnózu, co se stalo, natožpak strategii pro řešení problémů? Jak je možné, že se kromě krále zatím nikdo neomluvil za své chyby? Proč politická třída ignoruje problémy jako podnikatelské prostředí, školství, věda a výzkum?

Odpověď: nemohoucnost španělské politické třídy je způsobena chybným systémem. Ve své knize Qué hacer con Espana (Co dělat se Španělskem) navrhuje Molinas například změnu volebního systému. „Většinový volební systém by donutil volené zástupce, aby byli odpovědní a loajální vůči voličům, a nikoli vůči stranickým lídrům; znamenalo by to velmi příznivý obrat pro španělskou demokracii a usnadnilo by to provádění strukturálních reforem.“

Tak. Máme volební systém jako ve Španělsku, politickou třídu jako ve Španělsku a korupci jako ve Španělsku. Zatím máme zdravější banky a veřejné finance, ale asi ne navždy. Nejvyšší čas položit si otázku, co dělat s Českem.

Publikováno v LN, 26.7.2013