Pavel Kohout: Bankrot na zapřenou
Řecko zbankrotovalo. Je to oficiální, černé na bílém, právně závazné. Vedení mezinárodní organizace ISDA (Mezinárodní asociace pro swapy a deriváty) jednomyslně odhlasovalo, že „dobrovolná“ výměna řeckých dluhopisů představuje kreditní událost. To je odborný termín pro státní bankrot.
Znamená to, že pojistky proti úvěrovému selhání (Credit-Default Swaps) budou aktivovány. Dva roky trvající úsilí Angely Merkelové jde vniveč.
Bylo marné již zpočátku. Na jaře 2010 bylo zřejmé, že Řecko je nesolventní. Otázkou jen bylo, kdy bankrot přijde a jak bude vypadat. Profesionální Evropané ovšem žili v sebeklamu: „Vždy jsem veřejně tvrdil, že řecký bankrot nepřipadá v úvahu,“ říkal Jean-Claude Trichet v dubnu 2010. Komisař pro hospodářské a měnové záležitosti Olli Rehn přizvukoval: „Žádný řecký bankrot nebude.“ Joaquín Almunia: „Bankroty se v eurozóně nestávají.“
To vše v době, kdy řecký bankrot již byl matematickou jistotou. Německá kancléřka Merkelová věnovala od té doby dva roky úsilí, aby prosadila „dobrovolnou“ výměnu řeckých dluhopisů za méně hodnotné.
Lze alespoň tvrdit, že získala čas, aby se evropské banky mohly připravit? Ne, bohužel. Dva roky čekání znamenaly dva roky nejistoty navíc. Ztracený čas, nikoli získaný. Banky a finanční trhy nejvíce nenávidí nejistotu. Dva roky tápání dokázaly vystupňovat nervozitu do neskutečných hodnot. Gradace pochybností ohledně Řecka vedla ke zhoršení finančních krizí v Portugalsku, Španělsku, Itálii a tím ještě není výčet u konce.
Masivní negativní efekt řecké krize uměle prodlužované Angelou Merkelovou je zřetelný v evropském bankovnictví i v makroekonomické situaci Evropy. Banky reagují na nejistotu vždy stejně: hromadí rezervy v hotovosti a omezují tvorbu úvěrů. Dobrá, v některých evropských zemích snad bylo rozumné omezit úvěrování, neboť zejména Nizozemí, Irsko a Španělsko trpí přehnaným objemem úvěrů. Jinde však nervozita kolem Řecka zbytečně poškodila zdravé ekonomiky.
Týká se to i České republiky. České banky většinou patří vlastníkům z Francie, Rakouska, Belgie, Nizozemí, Itálie, v malé míře odjinud. Všechny uvedené země jsou postiženy krizí eura. Všechny byly poškozeny umělým oddalováním řeckého bankrotu. Banky tlumí poskytování nových úvěrů podnikům kvůli nervozitě, kterou vystupňovala Merkelová.
Utažení úvěrových kohoutů již jednou mělo za následek recesi v roce 2009. Existuje riziko, že se příběh bude částečně opakovat. Zatím to nebylo tak zlé: leden 2012 ukázal jen dvouprocentní pokles objemu existujících úvěrů ve srovnání s lednem 2011. Ale může se to zhoršit. Prodloužení nervozity české ekonomice neprospělo. Zahraniční vlastníci čerpají z českých poboček hotovost, čímž ohrožují zotavení české ekonomiky.
Kdyby Angela Merkelová neprodlužovala krizi svými diletantskými experimenty, mohlo být dávno po všem. Řecko i Evropa by byly na cestě k oživení. Slovo diletantismus je vskutku namístě. Cokoli udělala, bylo špatně. Těžko říci, která chyba byla největší: zda zastrašování trhů v době, kdy potřebovaly uklidnit, chybně provedené plánování záchranných fondů, podpora zavedení daně z finančních transakcí v době zamrzlých finančních trhů anebo nešťastný, chybně koncipovaný „fiskální kompakt“. Prezident Sarkozy měl alespoň jeden dobrý nápad, který zrealizovala ECB pod zkratkou LTRO (levné úvěry bankám). Jakkoli kontroverzní, zabránil propuknutí akutní bankovní krize začátkem roku 2012. Merkelová neměla ani jednu dobrou myšlenku.
Řecko již mohlo být po bankrotu a s novou drachmou na cestě k oživení. Tento stát měl následovat islandský příklad. Vzepřít se diktátu bank a evropských politiků a konstatovat skutečnost: je nám líto, nemáme peníze. Ano, bankrot je chybou dlužníka, ale i věřitel nese svůj díl odpovědnosti. Kdyby evropské banky pořádně udělaly svůj domácí úkol a nespoléhaly na ratingová hodnocení, odhalily by rizika řeckých dluhopisů již dávno. Pokud nyní přicházejí o část investovaných peněz, je to jen fér.
Kupodivu „záchrana Řecka“ pokračuje, což v praxi znamená, že po částečném bankrotu tento stát ponese ještě větší dluhovou zátěž. O 30 miliard eur více dluhů díky „záchranné“ půjčce! Řecko se díky pomoci dostává do dluhového otroctví bez perspektivy úniku.
Důsledek pro Českou republiku: omezme veřejné výdaje. Řecko nevybírá málo na daních, ale příliš utrácí. Proto bankrotuje. Druhý důsledek: nebuďme důvěřiví jako ovce. Pravdu nemá vždy ten největší. O pravdě se nehlasuje. Nemáme žádnou povinnost a priori souhlasit s každou hloupostí, kterou k nám pošlou z Bruselu, Paříže nebo Berlína. Nevzdávejme se vlastního úsudku.
Publikováno v Lidových novinách, 12.3.2012
