Miroslav Zámečník na konferenci České národní zájmy

Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Začíná pravidelný diskusní pořad Studio STOP, který se vysílá na okruhu Český rozhlas 6. Pokud možno ničím nerušený poslech vám přeje Petr Hartman. V Praze se uskutečnila konference pod názvem České národní zájmy. Během dne se na ní vystřídala celá řada politiků, ekonomů, novinářů nebo představitelů nejrůznějších firem či institucí. Jeden blok diskuse byl zaměřen na krizi eurozóny. A na postoji České republiky k ní. Zadání organizátorů bylo poměrně jednoznačné. Účastníci debaty se měli vyjadřovat k tomu, zda hodlá být Česká republika v integračním jádru Evropské unie. Dále měli hovořit o tom, jakým způsobem se má současná krize řešit. A čím k tomu může přispět Česko. V dnešním Studiu STOP vám nabídneme sestřih nejzajímavějších pasáží. Kdo konkrétně hovořil, to prozradí aktér diskuse a její moderátor Jan Macháček.

Jan MACHÁČEK, moderátor diskuse, komentátor Respektu a Hospodářských novin
--------------------
Já bych chtěl představit teda pro začátek panelisty. Začnu dámou Lenka Zlámalová je komentátorkou Lidových novin. Luděk Niedermayer pracuje ve společnosti Deloitte. Mirek Zámečník, ekonom, člen NERVu. Komentátor týdeníku Euro mimo jiné Dušan Tříska, duchovní otec kupónové privatizace a já jsem Jan Macháček, komentátor Respektu především a Hospodářských novin. Tak nejprve k té smlouvě o fiskální zodpovědnosti, takzvanému teda kompaktu. Já si nemyslím, že tato smlouva o fiskální zodpovědnosti je nějaký všelék. Myslím si ale, že zároveň ničemu zásadnímu neškodí. Obzvláště to platí pro zemi, která má vládu, která si říká vláda rozpočtové zodpovědnosti. Víte, že i v České republice se minimálně ve stádiu příprav máme i takzvanou rozpočtovou radu, to znamená jakousi radu moudrých, kterou spousta evropských zemí má. Takže nevím, proč zrovna země, která se chce honosit fiskální zodpovědností, má s tímto kompaktem problém. Příprava českých rozpočtů, to už dávno ošetřují jiné evropské smlouvy předtím, my už jsme kontrolováni dávno na mnoha úrovních. Ono se zas tolik ničeho zásadního nemění. Na druhou stranu nemůže to vyřešit problémy eurozóny nějakým fundamentálním způsobem navěky. Já nevěřím tomu, že může měnová unie fungovat na nějakých pokutách a sankcích. Nevěřím tomu, že Německo dá někdy pokutu Francii a tak dále. Německo samo je dlouhodobě federací, platilo se tam dlouho markou a asi by samotné Němce nenapadlo, že jejich měnová unie bude stát na sankcích, které si budou udělovat navzájem Bavorsko a Porúří třeba. Já si myslím, že to ničemu neškodí. A proto není vůbec žádný zásadní důvod nebýt u toho, naopak je dobré být u toho. Protože, a v tomto já se s premiérem shodnu, tato smlouva je teprve první z mnoha, které se začnou dít. Ale já si na rozdíl od něj myslím, že právě proto je nesmírně důležité u toho teďka být a ne jenom tomu přihlížet zpovzdálí. Já jsem přesvědčenej, že Evropskou unii čeká období jisté institucionální dynamiky, změny smluv, změny institucí, vytváření nových institucí, bude to trvat. Bude to proces. Eurozóna jako institucionální celek je samozřejmě nemocná, podle mě to primárně není dluhová krize, ale je to krize institucionální. A nemocná, zraněná osoba potřebuje první pomoc. Potřebuje nějaké střednědobé léčení a potom potřebuje nějakou dlouhodobou životosprávu, nějakou vizi. Evropská unie a eurozóna léčil tu svoji nemoc, tu svoji krizi doposavad absolutně chaoticky. Vše se podle mě zásadním způsobem začalo měnit teprve před Vánoci vloni, kdy byla poskytnuta aspoň ta první pomoc. A to zcela razantním způsobem v podobě toho, čemu se říká LTRO nebo lepší mi připadá ten výraz "tlustá Berta", který Mario Dragi použil, nebudu teďka to rozvádět. Je to, jsou to injekce likvidity pro evropský bankovní systém. Jak to souvisí s českými zájmy? Mně by přišlo třeba dobré, kdybych od nějakého českého politika v rámci českých zájmů se doslechl, co si o tom myslí, anebo třeba, protože vlastně všichni to tak vcelku chválí, samozřejmě každý krok ekonomie má své náklady a výnosy, nic není zadarmo, všechno má svoje rizika. Ale já bych se třeba rád od nějakého českého politika v rámci českých zájmů poslechl to, že třeba zhodnotí dobře tuhle tu operaci ECB, která výrazně stabilizovala trhy a skutečně, a to je špatná zpráva pro Řecko samotné, izolovala do značné míry ten řecký problém, nebo tu řeckou katastrofu. Stejně tak bych i daleko raději byl, kdybych slyšel od českých politiků, co si myslí o tom střednědobém řešení, co si myslí o základních valech a tak dále. Ale především vidím úlohu pro Českou republiku v tom, aby se vyjádřila k té dlouhodobé vizi. Kdyby Česká republika jaksi nějakým způsobem i na základě svojí zkušenosti se pokusila v Evropě prosazovat federalistický model, ale to znamená, že bychom si nejdřív měli ujasnit, co si pod federalismem představujeme. To není centralismus. Podstatou myšlenky federalismu vůbec jsou vyrovnávání a nejrůznější pojistky a záchranné brzdy. To je podstatou federalismu, který ruku v ruce s americkou ústavou vlastně vychází z toho, že člověk, když je mu svěřená moc, je sám sobě nebezpečný. Federalismus vysloveně obsahuje ochranu menších před většími a tak dále. Evropa sama má velký problém si definovat, co to federalismus je. Němci to určitě velmi dobře chápou, protože sami federaci mají. Ale Francouzi třeba si to možná představují trošku jinak. Mají tradici nějakého centralistického státu a tak dále. My můžeme do téhle diskuse prostě výrazně zasáhnout a mít na ni názor. Někdo si může říct, že to je samozřejmě naivní představa, že to nemá smysl. A že je to zbytečné. Ale já si myslím, že to zbytečné není.

Teďka bych teda rád dal slovo Luďkovi Niedermayerovi.

Luděk NIEDERMAYER, Deloitte
--------------------
Jestli dovolíte, já tedy budu mluvit s větším nadhledem, poněkud uvolněněji, se značnou mírou nadsázky, tak to, prosím, takhle berte. První věc, kterou bych chtěl říct. Já jsem si furt říkal, kdy jsem tady byl, pak jsem si uvědomil, před pár lety jsem tady byl na velmi zajímavé diskusi, kdy jsem diskutoval s jedním člověkem, tuším, Pavel Bém se jmenoval, pražský primátor, na téma pražské olympiády. Kdy on k mému naprostému nepochopení naprosto vášnivě obhajoval tento projekt. A já jsem vůbec nechápal, že on nechápe. A on zase nechápal, že já nechápu jeho. Čili mám takové trochu déja vu. Tady v tomto případě shodou okolností se ukázalo, že asi jsem byl na té lepší straně já. Jestli teďka jsem, to zase rozhodne čas. Naše vláda je často obviňována z toho, že to, co slíbí, se jí nedaří realizovat. Já bych naproti tomu řekl, že pokud je opravdu vládní program nějaká odtažitost, schématicky řečeno, od jádra Evropské unie, že v tom ta vláda opravdu slaví překvapivé úspěchy. Když jsem ráno o tom přemýšlel, tak jsem našel celou řadu odrážek, z nichž některé se pokusím připomenout. Tak především naše politické pozice konvergují k britským. Což určitě není hardcore Evropské unie. To je politika definovaná hodně zájmy city, které krátkodobě jsou pro britský růst naprosto nezbytný. Za druhý, zdá se, že efektivita a antikorupce našeho veřejného sektoru čerpá ze zkušeností balkánských zemí. Nebo čert ví koho. Dočetl jsem se, že naše státní aerolinie ruší lety do evropských metropolí, ale zato slibují, že budou létat kamsi do Ruska. Podařilo se nám na úrovni té nejvyšší politiky přes noc udělat velmi překvapivý utajený manévr, že jsme přeběhli z jedné skupinky vyjednávacích zemí, těch takzvaných přátel koheze, do přátel nízkého rozpočtu s dovětkem, že naší zásadní prioritou je platit co nejméně do Bruselu a co nejvíc z toho Bruselu dostávat. Což na první pohled zní jako srozumitelná politika, ale nevím, do jaké míry bude funkční. Hlavní na tom bylo, že opravdu se to stalo nějakou diskusí bez diskuse na vládě, podle toho, co já jsem slyšel, de facto přes noc. A naše vyjednavače, kteří v rámci Visegrádu opravdu už dosahovali celkem slušné míry dohody na různých pozicích, to podle mých informací celkem podstatně zaskočilo. Možná, že to bylo úplně jinak, já nevím, to je, co já jsem o tom slyšel. Můžeme najít i jiné způsoby, kde se nám daří konvergovat od toho jádra té Evropské unie. Jak už jsem říkal, mám pocit, že proti Slovensku jsme za poslední roky ztratili 3,5 procent hrubého domácího produktu, což je poměrně hodně peněz teda, čili ti Slováci nám někam utíkaj. Co je ještě překvapivější, že něco podobného se nám podařilo proti Německu. Vůči kterému jsme ztratili, tuším, řádově 2 procenta od roku 2008. Což je něco naprosto nevídaného. Dělo se to v každém roce, je to jako opravdu hodně, hodně zajímavé. Čili opravdu, pokud je ta vládní politika snaha se od tady tohohle oprostit, tak se nám to opravdu v mnoha ohledech podařilo. Já v žádném případě, teďko už mluvím víc vážně, nechci říkat, že to, že naše ekonomika stagnuje a že tady máme celou řadu problémů, souvisí přesně s tím, že naše politická orientace, řekněme, není přinejmenším proevropská. To si v žádném případě netroufnu říct. Ale mám pocit, že ta naše ekonomika se dostává do situace, kdy začíná čelit nemalým problémům. A trochu více pragmatismu z ekonomického hlediska by nám slušelo. Aby jestli má někde nějakou politickou logiku tento postup, tak v žádném případě nemá krátkodobou, ne-li střednědobou ekonomickou logiku. Tenhle panel je o krizi, tak bych řekl něco málo o krizi. A zase bych to vzal trochu víc zeširoka. To Řecko se nestalo přes noc. Bylo to výsledkem výrazného rozvolnění vymáhání dohodnutých pravidel uvnitř Evropské unie, jak Theo Weigel na začátku do toho dal Pakt stability a růstu, který měl zajistit kónaci fiskálních politik, tak ty země na to začly, zjednodušeně řečeno, kašlat. Tady je potřeba říct, že jsme v tom sehráli nemalou roli. Patřili jsme nepochybně k zemím, která přivítala, že v roce 2004 došlo k rozvolnění Paktu stability a růstu. Po jistou dobu jsme měli jednu z nejhorších fiskálních politik v Evropě. Kombinace velmi vysokého růstu a vysokých deficitů. A dokonce si vzpomínám, že byla doba, kdy jsme předkládali do Bruselu nejméně ambiciózní programy fiskální korekce. Čili z určitého pohledu je možno říct, že to máslo na hlavě máme my a rozteklo se těm Řekům, ale všichni jsme na tom v Evropě společným dílem zapracovali. Další krize rok 2008. Myslím si, že stojí za to si připomenout, jaká byla tehdy reakce našeho veřejného sektoru, respektive politických představitelů na propad ekonomiky v roce 2008. Zase je možné asi říct, že to byla typicky politická reakce. Neoplývající kompetencí. Zvláště proto, že z té krize jsme se v podstatě dostali díky opatřením našich obchodních partnerů, kterým jsme se ještě navíc tak trochu vysmívali. Jaká je dnešní situace z tohoto pohledu. Já myslím, že z euroskepticismu bez ohledu na to, co to je, se stává nějaký mainstream lidí na ulici i v politice. A není na tom vůbec nic divného, když ani naši politici nejsou žádní "hurá Evropané". Považuji to za rozumné, už také proto je celá řada věcí, která se v Unii děje, opravdu není dobrá. To, co ale už považuji za méně užitečné je, pokud se toto projevuje ve snaze destruktivní, nikoliv konstruktivní. To znamená nejsou předkládány návrhy, které by něco někam posunuly, které by nabízely alternativy. Ale jde víceméně o buďto blokaci rozhodnutí nebo vystupování z těchto rozhodnutí. Což mám pocit, je spíše taková, minimálně v jistých ohledech, lepší popis toho, o co se my snažíme. Je si třeba uvědomit, že to, pokud Unie nepřijme žádné rozhodnutí, to znamená neudělá nic, tak zejména v době krize, kdy se hraje o čas, to je velmi vážné rozhodnutí. Čili nepřijmutí rozhodnutí je rozhodnutí a nikoliv, nikoliv oddalování. Z tohoto hlediska je opravdu potřeba, aby Evropská unie se skládala z lidí, kteří jsou schopni přijímat rozhodnutí. Přijímat je pod stresem i za okolností velké nejistoty. Je třeba říct, že ta dluhová krize, která tedy už druhý rok probíhá, teďka nemluvím o tom, jak vznikla, ale jak probíhá, je opravdu velmi nelehká věc. Když najdete dva ekonomy, budou mít tři různé názory, jak tu krizi řešit. A ty názory v pondělí budou jiné než v úterý. A budou jiné než ve středu. Což ovšem neznamená, že je možné ty rozhodnutí nepřijmout. Protože nepřijmutím toho rozhodnutí by ta krize eskalovala. Určitě to, co se v Evropě odehrálo není vůbec elegantní, není vůbec optimální. Nicméně stále to brání tomu Armagedonu a v poslední době se mi zdá, že ty rizika se mírně snižují. Nemyslím si, že to, že se nepřipojujeme k fiskálnímu kompaktu, a to není určitě jediná oblast, ve které sehráváme teďka jinou než mainstreamovou roli, nemyslím si, že se dostaneme na nějakou periferii přes noc, že to přes noc poznáme. Ale možná, že je to o to nebezpečnější. Protože pokud by tato politika systematicky pokračovala, tak se to v myslích těch našich partnerů bude neustále kumulovat a možná nám to bude dáváno najevo postupně, nicméně stále razantněji. Dovolte mi teďka pár slov na téma suverenity. Myslím si především, že ten moderní globální svět zejména v podmínkách malé otevřené ekonomiky vytváří velké překážky, velká omezení pro takzvanou suverenitu ve smyslu silné diskerece v ekonomicko politických otázkách vlády. Pochopitelně členství v Evropské unii dále tuto diskereci v některých oblastech snižuje. O tom není sporu. Podle mého názoru je toto členství výrazně vyváženo jak politickými, tak ekonomickými benefity. Politické benefity jsou takové, že naše váha, kdybychom se ji snažili využívat, prostřednictvím Evropské unie politická je mnohem vyšší než by byla váha, kterou bychom měli jako izolovaný stát. To by odpovídalo naší opravdu nevelké ekonomické váze. A pochopitelně účast na společném volném celkem slušně fungujícím evropském trhu je alfou a omegou naší ekonomické prosperity. V podstatě já teďka vidím tři téma v té diskusi o tom, jak dál. Určitě tady zatím není nikdo, kdo by hovořil o tom, že bychom měli z Unie vystoupit. Unie by se měla rozpadnout a skoro nikdo. A toto je ta budoucnost České republiky. Ta diskuse mezi ekonomicky opravdu zběhlými lidmi pragmatická je o něčem jiném. Je o tom, jak daleko může zajít rozvolňování Unie, eventuelně naše unilaterální snaha být s tou Unií méně spojeni. Jaký to může mít dopad na naši účast na volném trhu? Ti kritici Unie říkají, oddělme tyto dvě věci, my vlastně tu Unii můžeme brzdit, nebo minimálně blokovat její rozvoj a nic se nestane volnému evropskému trhu. Někteří dokonce říkají, to je výborný nápad, nechť Řecko vystoupí z eurozóny, po něm Itálie, Španělsko a tak dále. Myslím si, že tady toto je hodné opravdu odborné diskuse. To, co se zdá být na první pohled zřejmé, v případě, že některá země provede kompetitivní devalvaci, tak ti ostatní se budou muset bránit celními bariérami. Jinak by krátkodobě se jejich obchodní sektor dostal do velkého problému. A jak víme, obchodní bariéry nejsou slučitelné s existencí jednotného trhu. Druhá dimenze té diskuse o Evropě u nás, takzvaná otázka status quo. Velmi často zejména z vládního tábora zaznívá, my jsme vlastně s tou Unií spokojeni, my jenom chceme, aby se nic neměnilo. Především Unie se neustále mění. Třeba tím, že my jsme vstoupili do Unie, tak se ta Unie změnila. Tím, že se mění relativní váha těch hráčů, jejich bohatství, se ta Unie mění. Čili otázka je, co má být to status quo. Navíc tak krize jednoznačně ukázala, že některé mechanismy se musí změnit. Čili ta udržitelnost toho status quo tady není. Některé mechanismy, například ty krizové mechanismy, musí vzniknout. A ta rozpočtová střídmost těch zemí pochopitelně vede k výraznějšímu tlaku na efektivitu Unie, které se například také projevuje větší kontrolu nad tím, jak se přerozdělují prostředky unijního rozpočtu. A poslední věc, a tam už skončím, je diskuse o tom, do jaké míry tady skrytě někde nějakými konspirativními způsoby vzniká v Evropě něco nového, to, k čemu my jsme se nepřihlásili. Tam padají dva klíčové pojmy federace a transferová unie. Tak si řekněme, co to je. Honza tady řekl americký koncept federalizace. My to často vnímáme jako zásadní změnu evropského rozpočtu v porovnání s národními rozpočty. Je dobré si uvědomit, že evropský rozpočet má zhruba nějakou velikostí jedna pětatřicetina rozpočtu národního státu. Přes Evropu se přerozděluje necelé 1 procento, nebo jen 1 procento HDP, zatímco průměrná velikost národního rozpočtu je někde v oblasti 30 až 40 procent HDP. Čili pokud někdo hovoří o posílení evropského rozpočtu, jako že se o něm nemluví, hovoří se naopak o jeho snížení, tak to v žádném případě není cesta k nějaké federaci amerického typu. A poslední otázka transferové unie. Zaznamenal jsem prohlášení, tuším, pana premiéra, že Evropa se mění v transferovou unii. Je dobré si uvědomit, že transferovou unií vždycky byla. Ty transfery se odehrávají v tom 1 procentu HDP, to je jako kdyby u nás bychom se bavili o 35 miliardách korun. A my jsme ten beneficient těch transferů. Jsou to v zásadě dva tituly, zemědělská politika, zejména kohezní politika. Z níž my inkasujeme ročně, s jejímž přispěním je naše čistá pozice vůči evropskému rozpočtu 50 miliard ročně. A mohla by být vyšší, kdybychom ty peníze uměli čerpat. Nicméně to v žádném případě není důvod, proč bychom tam měli být. To je pouze na téma vysvětlení, že Evropská unie vždy byla transferová unie a v jakém rozsahu transferovou unií byla.

Jan MACHÁČEK, moderátor diskuse, komentátor Respektu a Hospodářských novin
--------------------
Takže teďka bych předal slovo Dušanovi Třískovi, aby nám řekl svůj pohled na naše aktuální národní zájmy a krizi eurozóny.

Dušan TŘÍSKA, komentátor týdeníku Euro
--------------------
Pan Macháček zodpovídá za to, že jsme tady a že řeknu to, co řeknu. Protože mě slyšel tohle říkat a odvážil se mě sem pozvat. Takže ty myšlenky jsou zhruba řečeno tři. První je vytvořit analogii mezi krizí a problémem, který řešila střední a východní Evropa v roce 1990. S tím, co řeší dneska jihovýchodní Evropa v roce 2012. Hledání analogií a podobností těchto dvou problémů. Dopředu řeknu, že ten problém, kterej jsme řešili my a řešila ho parta kluků, který se sešli v hospodě, zhruba řečeno, ne tyhle ty summity. Jako jsme ho vyřešili nějakým způsobem. Ten problém byl fundamentálně složitější, komplikovanější, rozsáhlejší a hlubší než ta směšnost, která se dneska řeší. Jako ta legrační jakoby záležitost, která se řeší dneska v Evropě. Ve srovnání s tím, co se řešilo ve střední a východní Evropě. Kdy Henry Kissinger svým bavorským přízvukem říkal, že potečou potoky krve jakoby v ulicích měst a vesnic. Jako. Takže to jenom připomínám. Ta analogie, přemejšlejme o ní, jestli platí nebo neplatí. Z toho plynou ty poučení a ty ideový východiska jejich řešení. Co se plánovalo tehdy. Absolutní shoda, a byl totální konsensus, že co se musí udělat. Ve dvou věcech určitě. Brutální devalvace a masová privatizace. Kdyby mně tehdy někdo řekl, že nesmím devalvovat a že není zájem privatizovat, tak bych se poroučel a řekl bych, jdu domů, prostě ten problém řešit neumím jako. Bylo to jakoby konsensus, nebyl o tom vůbec, nebylo o tom vůbec žádných pochyb. A spekulovalo se o tom, jestli devalvace má bejt 40 procent, 50 procent, 60 procent a podobně. A tak dál. Neplánovaný průvodní jev řešení tý krize střední a východní Evropy bylo, a teď to přijde, dámy a pánové, já se omlouvám, já jsem sem nechtěl jít jako. Ale tím průvodním jevem byla rozsáhlá dezintegrace Evropy. Rozpad Sovětskýho svazu, rozpad Jugoslávie, rozpad Československa. To tady je hlavní zpráva, kterou sděluji jako. Nikdo to neplánoval, a dokonce v některých státech některá centra tomu aktivně bránila. Chtěla tomu zabránit. Tragickej je případ Jugoslávie, dobře to všichni víme. Méně tragický, už až dokonce zázračně netragický byl případ Sovětskýho svazu, kde až na Čečnu a nějaký incidenty v pobaltskejch republikách to zásadně prošlo neuvěřitelně hladce. Zázrakem jakoby se rovněž rozdělilo Československo. Když dneska mluvíte se slovenskými federalisty jako je Ivan Mikloš, tak vám řekne, my jsme byli proti rozdělení Československa, ale s odstupem času, to jsou výroky 5 let starý jako, jo. Říkám, bylo to dobře. Kromě jinýho, že mohli zvolit úplně jinou politiku, úplně jinej přístup k řešení, prošli si svým peklem, jako Mečiarismu a podobně. Nicméně například kromě jinýho devalvovali hlouběji než jsme devalvovali my, protože devalvovali vůči český koruně. Takže někde tý dezintegraci bránili, někde tu dezintegraci nějakým způsobem strpěli a my jsme ji nějakým způsobem, a teď připomeňme si českou reprezentaci, byli jsme u toho všichni, ty Boriki a Vili Tutenhrad, nebo jak se všichni jmenujou a podobně. Češi to přetrpěli jako, jo, nechtěli, nepřáli si to, nepřáli si to, Václav Havel zval občany prostě na Václavský náměstí, my jsme to prostě přetrpěli, já jsem to aspoň teda protrpěl jako. Takhle to říkám dál. A nešel jsem na Václavský náměstí. Opačný příklad je NDR jako, kterýžto v rozporu s tím hlavním proudem jako, který tenkrát se jevil ve střední Evropě, revalvovalo svoji měnu a integrovalo se. Zase nechávám na vás, abyste porovnali výsledky jakoby transformačního procesu v NDR a v Maďarsku, Polsku, Český republice a podobně jako jo. Jen upozorňuju, že v NDR se odhaduje, že reálná nezaměstnanost je 20 procent, ta skrytá nezaměstnanost je 40 procent. V některejch věkovejch skupinách je to naprosto fatální a zásadní. Takže dnešní zájem České republiky v Evropě v kontextu vážní situace, velký dluhový krize, institucionální krize, krize identity podle mě, má to bejt tlustě napsaný, nebránit dezintegraci, i když se to centru nelíbí.

Jan MACHÁČEK, moderátor diskuse, komentátor Respektu a Hospodářských novin
--------------------
Teďka Mirek Zámečník.

Miroslav ZÁMEČNÍK, ekonom, člen NERV
--------------------
K tomu, Dušan jako vždycky provokuje, jo. Jenom pár drobnejch korektivů. To NDR je skutečně velmi zajímavý. Znamenalo by to jako kdyby my jsme zavedli plnou konvertibilitu koruny v kurzu k marce 6 ku 1. Takže se nedivte, že vznikla obrovská transferová unie. A ohromným způsobem to poznamenalo východoněmeckou ekonomiku, která se do toho nevzpamatovala dodnes. Mimochodem, kdybysme to počítali na běžný účty platební bilance, tak to má díru už mnoho let někde kolem 20 procent, jo. Teď přijde to, proč já si myslím, že Dušan vždycky s láskou provokuje. Žádná z těch zemí eurozóny samozřejmě nešla touhle cestou, když přijímala euro. To je úplná blbost a ty to dobře víš, jo. Jinými slovy, nikdo to nepřijímal v kurzu 6 ku 1 a neudělal absurdní revalvaci, jo. S výjimkou, tuším, Roberta Fica, kterej ale tam jenom nepatrně přihodil, aby ta kačka byla pevnější, jo. Jinými slovy jako ano, hlouposti se dějou, někdo do Unie vstupoval merkantilisticky s malou nábližkou, že se snažil na poslední chvíli třeba gulden oslabit a pak prostě do toho vlízt s jakousi malou kompetitivní výhodou. Jinými slovy, ano, provokace hezká, ale fakta jsou někde úplně jinde. Teď si dáme další upřesnění. Není pravda, že to nejde. Existuje země, o který já si myslím, že z těch post komunistickejch je zdaleka nejlepší, a to je Estonsko, který mělo měnovej výbor, ani je nenapadlo ho opustit, a to, prosím, měli deficit schodku běžnýho účtu minus 18. A z roka na rok to stlačili myslím z 15 do plus 4. Jinými slovy, jde to. Ale vyžaduje to neuvěřitelně velký odhodlání a velkou kredibilitu vlády ve vztahu ke svýmu národu. Samozřejmě, že mohli opustit měnovej výbor stejně jako Argentinci v roce 2002. Vybodnout se na to všechno, zdevalvovat a čekat, až se ta ekonomika oživí.

Jan MACHÁČEK, moderátor diskuse, komentátor Respektu a Hospodářských novin
--------------------
Protože tu nejsou všichni ekonomové, možná by jsi mohl vysvětlit, co je to měnový výbor, pár slovy.

Miroslav ZÁMEČNÍK, ekonom, člen NERV
--------------------
Měnový výbor je, že fakticky rezignujete na svou vlastní měnovou politiku, zafixujete národní měnu k měně hlavního obchodního partnera, ten kurz držíte a vlastně množství peněz v oběhu se řídí tím, kolik máte devizovejch rezerv. Ono je to tak zhruba, jo, jenom abysme si řekli, že to nikdo neumí, to není pravda, jo. Estonci to umějí, Dušane, jo. A udělali to. A mimochodem která byla nejryhlejc rostoucí země v eurozóně za loňskej rok? Malá hádanka. Estonsko, přátelé. Dobrý. Takže čím bysme kromě tý dezintegrace zevnitř mohli přispět, mohli bysme přispět třeba tím, že Honza se zmínil, co bude dělat. Tamhle je Olda Dědek, tamhle je Luděk Niedermayer. Píše se říjen 1996 a česká vláda se rozhodla zastabilizovat malé banky. A stabilizační program není nic jinýho než sedmiletý bezúročný repo. Prostě Drage se zmohl jenom na tři roky. Když vám padají banky, tak se prostě zmůžete na odvážný statečný a s ekonomickou teorií naprosto neladící opatření.

Jan MACHÁČEK, moderátor diskuse, komentátor Respektu a Hospodářských novin
--------------------
Tak, Lenku Zlámalovou každý zná.

Lenka ZLÁMALOVÁ, komentátorka Lidových novin
--------------------
Začněme tou situací, kde teda v téhle chvíli jsme. Jestli skutečně něco zafungovalo a byla na to pozitivní odezva na těch trzích, tak je zjevný, že to bylo to LTRO. O tom se nebude přít nikdo z nás. Prostě zmizel strach mezi těma bankama si navzájem půjčovat. Má to samozřejmě svoji druhou odvrácenou stranu. Ty banky si půjčují od ECB peníze, za které dneska nakupují ty státní dluhopisy těch ohrožených zemí. Jinými slovy, půjčíte si za procento, za 6 nebo za 7 procent si koupíte italský dluhopis. Výbornej kšeft. Kromě toho je potřeba říct, že druhou stranou toho je zaparkovaných 850 miliard euro u Evropský centrální banky. O čem se moc nemluví. Čili oni zároveň ty banky, místo aby půjčovaly peníze, firmám a prostě aby dělaly normální byznys, tak ty peníze parkují v masivním rozměru v Evropské centrální bance. To jsou peníze větší než všechny záchranné eurovaly, které se zatím vytvořily. K samotnému fiskálnímu kompaktu. Mě vždycky na těch debatách trochu zaráží a baví, jak se to bere jako automatické řešení, že to prostě řeší problémy, které se v eurozóně staly. Já myslím, že to je fatální omyl. Já myslím, že lidi, kteří, i třeba pan velvyslanec Žantovský, který se baví s lidma v city, nebo ten, kdo se baví s těmi lidmi, kteří skutečně obchodují s těmi dluhopisy, tak vám řeknou, že tohle absolutně nemá žádný význam. A taky koneckonců reakce trhů na schválení toho paktu byla nulová téměř. Bylo to trochu právě zamlžené tím, že Evropská centrální banka dělala kroky, které ty trhy chtěly. Když se podíváte na situaci té jižní Evropy, tak ten pakt možná, kdyby se dodržoval, což je teda čistě teoretická varianta, by pomohl odvrátit to, co se stalo v Řecku. Nepomohl by odvrátit to, co se děje ve Španělsku. Což je teda dneska mimochodem jeden, jedna z největších problémů, který vůbec je. My jsme asi před měsícem s Honzou Macháčkem a s Mirkem Zámečníkem seděli na takové podobné debatě, kde byl i slavný komentátor Financial Times a Honzův oblíbenec Wolfgang Münchau, on říkal, podívejte, jako ten, jestli ten problém dneska je někde, tak to je Španělsko. A fatální stav, ve kterém se objevila tahle země. Fiskální kompakt na tom nedokáže vyřešit vůbec nic. Naopak, už se dneska ukazuje vlastně pár dní poté, co je podepsaný, že zrovna v případě téhle země nebude a dokonce, pokud jí nechceme udusit, nemůže být uplatněný. Asi jste sledovali, co se teď v téhle chvíli děje ve španělské politice. Nový konzervativní premiér Mariano Rajoy řekl, že nedodrží to, co slíbil Evropské unii a nesníží schodek na požadovaná 4,4 procenta, kterým se zavázal v konvergenčním programu. Ale v nápravě nadměrného deficitu Bruselu. On řekl, že si udělá svůj suverénní cíl, který je 5,8 procenta, protože ví, že v téhle situaci by španělskou ekonomiku úplně zabil. Ta země se nachází v podstatě už dneska v deflaci, čeká ji podle všeho desetiletá recese. A máte pětadvacetiprocentní nezaměstnanost a padesátiprocentní nezaměstnanost mladých lidí. Ve chvíli, kdy ještě seřežete deficit tak, jak si žádá Evropská unie, no, tak to je K.O. pro tu ekonomiku. Ten člověk zároveň nemůže nikdo říct, že se chová nezodpovědně. On po mnoha letech začal dělat tu nutnou reformu trhu práce, po které volají všichni ti investoři, kteří nakupují španělské dluhopisy. A myslím, že se většina, jak Luděk Niedermayer říká, že co ekonom, to jiný názor. A nejlépe dvakrát za den. Já myslím, že zrovna v případě Španělska není žádného sporu o tom, že toto je největší slabina, ten trh práce je tam v katastrofálním stavu a fiskální kompakt na tom neřeší vůbec nic. Naopak jeho tvrdé uplatňování by jenom zvýšilo sociální napětí v té zemi, které by výrazně ztížilo tyhle důležité reformy, který premiér Rajoy odstartoval ve Španělsku. V té debatě hodně zapadá, co v tom kompaktu je a není. Z toho, jestli něco je skutečně nebezpečné, tak to není roční schodek, který řeší fiskální kompakt. Ale je to kumulovaný schodek. Ta celková dluhová zátěž, která tam vypadla právě pod tlakem latinské unie, jo. Ono na druhé straně vysmívat se dneska těm jižním, zemím jižní Evropy mi taky připadne, že je strašně laciné. Oni jsou v tak strašném stavu a bez té devalvace, Mirek Zámečník má pravdu. To se stalo nejen v Estonsku, stalo se to v Lotyšsku taky, které taky udrželi /nesrozumitelné/, jestli se nepletu. Oni mají fixaci, pardon. A taky to nemuseli dělat. Protože nemají euro. Nicméně asi mentalita zemí, které byly zvyklé žít v obavách z Ruska, které v zásadě jsou schopné udělat cokoliv, aby jako byly považovaný za příslušníky civilizovaného západu.

Miroslav ZÁMEČNÍK, ekonom, člen NERV
--------------------
To oni neudělali, protože mají strašně, strašný množství závazků, včetně obyvatelstva. To jsou hypotéky denominovaný v euru. A tam vám devalvace znamená, že okamžitě vyhlásíte osobní bankrot teda.

Lenka ZLÁMALOVÁ, komentátorka Lidových novin
--------------------
Jasně. Tam je samozřejmě potřeba říct ...

Miroslav ZÁMEČNÍK, ekonom, člen NERV
--------------------
Takže ochota k obětem je samozřejmě větší, protože ta alternativa je ještě horší, jo.

Lenka ZLÁMALOVÁ, komentátorka Lidových novin
--------------------
Jasně. Ale tady strašně důležitou roli hraje mentalita. Já myslím, že taky nemají revoluční tradici, kterou dneska teda sledujeme v Řecku. Teď k naší roli. Tak za prvé, naším národním zájmem je samozřejmě prosperující a stabilizovaná Evropa. Naším zájmem není hluboce zintegrovaná Evropa. Ale prosperující a stabilní. Já si myslím, že ty kroky, které se teď, řada se jich připravila, výrazně zhoršují politický a sociální vztahy v Evropě. O tom nemůže být pochyb. A tohle rozhodně naším národním zájmem není. To je ta stabilita a prosperita. Teď k naší roli s tím paktem. Ono není pravda, že z toho paktu nevyplývá žádná povinnost. Vy, co jste ten pakt četli, víte, že tam existuje cosi jako článek 7, který zavádí takzvaný hlasovací kartel. Vy nemáte právo rozhodovat úplně svobodně v rámci signatářů tohoto paktu. Ale naopak se musíte podřídit většině a ve všech rozhodnutích, které z něho vycházejí, hlasovat s většinou. Navíc tohle, čemu se francouzsky říká /netlumočeno/ se rozšiřuje pro signatáře. Protože ta smlouva, přestože není evropskou smlouvou, je provázaná do celého evropského práva. Čili my se můžeme dostat do situace, kdy se proti naší vůli staneme součástí tohohle hlasovacího bloku. Takže to je jedno, podle mě, velmi značné riziko. A budeme muset podporovat rozhodnutí, se kterými nesouhlasíme. Ono to totiž mění mnoho i právně. Další věc, která je samozřejmě nebezpečná a může znovu zhoršovat politické vztahy, je ta povinnost žalovat země, které poruší ten fiskální kompakt. Původně nebylo zřejmé, kdo by teda žaloval. Protože Evropská komise žalovat nemůže. Musí žalovat signatářské státy. Nikdo se k tomu moc nehlásil, takže se udělalo, že budou žalovat ty tři země, které právě předsedají Evropské unii. No, takže by se mohlo stát, že my bysme byli třeba tlačeni žalovat zemi, ke které máme specifický vztah a ona je navíc i v některé, proto jsem tak dlouho mluvila o tom Španělsku, i ve specificky složité situaci. Kdyby se najednou v situaci jako je dneska Španělsko ocitlo Slovensko, my máme povinnost ho zažalovat. Zemi, se kterým máme speciální vztahy. Teď pojďme k izolaci. Honza říká, izolace tady je. Je to samozřejmé, je to bez diskuse. No, to je právě ten, bohužel ten mýtus, který se tady v té debatě, a to mě na té debatě české zlobí nejvíc ze všeho. Co je to izolace? Řekněme si. Izolací, když se zeptáte těch, kteří říkají, že nám hrozí izolace a chcete po nich, jak by to mohlo vypadat. Téměř nikdo vám neřekne, jak prakticky ta izolace vypadá. Někteří nejmenovaní členové vlády se nakonec zmohli, kteří podporovali fiskální kompakt a vstup České republiky do fiskálního kompaktu, tak řeknou, no, tak oni nakonec němečtí politici vydají příkaz jejich byznysmanům a kteří tady přestanou investovat. No, to je absolutně směšné, když se na tohle zeptáte lidí, německých diplomatů v Praze, tak vám řeknou, ten byznys je tady pro nás hrozně výhodný. Proč bysme to jako dělali? Na druhé straně, jestli jim tady něco vadí, tak ne to, že nejsme součástí jakýsiho imaginárně definovanýho hlavního proudu. Ale to, že tady už dneska není dost kvalifikovaných lidí. Taky jim samozřejmě vadí korupce, o tom není sporu. Když si povídáte s německými byznysmany v Praze, budou vám povídat přesně tady tohle. Čili izolace. Izolace by mohla vypadat prakticky, když se budeme bavit bez velkých vzletných frází, velmi prakticky ptát, že by si signatáři udělali vnitřní trh uprostřed vnitřního trhu. Tohle riziko zde samozřejmě je. To je jediná skutečná faktická izolace. Tohle není zájem Německa. A myslím, že Německo nikdy nic takového nedávalo najevo. Tohle riziko přichází z Francie. Samozřejmě, pokud francouzské volby dopadnou tak, jak se očekává a Francois Holland by se stal francouzským prezidentem, a tohle riziko není zanedbatelné, protože on říká, že chce Francii vyvést z toho fiskálního kompaktu, že ho chce znova přejednat. Proto koneckonců celá Evropa tak podporuje Nicolase Sarkozyho. A on samozřejmě za to, že Francie u tohohle paktu zůstane, bude něco chtít. A tím může být protekcionismus. Já teda nesouhlasím ani s Luďkem tím, že devalvace musí být vždycky kompetitivní devalvace. Pokud by se ty měny daly na volnej kurz, tak to není kompetitivní devalvace. Ta je umělá a násilná, že jo. Nikdo se nezamýšlí opravdu nad tím, jestli ten spolek může takhle dál fungovat. Já se teda obávám, že právě proto, že naším národním zájmem je prosperující a stabilní Evropa, že ten jih v téhle depresi tam dlouhodobě zůstat nemůže.

Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Posloucháte Český rozhlas 6, posloucháte sestřih z konference s názvem České národní zájmy. Jan Macháček, Luděk Niedermayer, Dušan Tříska, Miroslav Zámečník a Lenka Zlámalová se zamýšleli především nad krizí eurozóny. A nad přístupem České republiky k ní. V průběhu debaty dostali příležitost i lidé z publika.

Jan MACHÁČEK, moderátor diskuse, komentátor Respektu a Hospodářských novin
--------------------
Pan Dědek.

pan DĚDEK
--------------------
Si tak trošku jako teďka připadám jako v té jedné Chaplinově grotesce, že jak on měl toho malého kluka, ten rozbíjel skla a on za ním chodil a měl práci a ty skla zase dával do pořádku. Já si skutečně myslím, že tady paní Zlámalová hovořila o tom paktu a nedělalo na mě dojem, že jste ho četla. Skutečně také jsem slyšel kritiku, že jsme ho zkrátka, jedním z těch důvodů bylo, že z článku 7 vypadla jakákoliv zmínka o dluhu. Ale přeci v tom paktu je článek 4, kde se zavádí to pravidlo, které již je známo, to znamená, že ty země, které mají velký dluh, ho budou muset snižovat o jednu dvacetinu ročně po 3 roky. Vy tam máte pravidlo. Tak to znamená, chcete ještě něco přísnějšího? Ale určitě není pravda, že tam není o dluhu zmínka. To je lež. Další taková námitka hlasovací kartel. Zase si myslím, že to je naprosto neférová kritika. Vzpomeňme si, jak zde byla diskuse o tom, že je potřeba ty sankce udělat automatičtější. Že tím hlavním důvodem té nízké disciplíny bylo to, že se vždycky ministři sešli financí a to, co komise navrhla, tak oni to ze solidarity zamítli. Všimněme si, že možná něco podobného ještě se odehrává nyní, že jo, má být potrestáno Maďarsko, kolegiálně se schází, že jo, ministři z našeho regionu a začínají lobbovat za Maďarsko. Já nechci posuzovat, má to samozřejmě politický aspekt. Ale zase si myslím, že jsme zase u té staré nemoci, která se projevovalo dříve, no, ale jedním z těch reakcí na tu větší automatičnost přeci bylo zavedení takzvaného obráceného hlasování, které spočívá v tom, že sankce je přijata, když během určité lhůty ti ministři financí nehlasují proti. Ale přeci to, co, o čem mluví ten pakt není nic jiného než tenhle ten princip. Jenom přeložený do jiné podoby, protože ten pakt vznikl jako výsledek mezinárodní smlouvy. Protože Británie to zablokovala, tudíž to nemohlo být přijato jako součást evropského práva, muselo se jít tou mezinárodní dohodou. A tak samozřejmě má to nějaké právní konsekvence, že to pravidlo se přeložilo do tohoto. A česká vláda souhlasila s tím principem obráceného hlasování. Ona ho podmínila tím, že to bude použito pouze na problematiku Paktu stability a růstu, ale ten pakt to taky neposouvá nikam daleko. Takže já myslím, že jenom jsme proti tomu, co jsme již dříve přijali. No, a co se týče toho žalování, tak to já myslím, stále není jasné, v čem by se mělo žalovat. Ale podle těch diskusí je v tom, že vy můžete zažalovat tu zemi za to, že ona nezavede do svého právního řádu tu brzdu, nebo něco takového. Ale neslyšel jsem, že byste mohla žalovat tu zemi za to, že třeba má vysoký deficit, nebo že národní parlamenty nějakým způsobem nedodržují tu disciplínu. Ale je to skutečně v takové té velmi právní poloze. Samozřejmě Dušan také, ten zde vznesl řadu takových argumentů. Také mně to připomíná, že jo, zase János Kornai vždycky přirovnával některé ekonomy, že přijdou tedy do samoobsluhy a vždycky si rádi vyberou jenom tu šunku a ten bůček tam nechají, že jo. Tak to samozřejmě v té ekonomii nechodí, že jo. Jako vy si nemůžete vybrat jenom něco, co se vám líbí. A to, co se vám nelíbí, nějakým způsobem si myslet, že se to tedy toho nějak zbavíte. A to myslím, trošku platí na toho Dušana, že jo, na to, když mluvil o té devalvaci. Samozřejmě provedli jsme devalvaci, ale na začátku té transformace. Ale je potřeba dodat, že ta devalvace také vyvolala poměrně razantní inflaci, takže ten devalvační polštář byl zase tak trochu jakoby, jakoby zase splasknul. Řada podniků to jaksi využila, že spíše jaksi usnula na tom polštáři, no, a v roce 97 jsme měli měnovou krizi, že jo, také mimo jiné z toho důvodu, že neproběhla restrukturalizace. Co se týče, že jo, klasická, že kdyby Řekové mohli devalvovat, jak by asi na tom možná bylo lépe. Neříká se, že podíl, že jo, exportu v Řecku je relativně nízký, tak k čemu by jim ta devalvace pomohla. Tam jsou skutečně klíčové ty strukturální reformy. A já si myslím, že souhlasím s tím, že ty dlouhodobé operace, že jo, ty Evropské centrální banky jako určitě přispěly k té stabilizaci. Ale nelze zapomenout na to, že řada těch vlád v Itálii, ve Španělsku, že jo, v Portugalsku, dělá nějaké věci. A že to také na ty trhy zapůsobilo. Já myslím, že to nelze od sebe oddělovat, že kdyby ten Monti nějaké ty reformy tam nezačal dělat, tak by si ani nekupovali ty vládní dluhopisy. Protože to riziko by tam bylo stále velké. Takže ta reakce na tu krizi, já myslím, jde po více frontách. Je to jednak ten zásah té Evropské centrální banky, co já myslím je klíčové, to jsou ty programy těch vlád. Ti vrátí tu pravou důvěru těm finančním trhům. Když vidí, že teda je tam nějaká snaha ty, s těmi financemi něco udělat, že to budování toho obranného valu. A v tom já myslím je potřeba vidět tu komplexní odezvu té Evropské unie na měnovou krizi.

Dušan TŘÍSKA, komentátor týdeníku Euro
--------------------
Pro neekonomy. Tady je ten spor, jako, bych řekl, vnější a vnitřní devalvace. Jako aby bylo jasno, ta vnitřní devalvace znamená, že učitelům snížíte plat o 30 procent, že doktorům snížíte plat o 40 procent, že policistům snížíte plat o 30 procent. Že důchodcům snížíte důchody na 50 procent a podobný opatření. To je ta vnitřní jakoby devalvace. Která je tou variantou k tý vnější devalvaci. Normálně, jako když vlády tohle to prosazují při těchto opatřeních do ulic jedou tanky, jako.

Jan MACHÁČEK, moderátor diskuse, komentátor Respektu a Hospodářských novin
--------------------
Děkuju. Pan Pilip.

pan PILIP
--------------------
Ten problém české vlády, ale za tu tu nikdo nesedí, tak aspoň glosátorů jako je Lenka Zlámalová je ten, že jako říkali, co všechno je špatně. A tak to jako komentujou s takovým bohorovným úsměvem. Shovívavým, jako že se tam pachtěj ty všichni jako Sarkozy a Merkelová a tak jako pohrdlivě. Ale nevidím v tom teda návrh, co teda vlastně se navrhuje. Já jsem nikdy ani nezaznamenal, že by prostě česká vláda řekla, ano, tohle to je špatně, s tímhle řešením nesouhlasíme, navrhujeme teda, aby se stalo tohle. A s tím jezdíme do Bruselu a za to tam bojujeme.

Jan MACHÁČEK, moderátor diskuse, komentátor Respektu a Hospodářských novin
--------------------
Teď má teda slovo Mirek Zámečník.

Miroslav ZÁMEČNÍK, ekonom, člen NERV
--------------------
Není pravda, že všichni indiferentně se tomu tak jako útrpně posmívají, jo. Já nevím, jestli občas čteš, co píšu, jo. Ale jako tam žádný posmívání není. To je docela jako snaha porozumět tomu, co se stalo špatně. Takže jaký jsou řešení, jo. Máme-li zůstat v eurozóně, jako tyhle země, tak asi nejlepší, co může bejt, protože je to relativně míň bolestivý nežli deflační scénář, je koordinovaná akce, prostě jako transferová unie v tý svý klasický podobě to bejt nemůže, nicméně jestli má dojít k odstranění nerovnováhy vysokej přebytek běžnýho účtu v Německu a vysokej schodek běžnýho účtu na tom jižním křídle, no, tak v Německu musí vzrůst poptávka. Jak stimulujeme poptávku, přátelé? Easy. Snížíme DPH v Německu. Jak snížíme relativní mzdový náklady a podpoříme konkurenceschopnost na jihu? Zvýšíme DPH. A snížíme, děláme to fiskálně neutrálně, snížíme sociální odvody placený zaměstnavateli. Jinými slovy, španělskej producent by platil nižší sociální odvody, mohl by tedy být cenově konkurenceschopnější na trhu, který zvyšuje svou poptávku, protože dělá vědomý stimuly na to, aby snížil sklon k úsporám u obyvatelstva, který spoří příliš mnoho, čehož důkazem je přebytek běžného účtu platební bilance. Tohle je základní makro, tak to prostě je. To, co můžeme udělat jako jedno z rozumných řešení je udělat to, čemu se říká fiskální devalvace. Ona totiž bolí míň než když snižujete ty mzdy. Vy je snižujete na straně zaměstnavatele a může dojít k poklesu cenový hladiny, protože snižujete mzdový náklady, což u řady položek je docela významná složka celkových nákladů. Jinými slovy, tohle je elegantní, přemejšlejí o tom Španělé, přemejšlejí o tom Portugalci. Sarkozy to udělal v rozsahu 1,5 procenta nebo 2 procenta, to je příliš málo. Tady se bavíme o tom, že třeba Francie na to, aby hnula se svou konkurenceschopností v tomhle manévru, tak musí redukovat zatížení těmi sociálními náklady v rozsahu, řekněme, 15 procentních bodů. Tohle já považuju za nejelegantnější řešení, pokud zůstáváte v eurozóně. No, když se odejde z eurozóny, tak zase dojde k tomu, ve skutečnosti padl tady protekcionismus. Jenom si uvědomte, co to znamená. Kdo vyhrává na protekcionismu. Ten, kterej má schodek běžnýho účtu. Kdo je postiženej? Ten, kdo má přebytek. Jinými slovy, jižní křídlo by si udělalo ochranářskou politiku, aby zvedlo zaměstnanost a vytížení svejch domácích kapacit a Němci by neměli kam vyvážet, jejich měna by prudce stoupla, takže by se snížil přebytek běžnýho účtu platební bilance a zvýšila by se nezaměstnanost. Zapomínáme na jednu věc, která mě extrémně rozčiluje na tý evropský debatě. Slovíčka o solidaritě. Prosím vás, když se podíváte, jak je strukturovanej euroval a jak jsou strukturovaný pohledávky za jižním křídlem, tak vidíte, že třeba královská černopasažérská jízda v případě Irska, který se zadlužuje, zatěžuje svý daňový poplatníky, je na straně Británie, která dala, tuším, 5 milionů liber, nebo kolik, jako dobrej soused. Přitom tam má pohledávky za 150 miliard euro za Irskem. Takže Irsko kdyby udělalo to samý, co udělali Řekové, jinými slovy, vážení přátelé, odepisujeme na čistou současnou hodnotu 75 procent, tak Británie odepíše britské subjekty, velmi často banky už jednou znárodněné, odepíšou stovku v miliardách euro, takhle na tom neparticipuje Anglie jináč než symbolickým dobrosousedským poplatkem. Ale Anglie byla vždycky výborná na počítání peněz. Jo. Kdo je hned druhej v řadě a v eurozóně je, no, to je samozřejmě Německo. A dokud se ta debata nebude vést férově, tak my nenajdeme dobrý řešení, protože všechny tyhle ty věci, jak to transperujou a ty politici to zatloukají, média to bulvarizujou samozřejmě, co jinýho, tak to neurotizuje tu náladu, ti Němci začnou ten jih nenávidět a ten jih začne docela právem nenávidět ten sever. Protože o Řekách si můžete myslet, co chcete, ale to jsou velmi hrdý lidi. A nesnášejí to ponížení.

Luděk NIEDERMAYER, Deloitte
--------------------
To, co teď říká Mirek Zámečník, to není nic, co by nebylo známé. A proto, že on to říká, to neznamená, že je to špatně. Můžete si najít články harwardských ekonomů, které třeba teďka cituje Patria Finance, který právě popisují tady tenhle mechanismus fiskální devalvace. Je to určitě ta správná cesta. Čili já bych ho chtěl podpořit, že ...

Miroslav ZÁMEČNÍK, ekonom, člen NERV
--------------------
... když on je rozdíl, jestli to někdo navrhoval v roce 2009 jako protikrizový opatření, jo. Ale ...

Luděk NIEDERMAYER, Deloitte
--------------------
K tomu fiskálnímu kompaktu, ten fiskální kompakt je v podstatě přijatelné fiskální pravidlo. Když se na to podíváte technicky, tak to vytváří určitou míru flexibility, jde to přes strukturální deficit, umožňuje to překročení ve špatných časech. A je tam ta pojistka toho, toho negativního hlasování. Já se opravdu těším na to, až naše vláda přijde se systémem, který bude nejméně takto promyšlený, zakotví ho do našeho právního rámce a bude ho po následující léta dodržovat, budu jenom rád.

Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Tolik sestřih nejzajímavějších pasáží konference s názvem České národní zájmy. Zúčastnili se jí Jan Macháček, Luděk Niedermayer, Dušan Tříska, Miroslav Zámečník a Lenka Zlámalová. A to už je pro tuto chvíli ze Studia STOP vše.

ČRo 6, Studio STOP, 12.3.2012