Lubomír Lízal: Stará velmoc s dluhy, nová s plnou šrajtoflí
Setkání nejvyšších představitelů Spojených států amerických a Číny je zásadní politickou událostí. Toto setkání bude mít nejen čistě politická témata, a na řadu z nich existují u obou stran rozdílné pohledy, přesto byla vidět snaha na obou stranách sporné body spíše zasouvat a nehrotit situaci před samotným setkáním.
Z ekonomického pohledu jde o setkání dvou velmocí, staré a nové, které se v budoucnosti budou přetahovat o svět. A Evropa? Ta je sice velkým ekonomickým celkem, ale nikoliv velmocí. Budeme nejspíše jen přihlížet, jak to dopadne.
Čína versus vyspělý svět
Důležitým aspektem setkání na nejvyšší úrovni bude jeden z dlouhodobých ekonomických sporů, dnes vlastně ne již mezi USA a Čínou, ale mezi Čínou a vyspělým světem. Více než deset let je čínský jüan administrativně držen na nízké úrovni - což na jedné straně pomáhá čínským exportérům, neboť jejich zboží je pak relativně levné, ale též umožňuje zejména Američanům (a nejen jim) dopřávat si přehršle spotřebního zboží „Made in China“. Ostatně, řada výrobků u nás má tentýž původ. Jenže dostatek levného zboží není jediným - a pouze pozitivním - výsledkem daného stavu.
Obchodní deficit USA s Čínou nabývá poněkud znepokojivých rozměrů a exportéři řady dalších zemí i v Evropě mají obdobné problémy jako Američané. Z celosvětového hlediska jde již o významnou celkovou nerovnováhu, a proto také Mezinárodní měnový fond doporučil posílení čínské měny. Ekonomické odhady podhodnocení čínské měny jsou i po pozvolném posilování stále dvouciferné a pohybují se minimálně okolo 20 procent. Samozřejmě, že uchytit se na čínském trhu není jen otázka směnných kurzů, ale také různých administrativních bariér. Nicméně zhodnocení jüanu by pomohlo základní nerovnováhu odstranit: zlepšila by se konkurenceschopnost nejen amerických výrobků, a naopak čínské zboží by poněkud zdražilo. V delším horizontu by pak došlo k přesunu poptávky po domácím zboží místo čínského, a tedy i k pozitivním dopadům nejen do bilance obchodu, ale také třeba na stav zaměstnanosti.
Na rozdíl od jiných oblastí, kde je snaha se veřejně před setkáním nevymezovat, se právě u otázky směnného kurzu obě strany celkem jasně vyjádřily a celkem jasně zazněly rozdílné postoje. Zatímco Američané zdůrazňovali inflační aspekt podhodnocené měny - tedy fakt, že nadměrné zisky z exportu táhnou čínskou cenovou hladinu vzhůru, a zhodnocení jüanu by pomohlo snížit Číně domácí inflační tlaky, čínská strana tento argument nepřijímá. Naopak kritizuje americký stimulační balíček, že de facto vede k inflaci v USA a k oslabování dolaru.
Na rozdíl od západního světa, který byl zle pošramocen proběhlou ekonomickou krizí, Čína z ní vyšla téměř nepoznamenána, což dále posílilo její důvěru ve vlastní systém. Čínský prezident tak zopakoval jejich náhled, že krize jen odrážela absenci regulačních mechanismů ve finančních inovacích a neschopnost mezinárodních institucí plně reflektovat změnu postavení rozvíjejících se ekonomik ve světové ekonomice a na finančních trzích. Finanční trhy by, z jejich pohledu, měly být lépe řízeny.
Nahradit dolar? To snad ne!
A zde je vidět celkem zásadní rozdíl: zatímco americká strana i MMF považují intervence za přílišné (tedy držení směnného kurzu na netržních hodnotách a pouze pomalé tempo jeho posilování), Čína uvažuje přesně opačným směrem - k větším regulacím a zásahům. Zde se bude konsenzus hledat dost těžko. Navíc nejde o ten zásadní problém.
Před více než rokem šéf čínské centrální banky téměř šokoval návrhem na zřízení nové syntetické rezervní měny místo dolaru. Myšlenka se zatím neuchytila, nicméně dokládá souvisící problém a ukazuje, že si je ho Čína vědoma.
Z čeho vlastně je americký obchodní deficit s Čínou financován? V kostce řečeno, z vládních dluhopisů, které si ovšem kupuje Čína. Tento druhý rozměr, kdy čínská centrální banka drží téměř tři triliony dolarových rezerv, je další odvrácenou stranou celého problému. Čína tak jakoby financuje svůj vlastní export. Každá změna směnného kurzu jüanu směrem vzhůru - a tedy k poklesu relativní ceny dolaru - by vedla ke stejnému snížení hodnoty rezerv v čínském držení. I proto je otázka směnného kurzu tak citlivá. USA těží z dolaru jako rezervní měny a jsou schopné si levně půjčovat. Zatímco prudké oslabení dolaru, a tedy znehodnocení aktiv v čínském držení, by nemuselo USA tolik vadit, velký otřes, který by ohrozil dolar v postavení rezervní měny, už vadit bude zásadně.
Nakonec si Číňané Západ koupí
Tato provázanost dává naději, neboť ani jedna strana si nemůže dovolit, aby se situace vymkla. Řešením je rychlejší tempo posilování čínské měny oproti současnému trendu. Jinak hrozí, že nerovnováhy budou dále narůstat, až se vymknou kontrole a bude následovat neřízená korekce s velmi negativními důsledky. A ačkoliv Čína tahá za delší konec provazu, tento scénář zatím riskovat nechce.
Dokud drží Čína tak obrovské množství dolarů, není v jejím zájmu, aby dolar prudce oslabil. Nemůže se tudíž těchto aktiv sama rychle zbavit, aniž by vyvolala pokles jejich ceny. A pomalu se takovéhoto množství také zbavit nejde, je toho příliš. Jenže držet staus quo také moc nejde. Proto Čína nakupuje zahraniční aktiva jako o závod, dokud má dolar hodnotu. Otřes, který by znehodnotil naditou čínskou peněženku, si vyspělý svět dovolit nemůže. A tak si za západní spotřební dluhy Čína koupí západní svět.
Publiková v Mladé frontě DNES, 20. ledna 2011
