Lubomír Lízal: O boomu solárních elektráren podle Andersena

Sešli se nejvyšší rádcové na celoevropském sjezdu a zdály se jim nevesely truchlivy ty silniční cesty. A usnesli se, že zpříjemní novodobým nomádům jejich pouti. Každé království ať to udělá podle svého, ale cesty musí být veselejší. Pravda, většina poutníků si sice neuvědomovala, že je jim na cestách smutno a že jim něco ke štěstí chybí, někteří si dokonce nepochopitelně vesele pískali do kroku, ale přišlo jim zbytečné se tím zabývat. Nechali to na starosti radě moudrých, a klidně si chvátali dále za svými cíli.

Hedvábná vlajkosláva

Jedno menší království na tom nebylo finančně nejlépe, i myši v královské truhlici již pošly hlady. Jak známo, jediné, co se dá dělat bez peněz, jsou dluhy, což je stará moudrost. Veřejné blaho se sice na dluh chvíli dobře prodává, jenže pak se to zvrtne. A blaho není, jen dluhy zůstávají. Rada moudrých se kvůli smutku na cestách přece jen na scestí dluhové pasti vydat nechtěla a nakonec dostala skvělý nápad: kdo bude chtít, může podél cesty udělat hedvábnou vlajkoslávu a na konci svého vyzdobeného kousku cesty dát mýtnou budku a od pocestných vybírat poplatek za veselou cestu. A aby to bylo spravedlivé, rada stanovila i přiměřené ceny. Za kilometr vlajkoslávy od každého pocestného měďák.

Ze začátku to vypadalo dobře. Našlo se pár nadšenců, byla to rarita a atrakce, takže to nikomu moc nevadilo a na drobné nehleděli. Jenže pak se to nepěkně zvrtlo. Přijeli cizokrajní obchodníci až z daleké Číny a přivezli tuny hedvábí; cena hedvábí klesla napolovic. Vypukla nefalšovaná zlatá horečka.

Manažeři penzijních fondů odhazovali americké hypotéky a pádlovali přes oceán, lidé se zbavovali vzácných tulipánových cibulek, prodávali claimy na Klondajku, jiní zastavili domy i s babičkou, někteří se dokonce zadlužili u lichvářů, jen aby si mohli pořídit roli čínského hedvábí a udělat si vlastní vlajkoslávu u silnice a v mýtnici kasírovat. Skončilo to dost špatně. Cestování se stalo kvůli mýtnici na každém rohu tak drahé, že vláda musela zvednout daně a dotovat pocestné, jinak by se i obchod zastavil a ekonomika umřela.

Povedlo se. Pocestní nebyli smutní, ovšem ani veselí, zato pěkně naštvaní.

Pohádka, nebo horor?

Jako pohádka nic moc, ovšem jako realita dost horor, že? Nyní si dosaďte místo silnic elektrickou energii, místo vlajkoslávy energii z obnovitelných zdrojů a její povinný výkup bez ohledu na potřeby energetické soustavy. A tím pocestným je každý odběratel elektřiny a oním mýtem je poplatek, který každý vidí na svém účtu. A jelikož hrozilo, že ceny energie neúnosně vzrostou a ekonomika se zadrhne, vláda bude muset ceny energie dotovat.

Náš právní řád je zavalen různými povinnostmi a výsadami, jen to nikdy nedosáhlo rozměru stovek miliard. Řada povinností v právním řádu vznikla v domnění, že se zabrání škodám. Často je ovšem čistý ekonomický efekt obrácený: náklady na „prevenci“ až o několik řádů překračují možné škody.

Z pohledu ušlých příležitostí je vlastně fotovoltaický boom společenský zločin. Za 20 mld. Kč, které se v nich utopí každý rok, aniž bychom měli odpovídající reálný ekonomický přínos, neboť jde vlastně o formu soukromé daně uvalené na všechny spotřebitele ve prospěch dotace výroby nekonkurenceschopného produktu, by se za obdobnou částku mohly z veřejných peněz financovat dvě Karlovy Univerzity a dvě Akademie věd navíc a ještě by dost zbylo. Nebo bychom za těch 20 let měli postavené asi tak dva další Temelíny, což by skutečně vedlo k vyšší energetické bezpečnosti, nárůstu výroby energie a poklesu produkce CO2.

Ponaučení: Dát právo uvalit a vybírat privátní poplatek za veřejné blaho v plen znamená nechat si vyplenit zdroje. A příjemné podnikání jen v důsledku udělené královské výsady taky není bez rizika, co když se král špatně vyspí nebo to zpeněžení výsady přeženeme?

Publikováno v HN, 25.11.2010