Lubomír Lízal: Ať počítám, jak počítám, vychází mi růst ekonomik 1,5 procenta HDP
Bývá dobrým zvykem, že první texty nového pravidelného sloupku bývají inspirativní, objevné, nebo alespoň analyticky dobře zpracované. A co takhle očekávání trochu vykolejit?
Slavný bonmot uvádí, že ekonom vám napřed namaluje perfektní a tutovou predikci – která sice zpravidla nevyjde, ale zato vám pak dotyčný zpětně dokáže skvěle zdůvodnit, proč nevyšla. Takže s chutí do toho.
Optimisté již malují trvalé oživení, pesimisté stále straší dalším propadem. Pojďme jinudy. A není nutné se bát, nehrozí žádné složité modely ani věštecká koule.
Kdo za to může
Většina lidí žije v přesvědčení, že vláda je přímo zodpovědná za hospodářský růst. Dlužno podotknout, že často o tom přesvědčují i sami politici, zejména když se ekonomice daří. Hospodářský růst je pak jejich zásluha bez ohledu na skutečné příčiny. A když se nedaří, tak za to může opozice, minulá vláda, spekulanti, cizí mocnosti a agenti… zkrátka, nějaký viník se vždycky nějak najde.
Vláda je sice za růst odpovědná o dost více než meteorolog za počasí, jenže v dnešním otevřeném světě je většina zásadních faktorů ekonomického růstu mimo její dosah a má na ně stejný vliv asi jako ten meteorolog na počasí, a to i u relativně velkých a významných ekonomik.
Z dlouhodobého pohledu jsou sice vlády zodpovědné za podnikatelské prostředí, a tedy to, co se schovává za pojmem konkurenceschopnost (o té třeba někdy příště), jenže v krátkodobém horizontu toho žádná vláda moc nezmůže – kromě dělání dluhů. To jde udělat šmahem a takřka jedním škrtem pera.
Což se ovšem ukázalo jako zásadní problém současného vyspělého světa: ostatně to vidíme téměř v celé Evropě i v dalších ekonomikách. Vládní výdaje, i ty, které jsou na dluh, se stávají součástí hrubého domácího produktu – a přispívají ke kalkulovanému ekonomickému růstu. Čímž je na problém zaděláno.
Dokud nás veřejné dluhy nedohonily, mohly se vlády vesele zadlužovat a vytvářet iluzi vysokého růstu.
Šetřit nebo růst
Dnes to už moc nejde a i veřejnost si uvědomuje, že dluh není přírůstek bohatství, i když to tak zprvu vypadalo. Navíc nás dohání skryté dluhy, jako je třeba vnitřní deficit důchodového systému v důsledku demografických změn.
Vlády tak dnes vlastně mohou jen šetřit a limitem jejich šetření je nutnost zachovat alespoň nějaké zdání mírné prosperity.
Takže něco trochu lepšího než kladná nula. Jak moc lepšího už záleží na míře problémů a úrovni národního pesimismu či optimismu. Samozřejmě že provokativně zjednodušuji a přeháním, nicméně ona základní úvaha zůstává v platnosti.
Pokud se ekonomice bude dařit lépe, budou mít vlády větší prostor pro nutné fiskální konsolidace – a tím stlačí hospodářský růst poněkud dolů. Obdobně, pokud přijde nenadálý propad, bude se současný trend škrtů a šetření těžko udržovat a do ekonomiky se raději nalijí další prostředky, šetřit se bude až o něco později (a zároveň doufat, že se to celé nesesype).
Hospodářský růst pod jedno procento je stigmatem neúspěchu hospodářské politiky vlády a pokračování fiskální expanze při růstu nad dvě procenta pak známkou absence zdravého rozumu. Nedá se nic dělat, tomu mírnému 1,5procentnímu růstu „v mezích zákona od jedné do dvou“ se kdekoliv v Evropě asi pár let nevyhneme. Ovšem takovouhle nudu asi nikdo dlouho nevydrží, lidé rychle zapomenou a pak – hurá si půjčit.
A to je vlastně optimistický scénář, i když s pesimistickým koncem. Ostatně, Andersenovy pohádky taky nikdy moc dobře nekončily.
Publikováno v Hospodářských novinách, 1.11.2010
