Obsazení Strakovy akademie – sídla vlády

Noc z úterka na středu 21. srpna

Už od půlnoci se před budovou ÚV KSČ na vltavském nábřeží shromažďují lidé a vestibul haly uvnitř budovy byl zaplněn novináři. Někteří zde trávili čas od večerních hodin, protože zasedalo předsednictvo ÚV s přestávkami od odpoledne. Projednával se návrh zprávy pro mimořádný XIV. sjezd KSČ, návrh rezoluce sjezdu, předložen byl soubor informací - jakýsi pokus o analýzu vnitropolitické situace v zemi. Zasedání je bouřlivé, neboť zde vystoupila se svým stanoviskem antireformní skupina, proti které vystoupili Oldřich Černík s Františkem Krieglem.

Tento konflikt jakoby byl předzvěstí bouře: Před půlnocí má telefon předseda vlády Oldřich Černík a ve 23,40 hodin přichází před plénum se sdělením ministra národní obrany Martina Dzúra: "Vojska pěti stran Varšavské smlouvy překročila hranice naší republiky a obsazují nás.“

Většinu účastníků jednání předsednictva tato zpráva šokovala, nastala chaotická diskuse, série monologů, padala tvrdá slova o zradě, o tragických důsledcích, někteří uvažovali o rezignaci.

A poté následuje jedna zpráva za druhou: Dubček prohlásil, že je to tragédie a přečetl dopis, který dostal od Brežněva a o němž kolovaly po Praze dosud jen neurčité fámy. Dopis opakoval jen známé výtky, ale neobsahoval ani stín náznaku, že by se sáhlo k tomu nejhoršímu!

Středa 21. srpna

A. Dubček navrhl vypracovat a zveřejnit okamžitě stanovisko předsednictva ÚV KSČ k této nově nastalé situaci. Jeho návrh byl po jedné hodině v noci přijat většinou sedmi hlasů (Dubčeka, Černíka, Kriegla, Špačka, Smrkovského, Barbírka a Pillera) proti čtyřem (Biĺaka, Koldera, Riga a Švestky) a je známý pod titulem Prohlášení předsednictva ÚV KSČ "Všemu lidu Československé socialistické republiky!".

V budově ÚV KSČ zůstali Dubček, Smrkovský, Špaček, Kriegel, zatímco Oldřich Černík odejel na rychle svolané zasedání vlády.

Kolem jedné hodiny v noci Československý rozhlas upozorňoval posluchače, aby čekali u přijímačů na důležitou zprávu ústředního výboru KSČ.

Mezi 1.15 a 1.30 hod. Z budovy ÚV KSČ byl telefonicky oznámen Čs. rozhlasu v Praze text provolání Všemu lidu ČSSR.

Krátce před druhou hodinou v noci (21. srpna) byl text čten v Československém rozhlase, ale v první polovině věty hlas umlkl. To zasáhl Karel Hoffmann, ředitel Ústřední správy spojů, který dal pokyn vypnout rozhlasové vysílače v obvyklou dobu. Vysílač na středních vlnách byl vypnut a vysílání bylo pravděpodobně slyšitelné jen v pražském rozhlasu po drátě, takže většina posluchačů slyšela jen začátek textu.

Kolem druhé hodiny začaly na letišti v Ruzyni přistávat v minutových intervalech sovětské vojenské letouny AN-12 s vojáky a těžkou bojovou technikou.

Po druhé hodině odešel vedoucí tajemník MV KSČ v Praze B. Šimon odešel sdělit A. Dubčekovi návrhy vedení MV KSČ na některá naléhavá opatření: 1. svolat poradu delegátů zvolených na XIV. mimořádný sjezd KSČ, 2. připravit generální stávku, 3. připravit provolání komunistickým stranám světa. (OS)

Kolem třetí hodiny ráno vnikli do kanceláře předsedy vlády sovětští parašutisté, postavili všechny pracovníky přítomné v jeho kanceláři ke zdi a Oldřicha Černíka vyvedli pod bajonety. Dvacet minut poté volal předsedu vlády Alexander Dubček, chtěl s Oldřichem Černíkem hovořit, ale pracovník už mohl Alexandru Dubčekovi pouze oznámit, že nemůže s Černíkem mluvit, že byl odveden. Pracovník telefonoval pod vojenským dozorem. Alexander Dubček řekl, že on zatím na tom není tak zle a aby se drželi. Celá budova předsednictva vlády byla obsazena vojsky a pracovníci internováni do pěti hodin odpoledne. Vojáci rovněž úplně rozbili telefonní centrálu se všemi důležitými linkami. Někteří pracovníci předsednictva při této akci, jak píše jeden z pramenů, přišli o svoje hodinky.

Po čtvrté hodině ranní dorazily k budově ÚV KSČ první sovětské obrněné vozy. Asi za hodinu poté započala akce k obsazení budovy. První tajemník ÚV KSČ A. Dubček a řada vedoucích funkcionářů byla v budově internována až do odpoledne.

Jako dokument pro ilustraci doby připojujeme odkaz na rozhovor A. Dubčeka s L. Brežněvem. Dne 13 srpna 1968 zavolal osobně Brežněv a v rozhovoru požadoval zastavení procesu „jara 1968“. Přepis rozhovoru je v angličtině (http://www.gwu.edu/~nsarchiv/nsa/publications/DOC_readers/psread/doc81.htm )

Vzpomínka na obsazené předsednictvo vlády od Slavomíra Pejčocha-Ravika (Rozhovor se zrcadlem)

Zapnul jsem rádio, z něhož se ozývala pohřební hudba. Byl jsem okamžitě „v obraze“, vytáhl jsem z postele kolegy z redakce a hlavně šéfa vládního sekretariátu Honzu Pštrosse, starého vládního praktika a absolventa „převýchovy“ v Mauthausenu. Kliďase, kterého hned tak nějaký poplach nevyvedl z míry. „To je zajímavá zpráva,“ pravil rozespale. „Dělo se ve dne něco?“ Ujistil jsem ho, že nikoli, a Honza tedy pravil, že se jde podívat na „úřad“ a že se mi ozve. Leč neozýval se, já jsem od vzdálených příbuzných vyzvedl pistoli, trofej z druhé světové války se dvěma zásobníky, no a ráno, když už nejezdily ani tramvaje, jsem se vydal do Strakovy akademie. Stopnul jsem si jakéhosi dobromyslného člověka a vydali jsme se na Klárov. Tam už byl parčík plný protiletadlových děl namířených do davu, v němž převládali úředníci vlády. Všichni se tlačili kolem benzínové pumpy, která tu už dávno není. Já však dbalý svých předsevzetí jsem ruské vojáky nebral na vědomí. Cestu k předsednictvu vlády blokovaly dva tanky a plno výsadkářů s červenými barety. S kufříkem v ruce a ve svátečním odění jsem kráčel tehdy napříč Klárovem a rovnou k tankům. Teprve o jeden, dva dny později v těch místech zastřelili dívenku, která tu má dodnes památník.

Kupodivu suverénní krok odhodlaného muže výsadkáře odzbrojil – okamžitě mi uvolnili cestu a já jsem se ocitl z ničeho nic na krátké cestě k vládní budově. Všude ticho, ani ptáček nezaštěbetal, mrtvolná atmosféra jako po jaderné válce. Teprve pak jsem si uvědomil, jakou jsem ztropil pitomost – že mě totiž pouze přidají k zatčeným, jimiž byli všichni, které v noci zastihli. Byl tam Lubomír Štrougal i premiér Oldřich Černík, ale také domovník, který v budově bydlel a kterého přivedli v pyžamu i s manželkou, nějaký úředník, ale i „esenbáci“. Protože armáda neměla potuchy, kdo je vlastně hledanou osobou, přivezli řidiče ze sovětské ambasády, který definoval „who is who“. Když se chystali „čapnout“ skutečné papaláše, policisté sáhli po samopalech a kdosi z mocných je musel uklidnit. Mimochodem někdy v noci se střídali strážní na zadní straně budovy, a chlapec, který chodil od jednoho křídla ke druhému, se divil, že jej nikdo nepřišel vyměnit. Od dvou hodin snad do deváté ráno chodil sem a tam, díval se na hodinky – inu scéna jako z němé filmové komedie.

Ale vraťme se k mé cestě na „Úřad“. Zatímco jsem rozvažoval nad svou pitomostí, zaslechl jsem za sebou dupot. Šel jsem klidně dál, až mě posléze doběhl a zatarasil cestu důstojník stručným: „Kudá?“

„Rabótať,“ odvětil jsem. „Kudá rabótať?“ „Já sekretar pravitělstva,“ vysvětlil jsem stručně. „Pravitělstvo sivodňa něrabotajet,“ odvětil na vysvětlenou major s ukrajinským přízvukem. „Tak tohle vám vy darebáci (použil jsem ovšem mnohem vulgárnějšího oslovení, které je běžné hlavně na Ostravsku), nezapomeneme,“ zněla moje odpověď. Otočil jsem se a znovu prošel kordonem mezi tanky a vydal se spěšně k rozhlasu.