Představujeme
16. 7. 2009 9:59
Vila Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí
Letní sídlo manželů Benešových
Vila Hany a Edvarda Benešových byla vystavěna v letech 1930 až 1931 podle projektu architekta Petra Kropáčka. Stavební práce realizovala táborská stavební firma Antonín Soumar. Vypracování projektu i stavba probíhaly za přímé účasti manželů Benešových. Podle jejich představ měl dům připomínat venkovská stavení na jihu Francie, přáli si nejen hladké zdi a nízké střechy, ale též světlé místnosti. V létě 1937 se Benešovi rozhodli vilu dostavět. Podle projektu architekta Otokara Fierlingera byl přistavěn na severozápadní fasádu nový trakt se sallou terrenou a terasu před jihozápadním průčelím zastínila obloučkovitá lodžie. Obytné a užitkové prostory byly v dvoupodlažním domě rozloženy do dvou členitých křídel. Společenské a obytné místnosti byly umístěny na jihozápadní stranu, v křídle situovaném k Lužnici. Prostorné světlé místnosti měly hladké stěny, pouze v obytné hale a pracovnách obsahovaly niky s poličkami. Strop obytné haly dekorovaly dřevěné trámy a strop Benešovy pracovny měl celodřevěné obložení. Neokázalé, účelné schodiště vedoucí z vestibulu zdobil v patře dřevěný sloupek. Vila opatřená pískově žlutou omítkou a zeleným nátěrem okenic přirozeně kontrastovala s travnatou plochou i listnatými a jehličnatými dřevinami.
V listopadu 1973 sepsala Hana Benešová závěť, v níž odkázala část mobiliáře a vilu s přilehlými pozemky Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Po její smrti převzal v roce 1975 tyto nemovitosti Okresní národní výbor v Táboře. Koncem roku 1975 byl mobiliář z vily odvezen do depozitáře a dům smluvně převeden do majetku Úřadu předsednictva vlády ČSSR.
Park
Autorem zahradní kompozice, která vycházela ze zásad anglického krajinářského parku, se stal architekt Otokar Fierlinger. V okolí hlavního vstupu do vily byla jednoduchá zahradní úprava. Studna zde tvořila okrasný a funkční doplněk travnaté plochy. Obdélným zahradním parterem začínala soukromá část. Součástí parteru, založeného v prostoru mezi vilou a tenisovým kurtem, byla menší vodní nádrž. Před jihozápadním průčelím se rozkládala volná travnatá plocha a u terasy vily se nacházel zahradní bazén. Bazén měl vyústěný přepad ve svahu pod parkovou cestou, bahnité místo bylo na radu Karla Čapka ohraničeno zídkou a sokly, čímž vznikla tůňka. Benešovi ji pojmenovali Čapkova studánka. Ve svahu nedaleko studánky bylo založeno rozsáhlé alpínum. Kromě plastik a keramických váz umocňovaly rozmanitost zahradních zákoutí drobné architektonické stavby: altány, pergola. Komunikace citlivě vedené rozlehlým areálem propojovaly jednotlivé objekty s prostory pro meditaci a sport (tenisový kurt, přístaviště na Kozském potoce).
V letech 1932 až 1938 se rozloha parcely zvětšila o pozemky, které Beneš postupně přikupoval. Rozšířením získala zahrada parkový charakter a přírodní hranice. Parcelu na jedné straně vymezovala řeka Lužnice a Kozský potok, na straně druhé Starotáborský les. Výsadbu rostlin prováděl nejen zahradník, ale i Hana a Edvard Benešovi. Zahradničení se pro manželský pár stalo jednou z hlavních relaxačních činností.
V roce 1936 byl na okraji pozemku vybudován dům s bytem domovníka a kanceláří prezidentova tajemníka, tzv. správní vila.
Hrobka
Edvard Beneš si místo svého posledního odpočinku zvolil sám. Od léta 1947 se před rodinou a svými spolupracovníky netajil přáním, aby byl pohřben ve své milované zahradě. Místo se odpradávna nazývalo Kazatelna, neboť z pahorku podle lidové pověsti promlouval k věřícím Jan Hus. O úpravě prostoru s výhledem na Sezimovo Ústí a soutok řeky Lužnice s Kozským potokem jednal Edvard Beneš také s architektem Pražského hradu Pavlem Janákem. Ten zaznamenal, že si prezident představuje prostou kamennou hrobku na skále.
Podle architektovy koncepce se měl hrob při pohledu od řeky nacházet ve středu návrší pod severozápadním průčelím vily. Stavbu v letech 1948 až 1949 realizovala stavební firma Antonín Soumar a František Koutenský z Tábora. V březnu 1950 Pavel Janák vyhověl přání Hany Benešové a na hrobku umístil bustu Edvarda Beneše, kterou v roce 1947 vytvořil sochař Karel Dvořák.
Rakev s ostatky druhého prezidenta byla do hrobu uložena 10. 9. 1948, urna s popelem Hany Benešové 6. 6. 1975. Prezidentova hrobka byla během života Hany Benešové přístupná veřejnosti. Nový vlastník nemovitosti – Úřad předsednictva vlády ČSSR – v roce 1975 přístup k hrobu uzavřel. Tento stav trval až do 24. 3. 1990, kdy se veřejnosti brána do zahrady opět otevřela.
Úřad vlády České republiky se v roce 2008 rozhodl rehabilitovat architekturu hrobky vybudované podle projektu předního českého architekta Pavla Janáka.
Rezidence vlády
Úřad předsednictva vlády ČSSR, do jehož vlastnictví byl objekt převeden v roce 1975, zadal adaptaci vily Projektovému ústavu výstavby hl. m. Prahy. Pražští architekti pod vedením Jana Šrámka vypracovali návrh, podle něhož se rodinná vila v letech 1977 až 1978 adaptovala na vládní rezidenci.
Vila dostala světlehnědou omítku a okenice byly opatřeny hnědým nátěrem, prejzová střecha byla nahrazena krytinou z měděného plechu. Jak střecha, tak i nově vybudované závětří nad vstupem však neodpovídaly provedením a stavebním materiálem původnímu architektonickému pojetí vily. Radikální úpravou prošly společenské prostory vily. Z původního zařízení zůstala zachována kachlová kamna v prezidentově pracovně, některé vestavěné skříně a prostor schodiště z vestibulu do patra. Vila získala nové rozvody elektřiny, vody a kotelnu. Na zahradě, naproti tenisovému kurtu, byl vybudován vyhřívaný bazén se šatnami.
V listopadu 2000 prohlásilo Ministerstvo kultury České republiky někdejší letní sídlo Edvarda Beneše za kulturní památku.
Z podnětu předsedy vlády Mirka Topolánka prošla vila v letech 2006 až 2009 náročnou obnovou. Během adaptace byl opraven rovněž plášť budovy, přičemž barevné pojetí fasády a okenic vychází z dobové fotodokumentace. Projektový tým vedený architektem Orlinem Ilinčevem vypracoval návrh, podle něhož se společenské místnosti v přízemí domu navrátily do původní podoby z 30. let.
Vila dnes slouží nejen jako reprezentační prostory předsedy vlády, ale je především důstojným památníkem Hany a Edvarda Benešových, pravidelně přístupným návštěvníkům Sezimova Ústí.