Velikonoce

Masopustní radovánky a veselí končilo v úterý před tzv. popeleční středou, tou začalo období čtyřicetidenního půstu, který trval až do Božího hodu velikonočního.

Čas velikonoc je nejvýznamnějším úsekem jarního kalendářního cyklu, spadá do doby jarní rovnodennosti, obnovuje se vegetační cyklus přírody – začíná jaro. Zároveň je nejvýznamnějším svátkem křesťanským, kdy si křesťané připomínají umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

V tomto období se tedy odedávna spojují zvyky pradávné přírodní magie s úkony křesťanského náboženství.

Kontinuita oslav velikonoc v Českých zemích nebyla prakticky nikdy přerušena. Od druhé poloviny 20. století se v myslích většiny lidí smysl oslavy velikonočních svátků spojil spíše s oslavou příchodu jara, než s oslavou církevního charakteru.

Od popeleční středy k pašijovému týdnu

První den půstu na popeleční středu se slovy „pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ dělá kněz věřícím na čelo křížek popelem ratolesti svěcené o Květné neděli minulého roku. Do období od tohoto dne do počátku pašijového týdne se situují ty zvyky, které nemají přímou souvislost s křesťanským náboženstvím.

Je to vidět již z lidových názvů postních nedělí, z nichž jsou dnes známé již jen některé a již jen málokdo ví pořadí, v kterém jdou za sebou.

V jejich názvech jsou připomenuty zvyky, které se v tu dobu konaly. Například první postní neděle se nazývala pučálka podle postního jídla pučálky, které se dělalo z namočeného a usmaženého hrachu. Na Berounsku, Hořovicku a Křivoklátsku se nazývala Liščí. Hospodyně pekly o této neděli preclíky, zavěšovaly je na vrbové proutky a ty pak věšely na stromy v zahradě. Děti věřily, že jim preclíky naděluje liška.

I název druhé postní neděle Pražná pochází od starodávného postního pokrmu pražma, upraveného z upražených obilných zrn.

Nyní si pokrmy podobné pučálce a pražmu připravuje mnoho lidí v jarním období v rámci zdravotních očistných půstů.

O třetí neděli kýchavné se věřilo, že kolikrát člověk kýchne, tolik roků bude živ. Z názvu čtvrté neděle Družebná je zřetelné, že se zejména mládež mohla sejít na návsi a společně se poveselit.

Mezi nejvýznamnější postní neděle patří neděle pátá Smrtná a šestá Květná.

Zvyk vynášení smrti, Moreny, Mařeny či smrtholky – figuríny symbolizující zimu a smrt, ve středověku zakazovaný církví pro svůj pohanský původ se dochoval až do poloviny 20. století, většinou již jako záležitost dětí a mládeže.

Smrt, figurína vytvořená z neživých materiálů jako např. z vymlácené slámy, ozdobená prázdnými ulitami šneků a vyfouklými bílými vejci oblečená do starých šatů, byla vynesena za vesnici a tam za zpěvu různých popěvků o zlé zimě a smrti symbolicky zničena – spálena nebo utopena.

V dnešní době se na mnoha místech např. v různých částech Prahy a jejím okolí tento zvyk obnovuje u menších dětí, prostřednictvím učitelů v mateřských a základních školách. Podobně se takto obnovuje v některých krajích zvyk čištění studánek.

Zpět do vsi se děvčata vracela s tzv. lítem, lítečkem, létečkem - symbolem života a jara, zeleným stromečkem ozdobeným pentlemi a figurkou ženy nebo miminka.

Např. na Velvarsku ještě v polovině 20. století děvčata obcházela s lítem jednotlivá stavení a přitom přednášela říkadlo, ve kterém se objevovalo přání dobré úrody obilí, ovoce a přání přírůstků domácího zvířectva. Byla pak za to obdarována.

Poslední postní nedělí Květnou se otevírá pašijový týden. Dodnes světí věřícím kněz v kostele jarní větévky na připomínku slavného vjezdu Krista do Jeruzaléma, kde byl uvítán zelenými palmovými ratolestmi. V malém šumavském městečku Měčín se tento svazek kočiček a jehnědů ozdobený krepovými kytičkami a barevnými mašličkami nazývá jehníd. Po celý rok je pak součástí výzdoby světnice. Dříve se zastrkával za svaté obrázky a kříže aby chránily dům před požárem.

Někde se posvěcené ratolesti zapichovaly o Velkém pátku do polí, pro zdar úrody, kočičky se polykaly s medem proti bolení v krku.

Všechny tyto úkony jasně svědčí o propojení pradávných pohanských pověr spojených s

jarní přírodou a křesťanské víry.

Poslední týden před velikonocemi zvaný pašijový byl prožíván s obřady vázanými na motivy evangelia. Svědčí o tom již názvy jednotlivých dnů jako Škaredá středa, někde zvaná sazometná. Podle lidové víry se ten den Jidáš škaredil na Krista. Sazometná proto, že se prováděl jarní úklid a vymetaly se komíny.

Na Zelený čtvrtek se nejvíce připomíná zrada Jidáše, pojídá se pečivo s medem pojmenované jidáše nebo jidášky. Jidáše se pečou v mnoha domácnostech dodnes, mají tvar stočeného provazu, na památku provazu, na kterém se Jidáš oběsil. Nedodržuje se však již striktně čtvrtek, pečení se posouvá na jeden z dnů volna.

Zvony odletí do Říma a chlapci chodí po vesnici s řehtačkami. Dnes se většinou řehtáním doprovází pondělní koledování, jako např. v Zadní a Hlásné Třebani na Berounsku.

Nejvýznamnějším dnem pašijového týdne je Velký pátek, den přísného půstu, smutku nad Kristovou smrtí. Velkému pátku se přisuzovala moc otvírání pokladů země a víra v oživující moc pramenité vody. Odtud pochází velmi rozšířený zvyk omývání pramenitou vodou před východem slunce. To vše pro zdraví a krásu.

O třetí hodině odpoledne chlapci klepali klepačkami oznamujíce Kristovu smrt, věřící se modlili, ustala veškerá práce. V tento den se nesmělo pít mléko, nejedla se vejce, pokrmy se nemastily, také bylo zakázáno kouřit a šňupat tabák.

Na Moravě a ve východních Čechách pálí dodnes chlapci slaměnou figuru tzv. Jidáše.

O Bílé sobotě se na slavnosti Vzkříšení světí v kostele svíčky jako symbol nového světla a otvírají se tak vlastní svátky – velikonoční hody.

Ke známým lidovým obyčejům spojeným se svěcením ohně je využití kousků dřeva, které prošlo ohněm jako magické ochrany domu, studně, pole před nepřízní počasí, čarodějnicemi a jiným neštěstím.

O neděli velikonoční na Boží hod se v kostele světily pokrmy a mohl skončit velký půst.

V tento den se obcházela pole, někde se do rohů polí zapichovali křížky a pronášeli se modlitby za dobrou úrodu.

Chlapci si připravovali pomlázky a děvčata vajíčka.

Velikonoční zvyky

K důstojnému průběhu vlastních Velikonoc, to je sobota, neděle a pondělí velikonoční, na které se vlastně zredukovaly současné svátky, patří dodnes spousta úkonů.

Je to tzv. jarní-velikonoční úklid a příprava tradičních pokrmů. K hlavním druhům obřadního pečiva v Čechách patří dodnes tzv. bochánky-mazance z kynutého těsta, nahoře s křížkem. Těsto na mazanec se dělá kynuté s velkým množstvím tuku a vajec, s rozinkami a mandlemi.

Dalším z oblíbených pečiv je beránek z piškotového nebo litého těsta, pečený v kameninové nebo železné formě. Někdy se polévá čokoládovou nebo citrónovou bílou polevou.

Beránek symbolizující beránka božího - Krista, ozdobený červenou, nebo zelenou mašličkou, se spolu s mazancem dává na svátečně prostřený stůl, většinou na ubrus s jarními a velikonočními motivy.

V některých domácnostech, zvláště ve větších městech se beránek i mazanec kupují.

Někde ženy, například v jižních Čechách a v Praze dodnes pečou ještě různé drobné tvary pečiva z kynutého těsta, převážně tvary ptáčků, miminek, hnízd i s vajíčky. Dříve se tomuto pečivu přikládal magický význam, dnes se stává dárkem při koledě.

V některý ze tří dnů svátků se v mnohých domácnostech v Čechách peče tzv. velikonoční nádivka, dříve zvaná hlavnička. Na její přípravu se používá vepřové a uzené maso, vejce, rohlíky, mladé kopřivy a jiné mladé bylinky. Nádivka se upeče v troubě a podává se teplá i studená.

Dodnes se dodržuje a je v širokém povědomí, že na velikonoce má mít každý něco nového na sebe, „ aby ho nepokakal beránek„.

A samozřejmě pondělní velikonoční koleda, pomlázka, jíž předchází pletení pomlázky a malování vajec. Dodnes umí v Čechách mnoho mládenců i mužů plést pomlázky nejčastěji z osmi proutků vrby nebo jívy. Podle tradice přechází jarní míza z proutků na ženu, které za toto „pomlazení“ dávají darem malovaná vajíčka.

Barvení vajec a jejich obřadní používání a pojídání má velmi starý původ v lidské představě o vejci jako symbolu života a růstu. Vejce se vkládala do polí k zabezpečení dobré úrody, přidávala se do základů nového domu atd.

Barvením a zdobením se sledovalo zvýšení magické síly vejce. Časem se zapomněl a vytratil smysl původních znaků a měnila se i barevnost a výzdoba kraslic. Dodnes se nacházejí nové techniky při jejich výzdobě, např. motivy cibulového porcelánu a zcela nová technika krajkový vzor tvořený zubařskou vrtačkou.

V současné době se vytratil magický prvek zdobeného vejce obřadního daru, ale zachoval si smysl jako dárek za vyšlehání.

Původní barva kraslic červená-krásná, odtud i její název, symbolizovala život, lásku, krev. K ní se postupně přidaly další dvě nejpoužívanější barvy žlutá a zelená.

V lidovém podání se červená barva kraslic vysvětluje jako symbol prolité krve Kristovy.

Až do počátku dvacátého století se k barvení vajec používaly přírodní barviva převážně rostlinného původu. Nejčastější přírodní barviva byla dubová, olšová a březová kůra, jarní osení, cibulové slupky, kopřivy a šafrán.

Od konce minulého století se přírodní barviva doplnila anilínovými barvami, které rozšířily škálu barevnosti kraslic. Umělé barvy se používají dodnes, jsou doplněny barevnými obtisky s velikonočními motivy, s kterými zdobí vajíčka především děti.

Velmi rozšířené mezi staršími děvčaty je barvení-batikování kraslic v odvaru z cibulových slupek. Vejce se poklade rostlinnými lístky a kvítky, zabalí se do řídké gázy a vaří se ve vodě se slupkami. Vzniknou tak velmi hezké kraslice.

Starší generace žen v mnohých oblastech Čech zdobí kraslice klasickou voskovou technikou a i vyškrabáváním jednodušších vzorů. Vyškrabáváním jednoduchých vzorů na červeném podkladě zdobí ženy kraslice převážně na Chodsku a v jižních Čechách. Tyto kraslice se nazývají straky.

Nově vzniklá organizace „Asociace malířů a malířek kraslic České republiky“ pořádá každoročně výstavu kraslic svých členů a na ní uděluje tituly mistrů a mistryň lidové výroby. Asociace se snaží podchytit malíře a malířky kraslic, kteří pracují tradiční technikou a šířit tuto znalost mezi děti a mládež. Členy asociace jsou malířky z Roudnice, Litoměřic, Krabčic u Řípu, Static, Kroměříže a z jiných míst celé republiky.

Původně ryze velikonoční práce se oddělila od tohoto času a stala se svéráznou tvůrčí kategorií, které se řada lidí věnuje po celý rok. Kraslice se staly sběratelským objektem i objektem komerčního trhu.

Kromě tradičních kraslic se současní koledníci obdarovávají i vajíčky čokoládovými, čokoládovými figurkami zajíčků, kuřátek a kačenek, bonbony i penězi. Starší koledníci většinou dostávají i víno nebo kořalku.

Na Turnovsku ve vesnicích Roudné, Hrubá Skála, malá Skála aj. od devadesátých let, kdy se v kraji rozšířil chov koní, objíždějí mládenci stavení ve vsích i samoty s vozem taženým dvěma koňmi. Děvčata i ženy jim kromě vajec dávají barevné mašle na pomlázky.

Jelikož dostávají v každém stavení i kořalku, děvčata většinou nešetří a vyšlehání končí modřinami. Stává se, že se jim na rozbahněné cestě převrhne i vůz s koledníky.

Skoro po celých Čechách se rozmohl zvyk obdarovávat děti na Velikonoční pondělí různými čokoládovými figurkami a sladkostmi poschovávanými venku po zahradě. Děti je hledají a říkají, že je naděluje zajíček. Tento zvyk k nám byl rozšířen z německých zemí.

Oslava velikonoc končí většinou svátečním obědem v rodinném kruhu.