Ústavní soud odmítl návrh na zrušení zdravotnické části vládní reformy veřejných financí včetně poplatků

Ústavní soud odmítl návrh na zrušení zdravotnické části vládní reformy veřejných financí včetně diskutovaných poplatků. Z verdiktu Ústavního soudu vyplývá, že vládní reforma zdravotnictví není v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Dnešní rozhodnutí Ústavního soudu tak znamená, že lékaři a nemocnice budou i nadále vybírat od pacientů poplatky. Rozhodnutím Ústavního soudu tak skončilo zkoumání vládní reformy, které trvalo více než půl roku. Proti dnešnímu rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Soudci z celého komplexu vládou navržených změn zrušili pouze část ustanovení, podle kterého občané nedostávali nemocenskou za první tři dny choroby.

"Dokonce mohu říci, že Ústavní soud svým jazykem velmi precizně vysvětluje reformní kroky a fakticky nás zavazuje k tomu, abychom pokračovali v reformním úsilí," uvedl ministr zdravotnictví T. Julínek v reakci na verdikt Ústavního soudu.

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Tak zní článek č. 31 Listiny základních práv a svobod, na který se odvolávali kritici vládou navrhované reformy zdravotnictví v souvislosti s povinností občanů platit poplatky u lékaře. Verditk Ústavního soudu se v této věci analogicky odvolává na dřívější kauzu, která se rovněž týkala "bezplatnosti." Jednalo se o interpretaci čl. 33 Listiny ("(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. (3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. (4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.") V nálezu ze dne 13. června 1995 sp. zn. Pl. ÚS 25/94 (vyhl. pod č. 165/1995 Sb.) Ústavní soud uvedl, že „bezplatnost vzdělání nepochybně znamená, že stát nese náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich údržbu však nevyžaduje tzv. školné, tedy poskytování vzdělání na základním a středním stupni za úplatu… Podle výkladu pojmů právo na bezplatné vzdělání, které podali navrhovatelé, by měl stát zajistit bezplatné poskytování všeho, co se školní docházkou na základní a střední školy bezprostředně souvisí, tedy např. vybavení přezůvkami, aktovkou, penálem, psacími potřebami atd. Je zřejmé, že bezplatnost vzdělání nemůže spočívat v tom, že stát ponese veškeré náklady, které občanům v souvislosti s realizací práva na vzdělání vzniknou. Stát tedy může požadovat úhradu části nákladů v souvislosti s realizací práva na vzdělání a vláda má k takovému postupu bezpochyby oprávnění. To v žádném případě nezpochybňuje principy bezplatného vzdělání na základních a středních školách (srv. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, 1995, č. 31, str. 238). Ústavní soud tímto nálezem rozlišil mezi bezplatným vzděláním a souvisejícími činnostmi, které rovněž vyžadují náklady, ale nejsou přímo vyučovacím či vzdělávacím procesem. Analogicky k tomu Ústavní soud nyní dodává, že zdravotní péče a její financování je pouze významnou podmnožinou financování zdravotnictví a že bez fungujícího zdravotnictví by nebylo jistě možné poskytnout kvalitní zdravotní péči.

Výňatky z textu nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud si je vědom multifunkčnosti regulačního poplatku, neboť vedle regulačního prvku je zde utilitární hledisko, spočívající v tom, že zdravotnickému zařízení je regulačními poplatky přispíváno k tomu, aby vedle bezplatné zdravotní péče mohlo lépe fungovat, zajišťovat související činnosti či zkvalitňovat personální aspekty a úroveň prostředí, v němž je zdravotní péče poskytována apod. S ohledem na multifunkčnost regulačního poplatku nelze vždy s jistotou jednoznačně odpovědět na otázku, jak bylo naloženo právě s regulačním poplatkem vybraným od toho kterého konkrétního pacienta, protože splynuvší prostředky ze zaplacených regulačních poplatků mohou být případ od případu odlišně využity k cílům odpovídajícím naznačeným, eventuálně i dalším, variantám. Ústavní soud z provedeného dokazování nemá za prokázané, že by zaplacením regulačního poplatku pacient platil přímo a výlučně zdravotní péči či zdravotní pomůcky.

Z naznačeného zorného úhlu se Ústavní soud věnoval v prvé řadě regulačnímu poplatku stanovenému § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění. Přihlédl i k tomu, že navrhovatelé sami připouštějí, že zpoplatnění „hotelových služeb“, tedy stanovení poplatku za nocleh a stravu v nemocnici, nemusí vybočovat z mezí ústavnosti“. V případě plnění ve smyslu § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění je zcela evidentní, že se nemůže jednat o bezplatnou zdravotní péči či zdravotní pomůcky ve smyslu čl. 31 Listiny, ale o souběžně poskytované jiné související služby. Zde lze v plném rozsahu převzít shora uvedenou argumentaci disentujících soudců, a to i proto, že většinový názor je v rámci projednávání návrhu vedeného pod Pl. ÚS 14/02 nepřijal za součást odůvodnění nálezu z toho důvodu, že se mu toliko jevila jako „vybočující z úkolu, před nímž Ústavní soud v souvislosti s návrhem skupiny poslanců stojí“. V opačném případě by pak – dovedeno ad absurdum – čl. 31 Listiny měl zakládat nárok na bezplatné ubytování či pohostinské služby i mimo lékařská zařízení a bez ohledu na to, zda jsou či nejsou poskytovány v souvislosti se zdravotní péčí či nikoliv. V této části by se za předpokladu, že by ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění nebylo napadeno i z dalších důvodů (konformita legislativního procesu), jednalo o návrh zjevně neopodstatněný.


Důležité odkazy:

Kompletní text nálezu Ústavního soudu.
Listina základních práv a svobod