Senát schválil hlavní smlouvu o radaru. Projev premiéra Mirka Topolánka o umístění radaru na území ČR
Premiér ve čtvrtek 27. listopadu vystoupil na půdě Senátu s projevem, ve kterém se podrobně věnoval výčtu důvodů pro pozitivní postoj k umístění prvku obranného systému na území České republiky. Premiér mimo jiné zdůraznil, že důležitost tohoto kroku pro budoucí bezpečnost našeho státu je pro něj větší prioritou, než momentální popularita.
Z projevu premiéra
- V zahraniční politice je třeba ctít princip kontinuity. Jinak se země stává nedůvěryhodnou a nečitelnou. Proto jsme pokračovali ve všech zahraničně politických aktivitách bývalé vlády. Radar byl jednou z těch zděděných aktivit. Když mluvím o potřebě kontinuity, mám tím samozřejmě na mysli závazky, které musí přebrat nová administrativa po té minulé. Protože z logiky věci plyne, že odcházející vláda přirozeně trvá na tom, co sama začala a netřeba to snad zvlášť rozebírat. Nebo snad je? Mluvím tu o politice, ne o politikaření. Ne o nějaké vznešené, ideální politice, ale o politice hodné vůbec toho jména.
- Politické body, které lze populismem v otázce radaru získat, mají jen omezený a dočasný význam. Ani pro ty, kteří jej odmítají, nepatří tato otázka mezi priority. A strana, která není extremistická a počítá s tím, že bude někdy u vlády, dobře ví, že kdyby podobnou otázku řešila v budoucnu, musela by říci ano, i kdyby se jí do toho dvakrát nechtělo. Opačná politika by znamenala zpochybnění našeho polistopadového vývoje, zpochybnění pozice v NATO se všemi negativními důsledky pro občany.
- Spojenectví přece neznamená jen brát, ale také dávat. Nejen konzumovat bezpečnostní záruky, ale i podílet se na společné obraně.
- Je pro mě naprosto nepřijatelné, abych se stal předsedou vlády, která sklapne poslušně podpatky a otevře ruskému imperialismu znovu dveře.
- Rusové dobře vědí, že celý obranný systém není a ze své podstaty ani nemůže být namířen proti nim.
- Ratifikace smluv mezi USA a ČR bude mít zásadní vliv na obranyschopnost Aliance. Evropská část NATO na rozdíl od USA není dnes chráněna před balistickými raketami. A nemá ani technologie ani prostředky, aby v dohledné době vyvinula vlastní systém. Vybudováním třetího pilíře proto USA pomáhají evropským spojencům včetně nás.
Projev premiéra v Senátu
Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Já vám slibuji, že dnes tady vystupuji naposled, ale cítil jsem potřebu před tím, než budete projednávat oba tisky, které mají svého předkladatele v podobě pana ministra Schwarzenberga a paní ministryně Parkanové, udělat určitý úvod k diskusi, která byla v posledních měsících skoro již letech velmi excitovaná, řekl bych někdy velmi dokonce ideologizovaná. Já jsem přemýšlel dlouho, co zde před vámi mám říct o té téměř dvouleté nepřetržité debatě a po desítkách projevů a vystoupení to opravdu již není snadné najít něco nového, nové argumenty. Nakonec jsem si řekl, že nepoužiji desítek stránek podkladů, že nebudu sofistikovaně hovořit o všech vojenských, politických, právních, zdravotních a dalších argumentech a aspektech ve prospěch výstavby základny radarové.
Od ministra zahraničí a ministryně obrany tyto argumenty určitě ještě dnes uslyšíte. Zkusím tu teď raději říct něco sám za sebe. Chci tu mluvit o důvodech, které mě vedou k zásadní podpoře protiraketové obrany. Chci mluvit o svých politických, možná státnických, i osobních prioritách.
Začnu tím, jaké vůbec argumenty a hodnoty jsou, či mohou být v otázce radaru ve hře. Tím myslím nejenom pro mě, ale i obecně. Z politických jsou to kontinuita zahraniční linie a realismus. Státnickými důvody pro radar jsou obrana země a dodržování spojeneckých závazků. A osobní motivy si nechám až na závěr.
Politické argumenty jsou argumenty z toho nejnižšího patra, argumenty řekl bych bázické, kruciální, základní. To vůbec neznamená, že by samy o sobě nebyly dostatečné k hlasování pro, pokud absentují jiné motivy. V zahraniční politice je třeba ctít princip kontinuity, jinak se země stává nedůvěryhodnou a nečitelnou. Proto jsme pokračovali ve všech zahraničně politických aktivitách bývalé vlády. S plným nasazením, bez ohledu na to, co jsme si o některých z nich mysleli. Vzpomenu například velmi diskutabilní kandidaturu na nestálého člena Rady bezpečnosti se známým výsledkem. Radar byl jednou ze zděděných aktivit. Když mluvím o potřebě kontinuity, mám tím na mysli závazky, které musí přebrat nová administrativa po té minulé. Protože z logiky věci plyne, že odcházející vláda přirozeně trvá na tom, co sama začala a netřeba to snad zvlášť rozebírat. Nebo snad je? Mluvím tu o politice, ne o politikaření, ne o nějaké vznešené, ideální politice, ale o politice hodné vůbec toho jména. Mluvím o politicích, kteří si váží aspoň sami sebe a svého slova, když už jim nezáleží na něčem jiném. Když už nectíme kontinuitu, nabízí se realistická úvaha. Jsme členem NATO, pro našeho spojence je protiraketová obrana významnou prioritou. A nominace Gatese na post Secretary of dip ment je signálem kontinuity této americké politiky a jasným přístupem nové administrativy. Odmítnutím nezískáme nic, než chvilkovou přízeň Moskvy.
Naopak schválením neriskujeme, protože dvě třetiny občanů si dlouhodobě uvědomují význam protiraketové obrany a pokud bude americký radar součástí sil aliance, tak jsou také ochotny jej přijmout. Politické body, které lze populismem v otázce radaru získat, mají jen omezený a dočasný význam. Ani pro ty, kteří jej odmítají, nepatří tato otázka mezi priority. A strana, která není extremistická a počítá s tím, že bude někdy u vlády, dobře ví, že kdyby podobnou otázku řešila v budoucnu, musela by říci ano, i kdyby se jí do toho dvakrát nechtělo. Opačná politika by znamenala zpochybnění našeho polistopadového vývoje, zpochybnění naší pozice v rámci Severoatlantické aliance se všemi negativními důsledky pro občany, zbytečnými, riskantními, možná fatálními důsledky. Tolik tedy politické argumenty, které pokládám za plně relevantní a dostatečné ke schválení nadcházejících bodů.
Pro mne to však nejsou argumenty jediné. Pokládám za dejme tomu státnické myslet dál než jen na zvolení v příštích volbách, či spíše na žebříček popularity, který vyjde příští měsíc. Pokládám za státnické myslet již tady a teď na obranu země a jejích občanů. Ačkoliv dnešní potenciální hrozba se může stát hrozbou akutní až možná za dvě volební období, kdy já budu nejspíše v politickém důchodu.
Musím říci, že neznám z hlediska bezpečnosti hloupější větu než tuto: Nikdo nás dnes neohrožuje, tak budovat radar. Může jí konkurovat hloupostí snad jedině nějaké tvrzení, že protiraketová obrana bude sloužit pouze Spojeným státům. Jednak to není pravda, protože radar pokrývá velkou část Evropy, ale i kdyby to pravda byla, má to znamenat, že svému spojenci odmítneme pomoc. Spojenectví přece neznamená jen brát, ale také dávat. Nejen konzumovat bezpečnostní záruky, ale i podílet se na společné obraně. Tolik tedy stručně ke státnickým argumentům.
Slíbil jsem vám ještě argumenty osobní. Argumenty, které pro mě jsou daleko nejdůležitější. Jako řada z vás si vzpomínám na to, jaké to bylo 21. srpna 1968, na ten pocit bezmoci, kdy se u nás proháněly sovětské tanky. A vzpomínám na ten obrovský pocit zadostiučinění, když od nás 30. června 1991 odešel poslední ruský voják, což je mimo jiné důsledek toho, že náš dnešní spojenec, Spojené státy americké, zvítězily ve studené válce.
Od té doby jsme s Moskvou měli férové, rovnoprávné, perspektivní, obchodní i vyvážené politické vztahy - až do poslední doby. Do doby, kdy na východě začal opět nabývat na síle starý ruský imperialismus.
Do doby, kdy se v Moskvě rozhodli, že nám opět zkusí mluvit do našich věcí, kdy ucítili, že nejsme jednotní, že ztrácíme vůli k obraně, že mnoho lidí má stále v povědomí strach z ruských vojáků a že tento strach se dá paradoxně využít pro ruské neoimperiální ambice.
V Moskvě si také všimli evropského antiamerikanismu a rozhodli se vrazit klín do euroatlantického spojenectví. Je to pro mě naprosto nepřijatelné, abych se stal předsedou vlády, která sklapne poslušně podpatky a otevře ruskému imperialismu znovu dveře. Nechci opakovat chybu s odmítnutím Marshallova plánu, které potvrdilo právo Ruska rozhodovat za nás. Naopak chci, aby v Brdech byli místo sovětských jaderných raket přítomni vojáci země, která nás tohoto otroctví zbavila. To je ta nejlepší záruka, že se naše smutné dějiny nebudou opakovat. Rusové dobře vědí, že celý obranný systém není a ze své podstaty ani nemůže být namířen proti nim. Rusko samo přiznalo, že na území jiných států NATO, než právě Polska a České republiky, by jim protiraketová obrana vadila méně. To je jasný důkaz imperiálního ressentimentu, geopolitických konotací, zájmů na sféře vlivu. Náš proces vstupu do NATO a Evropské unie je - a nejenom náš i ostatních zemí - je symbolem postteheránského vývoje v této části Evropy. Varšavská smlouva už je minulostí a Moskva to musí respektovat.
Když jsem tu takto vyložil své argumenty od těch nejméně důležitých až k těm nejdůležitějším, chci k tomu na úplný závěr dodat ještě pár vět. Uvědomuji si, že ne každý vítá tyto argumenty stejně. A chápu to. Dokonce velice dobře to chápu. Co tak úplně nechápu je, pokud se v nejvyšších patrech české politiky 21. století může pohybovat někdo, kdo neuznává ani jeden z nich. K těmto všem argumentům už mohu dodat pouze pár faktů. Česká vláda během jednání s americkou stranou prosadila všechny své priority. Radar a interceptory jsou díky našemu úsilí základem aliančních úvah a plánů protiraketové obrany a NATO již ani nezvažuje jinou možnost. Ratifikace smluv mezi USA a ČR bude mít zásadní vliv na obranyschopnost aliance. Evropská část NATO na rozdíl od USA není dnes chráněna před balistickými raketami a nemá ani technologie a prostředky, aby v dohledné době vyvinula vlastní systém. Vybudováním třetího pilíře proto USA pomáhají evropským spojencům včetně nás, bukurešťský summit to jasně potvrdil.
NATO se připravuje na summit v příštím roce. Bylo by velmi dobré, kdybychom mohli přijmout jasné rozhodnutí, které by NATO pomohlo při rozhodování v příštím roce o pokračování budování architektury protiraketové obrany v zemích NATO, nebo evropské části NATO. Neseme tím v tuto chvíli poměrně vysokou míru odpovědnosti. Nejen za bezpečnost naší země, ale i za bezpečnost našich spojenců. Věřím, že v této, řekl bych historické chvíli, nezklameme, že dostojíme svým závazkům a osvědčíme státnickou moudrost. Že úspěšně ratifikujeme smlouvy s USA a dokážeme tak, že jsme schopni nést odpovědnost za společnou obranu. S naší historickou zkušeností by bylo nanejvýš nerozumné jednat jinak.
Děkuji za pozornost.
Čtěte také: Projev ministra zahraničí České republiky Karla Schwarzenberga o umístění radaru na území ČR (27. 11. 2008)
