Premiér o reformě české justice
Předseda vlády dnes na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni hovořil ke studentům o cílech a filosofii reformy české justice. Přinášíme přepis projevu předsedy vlády M. Topolánka.
Slovo premiéra ke studentům: O reformě české justice
Tématem mé dnešní přednášky je reforma justice. Bylo by ovšem ode mě více než troufalé, kdybych tu před vámi mluvil o konkrétních změnách, o konkrétních paragrafech. Nepochybně o nich víte daleko více než já. Vždyť právě z vaší fakulty pochází ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Autory zásadních kodexů jsou vaši další pedagogové. Občanského zákoníku profesor Karel Eliáš. Trestního zákoníku profesor Pavel Šámal. Obchodního zákoníku a insolvenčního zákona doktor Bohumil Havel. A další, kteří pracují v odborných rekodifikačních komisích.
Proto tu spíše než o konkrétním obsahu reforem budu mluvit o jejich cílech, o reformním étosu, o filosofii vztahu soudnictví a společnosti. Když stručně shrnu obsah oné obrovské sumy práce na reformě soudnictví a nových kodexech – a já za ni ministrovi i vašim pedagogům děkuji – do jednoho hesla, pak ono heslo bude znít: ochrana jedince, ochrana jeho práv a svobod. Nejde nám o nic méně, než o naplnění závazku z Listiny základních práv a svobod. Jedinec má svá nezadatelná práva, včetně práva na svého soudce, který je má chránit.
Soudní moc je poslední instancí, poslední možností, jak bránit práva a svobody jedince, když vše ostatní selže. Co je potřeba k tomu, aby neselhávala i tato poslední instance, poslední hráz mezi právem a bezprávím? Samozřejmě, že na prvním místě asi každého napadne jednoduchá odpověď: dobré zákony. Ale ty přece tvoříme. Vy je tvoříte. Všemi zásadními kodexy se jako červená nit vine snaha rehabilitovat a posílit práva jedince. Posílit soukromé právo na úkor práva veřejného. Posílit ochranu života, zdraví, majetku a soukromí občanů.
Téměř dvacet let po pádu železné opony se tak konečně zásadním způsobem odstřihneme od éry komunistického práva. Konečně přichází radikální proměna základních kodexů, nikoli pouze kosmetická novelizace. V prvním desetiletí po pádu totality jsme rehabilitovali trh a ekonomické i politické svobody. Ale tento společenský a ekonomický pohyb nenašel svůj dostatečný odraz v proměně práva. Justice pokulhávala za ekonomickými reformami. Soudilo se buď podle mírně upravených komunistických zákoníků, případně vhodná právní úprava chyběla úplně.
V důsledku tohoto deficitu neměly nově získané svobody a práva adekvátní ochranu. Ona poslední instance nemohla dobře fungovat. Mezi dynamicky se rozvíjející společností a institucemi určenými k její ochraně, určenými k zajištění vlády práva, vznikla nebezpečná mezera. Tu se ve druhém desetiletí rozhodla nová moc zaplnit po svém. Vrátil se autoritativní stát, opět se posílilo veřejné právo, justice byla pod tlakem politické objednávky. Toto jasné ideologické směřování bylo ještě posíleno tím, že se v tomto období implementovala evropská legislativa, čili ohromný balík veřejného práva. První desetiletí po pádu komunismu nám tedy vrátilo naše základní svobody, ale už nedošlo na jejich dostatečné institucionální zajištění. Druhá dekáda ochraně občanských práv a svobod nijak nepomohla, ale naopak je jaksi „pro jistotu“ osekala a zregulovala. A to často i pod falešnou záminkou „že to tak chce Evropa“. Takže úkol zajistit občanům adekvátní soudní záruky jejich práv zůstal na nás.
Nové kodexy tvoří však jen část onoho velkého zadání. Vy jistě dobře víte, že stejně důležité jako dobré zákony jsou technické podmínky pro práci soudců. Proto jsou součástí reformy justice i organizační změny, vytváření minitýmů, odstranění zbytečné byrokracie, která soudce odvádí od podstaty jejich práce. Zlepšuje se také vybavení soudů, přichází eJustice, která ulehčí práci soudům a zároveň učiní jejich rozhodování transparentnější. Lepší přenos informací ušetří čas a pomůže jak soudcům, tak účastníkům řízení.
Máme tu tedy dva pilíře, na nichž stojí justiční záruky našich práv a svobod. Kvalitní zákony a technické zázemí. Ale nechybí nám tu ještě něco? Nechybí nám ještě třetí pilíř? Jak známo tři body určují rovinu, tři body jsou zárukou stability systému. Máme také tři moci ve státě. A právě postavení soudcovské moci, jejímu vymezení a filosofii jejího poslání se chci věnovat obšírněji. Oním třetím pilířem je odpovědnost samotných soudců.
Jednou z priorit reformy samozřejmě je posílení soudcovské odpovědnosti. Posílení manažerské odpovědnosti předsedů soudů za výsledky i posílení profesionální odpovědnosti jednotlivých soudců za vlastní práci. Významným prvkem zvyšujícím odpovědnost je složení kárných senátů již nikoli pouze ze samotných soudců, ale i ze státních zástupců, advokátů, právníků. Svou roli hraje i důraz na profesní vzdělávání soudců. Bez něj by se ona mezera mezi společenským vývojem a vývojem práva zaplnila pouze na papíře, ale už ne fakticky.
Toto vše jsou parametry, které do systému přinášejí důležitou zpětnou vazbu. Parametry, které zvyšují osobní nasazení a profesionalitu soudců. Ale poslední slovo mají soudci samotní. Mají ohromnou moc. Jde o moc ve své podstatě aristokratickou. Právo soudit měli vždy králové a knížata. Soudní moc založená na individuálních rozhodnutích je protiváhou demokratické moci většiny. U nás nemáme systém porotních soudů, který oba typy moci kombinuje. Ale to spíše na okraj, rozhodně se tu nemíním pouštět do právního výkladu o výhodách a nevýhodách obou systémů. Pojďme od konkrétního uspořádání k základní filosofické otázce, kterou řeší všechny demokratické a právní státy bez ohledu na národní specifika. Znění otázky jistě již tušíte: jak zajistit rovnováhu všech tří mocí ve státě? Protože pouze rovnováha moci zákonodárné, výkonné a soudní dává občanům záruky optimální ochrany jejich práv a svobod.
V obecné rovině není odpověď složitá. Stačí dodržovat rozdělení mocí ve státě dané ústavou. Parlament tvoří zákony a kolíkuje tak hřiště jak vládě, tak soudcům. Ale sám nic neřídí, ani nesoudí. Vláda řídí stát, ale netvoří zákony a nemůže rozhodovat v soudních sporech a procesech. Soudci jsou onou konečnou instancí, která rozhoduje o našich právech a svobodách, ale nemohou si vybírat podobu zákonů, podle kterých soudí, ani měnit politická rozhodnutí vlády a prezidenta.
Na papíře to funguje hezky. Ale v praxi je to někdy horší. Pominu pokusy Sněmovny přebírat exekutivní pravomoci vlády, protože to sem nepatří. Pominu i možnost, že by buď kabinet, nebo parlament zasáhly do soudcovské nezávislosti, ať už zákonem, nebo vládním rozhodnutím. Protože takové porušení ústavy by zkrátka neprošlo – a i kdyby, poslední slovo by měli soudci, v tomto případě Ústavního soudu. Pokud něco na našich institucích od počátku 90. let fungovalo a funguje, pak je to velice silné postavení Ústavního soudu, které naprosto vylučuje jakékoli rozšiřování moci parlamentu či vlády na úkor soudů.
Opravte mě, pokud se mýlím, ale jedinou mocí ve státě, která může expandovat na úkor ostatních, je moc soudní. Po listopadu 1989 jsme se zcela správně báli zejména zneužití politické moci. Proto jsme parlament a vládu podřídili nejen striktním ústavním omezením, ale neméně přísným omezením mravním. Veřejnost a média jsou doslova alergické na cokoli, co by jen zdálky mohlo zavánět rozšiřováním politické moci. To je zcela v pořádku. Méně v pořádku už je, že na soudce tato přísná měřítka tak nějak neplatí.
Soudci jsou naopak často považováni za jediné správné měřítko, za etalon nejen zákonnosti, ale i morálky. Přitom jsou stejně jako politici také jen lidé. Lidé se svými chybami, předsudky a selháními. Chápu, že zklamání z politiky vede mnohé lidi k hledání záchrany právě u soudců. Nebo bych možná měl říci mnohé novináře. Protože řadoví občané mají často špatné zkušenosti s oběma skupinami. Tato touha po zachránci, po mesiášovi, je ale stejně naivní a nebezpečná, jako když jsme si po Listopadu spojovali záruky morálky s některými politiky. Stará pravda zní, že moc vždy korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutně.
V našich podmínkách nemůže nikdo získat absolutní moc. Nicméně soudce může mít absolutní moc přinejmenším v určitém prostoru a čase, než případně odvolací soud rozhodne jinak. Soudní soustava jako celek, pokud do ní započítáme i Ústavní soud, má absolutní moc v docela širokém okruhu otázek. A při známé soudcovské solidaritě často dochází k tomu, že zejména vůči demokratické moci soudní moc vystupuje nikoli jako sofistikovaná soustava apelačních brzd a protivah, ale jako nerozborný monolit.
Na rozdíl od vlády, jejíž rozhodnutí jsou podrobena účinnému korektivu veřejného mínění, požívají soudci zřejmě nevyčerpatelný rezervoár morální důvěry. Zejména ve vztahu k demokratické moci. Sebepodivnější rozhodnutí v tomto směru nebývá podrobeno kritice. Naopak se bere jako podklad ke kritice vlády či prezidenta. Ale žádný „dobrý důvod“ není dost dobrý k tomu, abychom tolerovali plíživé vychylování rovnováhy mezi mocemi ve státě. Nechci používat silný termín soudcokracie, který zavání jakýmsi soudcovským pučem. Ale ohrožení ústavní rovnováhy tu vidím.
„Vláda zákona, nikoli lidí“. Kdo jiný by už měl ctít tuto základní zásadu právního státu než soudci? Mám dost důvodů se domnívat, že ve vztahu k prezidentovi a vládě se někteří soudci spíše než ústavou a zákony řídí svými osobními přáními. Ty causy byly podrobně popsány v médiích a na tomto místě se k nim nechci vracet. Ale doufám, že třeba někdy v nějaké diplomové práci budou podrobeny nepředpojatému rozboru.
Ostatně ani si nemyslím, že jedinou či hlavní obětí soudcovské nedotknutelnosti jsou politici. Známe přece řadu konkrétních selhání soudců, kteří nejen neochránili, ale přímo poškodili práva občanů. Selhání nepotrestaných, protože kárné senáty zjevně ctily více stavovskou solidaritu a ochranu kolegů než zákon a ochranu práv občanů. Složení kárných senátů jsme naštěstí změnili, rozšířili, jak jsem se již zmínil.
Tím, co tu říkám, si určitě neposloužím. Věřím však, že alespoň akademická půda tvoří ostrůvek svobody, kde lze vyjadřovat své názory bez ohledu na to, zda jsou populární, či nikoli. Samozřejmě, že můj názor je nutně subjektivní. Ale právě o to mi jde. Každý rozhoduje subjektivně. I soudce, který stejně jako politici vládne velkou mocí. Navíc doživotní a nikým neomezovanou. Nad tím musíme přemýšlet.
Naše reformy představují justiční evoluci. Vytvářejí lepší legislativní a technické podmínky k ochraně občanských práv a svobod. Skutečné zlepšení však přijde postupně a pomalu. Nevěřím v revoluci. Nevěřím v rychlá a snadná řešení. Nevěřím, že lze mávnutím kouzelného legislativního proutku rázem odstranit chyby, na které si občané u justice stěžují. Tedy nejen pomalost, ale také nepředvídatelnost a nelogičnost rozsudků. Politika nemůže napravit justici. Platí to samozřejmě i obráceně. Musíme každý vykonat svůj ústavní díl práce a nezdržovat se tím, že se budeme plést do cizí.
V úvodu jsem si položil otázku, co je potřeba k tomu, aby justice neselhávala coby poslední hráz mezi právem a bezprávím. Byl to trochu chyták. Definitivní odpověď neexistuje, pokud se člověk nemá uchýlit k otřepaným klišé. Vyřešení jednoho problému, či sady problémů vždy vyvolá novou otázku, či otázky, jak jsem se snažil ukázat i v této přednášce. Ale na počátku musí být upřímná snaha hledat. To je tedy má odpověď: spravedlnost musíme všichni znovu a znovu hledat.
