Byla vláda vždy ve stínu „politbyra“?

Proč se historikové nevěnují tolik zkoumání vlády a spíše se věnují zkoumají role komunistické strany? Vždyť právě v tomto období se konečně vláda začínala profilovat ve své roli, která jí má náležet?

Bohužel většina historiků, zkoumající toto období, je stále ve vleku komunistické minulosti. Jde o rozporuplný vztah k minulosti, který si nevyřešili a přes pojem „totalita“, nestrukturovaný fenomén, se neustále vrací k ideologii a nikoliv k fungování státu. Hádají tzv. z výsledku. Nikdo neanalyzoval vztah dvou pyramid státní a stranické. Ty se občas překrývaly, což by se při analýze ukázalo, že má význam až do současnosti nebo alespoň do prvních let po roce 1989. Historici nezkoumají fungování státní instituce a zjednodušují si zkoumání na skutečnost, že vládní instituce byly ovládány komunistickou stranou. To však není pravda! Správně na toto poukazuje H. Gordon Skilling v knize „Československá přerušená revoluce“ (kniha „Czechoslovakia’s Interrupted Revolution“ nebyla dosud přeložená), pro kterého jako cizince je na prvním místě stát a teprve poté komunistická strana, byť měla podstatný vliv. Je to „past“, do které historici vstoupili dobrovolně. Snaží se mluvit o tom, že rok 1968 byl bojem frakcí ve straně. Sice to tak bylo, ale mimo to existovaly tři až čtyři významné politické proudy, které řešily, nikoliv to, zda je například Dubček liberální či nikoliv, ale řešily otázku, kdo povede stát. Dále v osmašedesátém pro řadu mladých lidí byla důležitá rovněž práce parlamentu, který vedl L. Štrougal a rozhodnutí vlády, které se sice schovávalo za usnesení politbyra, ale vláda fungovala pro celý svět, jako vláda Československa.

Nebyla vláda jen další frakcí v mocenském boji?

Nikoliv, to ve vládě byly obsažené frakce také. Vláda však v roce 1968 začala svébytně fungovat a příklad toho je, když v srpnu vyslala ministra zahraničí Jiřího Hájka na zasedání rady bezpečnosti OSN. Zde ostatní země nezajímalo, co je ÚV KSČ, ale zajímal je představitel Československé republiky, kterým byl ministr zahraničí. Ten zde několikrát opakoval slova o okupaci Československa.

Proč se právě Kanaďan Skilling na rozdíl od našich historiků tolik zajímal o vládu?

Jednak byl vůbec první, kdo zkoumal a napsal v roce 1974 o „srpnu“. Myslím si, že tato kniha dosud nebyla překonána. Mnoho se o této knize nemluví, neboť by historikům nabourala jejich klišé. Významné je, že bourá myšlenku, že během Pražského jara šlo pouze o frakční boj. Tvrdí to, že nešlo jen o to, že by se zde pár lidí „pohádalo“. Byl tehdy ředitelem Ruských a východoevropských studií v Torontu. Pobýval navíc u nás v roce 1938 a pak také v roce 1948. Proto měl pro naší problematiku větší cit, než kdokoliv jiný. Opozici definoval jako opozici integrální - stála na jiných základech, než byl systém. Tu druhou opozici nazval fundamentální, která stála na základech tehdejšího systému, dnes bychom tyto lidi nazvali reformisty a dále pojmenoval opozici specifickou, kterou mínil studenty a intelektuály. Pak teprve hovořil o opozici frakční.

Do jaké míry byl Oldřich Černík významný „kádrem“ v tehdejší politice, že se stal předsedou vlády?

Oldřich Černík byl typický představitel ostravské lobby - frakce uvnitř tehdejších politických proudů. Nesmíme opět brát tehdejší ÚV, v roce 1968, jako jednolitý celek. V té době hrály důležitou roli krajské výbory a vévodily tehdy Brno, Ostrava, Ústí, Budějovice a Praha. Černík byl reprezentantem ostravského výboru. Krajské výbory, které měly velkou moc, tlačily své lidi nahoru. V chaosu podzimu roku 1967 a jara roku1968 se dostával Černík postupně do čela, až se i jiným zdál přijatelnou osobností. Koncepčně nebyl nic moc. Což je vidět na tvorbě akčního programu, na kterém se podílely spíše jiné osobnosti jako například Radoslav Selucký nebo ekonomové, které zaštiťoval Otakar Šik. Politicky se na akčním programu podílel Procházka a Mlynář.

Jinak, dovedl jako zdatný politik využívat situace, což prokázal v září 1968, kdy využil diskreditace Lénárta, který se připojil k Bilakovi, a vytvořil si nový tým poradců. Jistou pozitivní roli sehrál také Černík spolu s Dubečkem a Husákem, když umožnili určitým osobnostem Pražského jara, aby se skryly (což vyplynulo v jednom z jeho podzimní projevů 1968, kdy mluvil o „ukrytí“).

Jak by se O. Černík prosazoval mezi dnešními politiky?

Opět i dnes by byl protlačován, některou stranou, třeba ze Vsetína. I tehdy při nominaci do čela, probíhal výběrový proces - selekce, kdy existovala určitá kritéria výběru, právě tak jako dnes. Dnes by se, při svých schopnostech, dostal, řekněme na úroveň srovnatelnou například s Čunkem, Škromachem nebo Langerem. Oproti dnešním politikům měl výhodu v tom, že se mu dostalo, byť komunistického, určité politické vzdělání, zatímco dnešní politikové se vše učí za pochodu.

Čtěte více o vládě a předsedovi vlády O. Černíkovi v rubrice Téma.