Rozhovor pro týdeník Respekt

1. Premiér smlouvu podepsal - co se bude dít teď? Má vláda nějaký termín, do něhož má rozhodnout o její ratifikaci?

Během ledna předseda vlády předloží Lisabonskou smlouvu ke schválení oběma komorám Parlamentu. V případě Maastrichtské, Amsterodamské nebo Niceské smlouvy trvala ratifikace všemi členskými státy osmnáct až dvacet čtyři měsíců. Nyní je členských států dvacet sedm. Nelze proto s jistotou říci, že se ratifikace stihne během roku 2008. V České republice lze očekávat její ratifikaci do konce tohoto roku za podmínky, že budou splněny všechny náležité procesní procedury. ČR v žádném případě nehodlá ratifikaci nijak zdržovat. Zároveň se neúčastní žádných ratifikačních „závodů“.

2. Bude o tom jednat koalice? Nebo už o tom jednala?

V otázce ratifikace v Parlamentu byla koalice jednotná. Vláda rozhodla o usnesení k Lisabonské smlouvě 4. prosince 2007 jednohlasně.

3. Můžete vyloučit, že byste nakonec dali přednost referendu?

Zatím vše svědčí o tom, že jedinou zemí, kde půjde Lisabonská smlouva do všelidového hlasování, bude Irsko, kde povinnost schvalovat evropské smlouvy referendem ukládá ústava. Česká republika, stejně jako ostatní země EU, zvolí cestu parlamentní ratifikace.

4. Když bude o smlouvě rozhodovat parlament, kdy ji vláda do parlamentu pošle?

Premiér by ji měl předložit Parlamentu v průběhu ledna.

5. Vy jste před časem řekl, že si vláda bude analyzovat dopady smlouvy - už to udělala? Kdo analýzu provede?

Věcné dopady na instituce a politiky jsme samozřejmě hodnotili již před a během vyjednávání tehdy ještě „Reformní“ smlouvy. Z tohoto hlediska se nám myslím podařilo s dalšími členskými státy prosadit systém brzd a dalších pojistných mechanismů tak, aby byl výsledný kompromis přijatelný i pro Českou republiku. Pokud jsem hovořil o analýze dopadů Smlouvy, zajímají nás především s ohledem na výkon našeho předsednictví. Můj úřad mapuje několik scénářů podle doby vstupu v platnost a nástupu nových vrcholných představitelů – stálého předsedy Evropské rady a Vysokého představitele pro zahraniční politiku. Ministerstva současně analyzují, jak se Lisabonská smlouva odrazí na jejich vlastní práci během předsednictví. Předpokládám, že v polovině tohoto roku – tedy s dostatečným předstihem – budeme mít pohromadě kompletní obrázek.

6. Připojíte se Vy osobně k iniciativě kolegů v Senátu, která směřuje k Ústavnímu soudu?

ODS má v Senátu samozřejmě pohodlnou většinu, která ji umožní požádat Ústavní soud o přezkum souladu Lisabonské smlouvy s naší ústavou. Jedná se o legitimní a hlavně odpovědný postup, který je běžný i v ostatních zemích EU – např. v Německu nebo ve Francii. Tam ústavní rada posuzovala Maastrichtskou, Amsterdamskou i tzv. Ústavní smlouvu ještě před jejich ratifikací. Je lépe posoudit soulad Lisabonské smlouvy s naší Ústavou nyní, než čelit možným ústavním stížnostem až „za běhu“. Nemyslíme přitom jen na sebe – rukojmím by pak nebyla jen ČR, ale celá Unie. Sám se rozhodnu podle toho, jak bude ona žádost o přezkum formulována. Osobně považuji za prospěšné, bude-li tato žádost směřovat k vyjasnění kompetencí mezi Evropským soudním dvorem a národními ústavními soudy, pokud jde o jurisdikci ve vztahu k Listině základních práv.

7. Měli by se ale podle Vás jeho názorem poslanci řídit? Co když řekne NE?

Nedovedu si představit situaci, kdy by poslanci Parlamentu ignorovali stanovisko Ústavního soudu. Zároveň v současnosti není možno předjímat jeho rozhodnutí.

8. Zdá se, že ODS své evropské postoje mění. A ten pocit mají i členové ODS (psal to třeba ve svém otevřeném dopise před kongresem jeden z řadových členů ODS Ivo Švajner, který píše o "kompromisním přešlapování"). Čím to? Mění se skutečně nebo je ten dojem dán dojmem z postojů celé vlády? Nebo je ta změna daná strachem z pádu vlády, který by po odmítnutí smlouvy nejspíš následoval?

ODS je stranou pluralitní a je přirozené, že pro část členské základny s vyhraněným názorem na evropskou integraci jsou podobné kompromisy těžko stravitelné. Na druhou stranu ODS je nyní vládní stranou a jako nejsilnější koaliční partner proto ctí odpovědnost za osud této vlády a – aniž bych chtěl znít pateticky – i za vystupování České republiky. V situaci, kdy se za naše požadavky nepostavil žádný jiný stát, nám zůstal v rukávu jen jediný falešný trumf – mohli jsme vetovat dohodu členských států EU. Falešný i proto, že k podobnému kroku nám koaliční mandát nedával prostor. Tento radikální postup by tak s zřejmě vedl, pokud ne přímo k rozpadu vlády, k vážné vládní krizi a k izolaci ČR v rámci Evropské unie.

9. Europoslanec Hynek Fajmon nedávno odhalil strategii ODS, která je počkat co nejdéle, jestli smlouvu neodmítne nějaká jiná země. Je to tak?

Ratifikační proces není eurozávodem o to, který stát bude první a který poslední. I s ohledem na naše předsednictví v Radě EU by se taktizování mohlo obrátit proti České republice. Ratifikace Lisabonské smlouvy bude nyní v rukou Parlamentu. Jsme plně demokratickou zemí, smlouva proto bude podrobena důkladné a legitimní diskusi, která jistě potrvá několik měsíců.

10. Jak vypadá současná debata uvnitř ODS o smlouvě? Dá se říci, že v ODS existuje nějaký "tábor", který by oponoval výrazným kritikům smlouvy jako je právě Hynek Fajmon?

Usnesení listopadového kongresu hovoří jasně: podařilo se v rámci možností dohodnout kompromis, se kterým se dá žít, nebylo realistické vyjednat více. Během mezivládních jednání se nám přitom podařilo dosáhnout několika výrazných úspěchů, které zbrousily nejostřejší hrany někdejší euroústavy. V ODS nevidím dva tábory výrazných kritiků a nadšených oslavovatelů příchodu Lisabonské smlouvy. Spíše bych použil označení „eurorealistická většina“.