Zajištění energetické bezpečnosti ČR v rámci Evropské energetické politiky

Vážený pane viceprezidente, dámy a pánové,

svým vstupem do EU se ČR stala součástí ekonomicky stále hlouběji provázaného celku. Přestože energetická politika je dosud právně v rukou členských zemí a EU v ní až do ratifikace Lisabonské smlouvy nezíská nové kompetence, fakticky již dnes je naše energetika Unií výrazně ovlivňována:
1) Je tu celá řada legislativních aktů EU s alespoň nepřímým dopadem na energetickou oblast: tzv. klimatický balíček ovlivní složení našeho energetického mixu. Unbundling – kdyby byl schválen v původně navrhované podobě - by mohl způsobit změny ve vlastnické struktuře energetických podniků a mít tak závažné bezpečnostní implikace, atd.

2) Tváří v tvář rostoucím cenám energie a ruské asertivitě si zároveň EU začíná pomalu také uvědomovat, že nehraje dost výraznou roli tam, kde by mohla mít přidanou hodnotu – a totiž v oblasti zajišťování energetické bezpečnosti (EU jako celek by např. měla mnohem větší vyjednávací váhu vůči svým dodavatelům, než její jednotlivé členské státy, alespoň ty menší). Přicházejí první návrhy (či spíše apely), aby se to změnilo: Evropská Komise např. zveřejnila v roce 2006 Zelenou knihu k evropské energetické strategii, jejíž součástí jsou i vnější energetické vztahy. Minulý pátek zveřejněná zpráva Mezinárodní energetické agentury k evropské energetické politice poprvé hodnotí energetický trh EU jako jednu entitu a v souladu s tím formuluje také doporučení v oblasti energetické bezpečnosti.

Otázka zajišťování české a evropské energetické bezpečnosti tedy začíná být čím dále provázanější. Co může Česká republika udělat pro zvýšení energetické bezpečnosti EU? V roce 2009 budeme poprvé předsedat Radě EU a energetická bezpečnost se ocitla v čele priorit našeho předsednictví. Rád bych zmínil tři iniciativy, které nám zvláště leží na srdci:

1) Nabucco. Tento plynovod, který by umožnil dodávat do Evropy plyn ze Střední Asie, aniž by procházel ruským územím, provázejí pochyby o jeho ekonomické udržitelnosti. Já jsem však pevně přesvědčen o tom, že strategické zájmy nelze poměřovat jen ekonomickou výnosností. Kdyby ČR nepostavila v 90. letech ropovod IKL, byli bychom dnes 100% závislí na dodávkách ropy z Ruska a červencový výpadek v dodávkách by se nás dotkl mnohem citelněji. Kdyby Spojené státy ze strategických důvodů nepodpořily stavbu ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, o němž rovněž mnozí pochybovali, nemohla by nyní do EU kdykoli to potřebuje téct ropa z Azerbajdžánu. Projekt Nabucco, který má pro EU zásadní přidanou hodnotu v oblasti energetické bezpečnosti, proto nesmí být pohřben. A nejen to.
Po gruzínské krizi, která sloužila především jako demonstrace síly Ruska jeho sousedům, je nutné, aby EU dala středoasijským zemím jednoznačně najevo, že s nimi má zájem navázat strategickou spolupráci. Pouze budou-li mít jistotu, že se v případném konfliktu s Ruskem mohou spolehnout ze strany EU na více než jen deklarace, budou volit EU a nikoli Rusko. Čas přitom kvapí: jak napsal týdeník EURO, minulý týden Vladimir Putin navštívil Taškent a oznámil, že Rusko a Uzbekistán postaví nový plynovod s tím účelem, aby středoasijské země mohly vyvážet svůj plyn do Evropy přes Rusko. Kromě toho se plánuje i rozšíření stávajícího potrubí, které bude znamenat zdvojnásobení vývozu plynu ze střední Asie do Ruska až na 90 mld kubíků ročně. Je nejvyšší čas konat. V lednu příštího roku, tj. za českého předsednictví, se má v Budapešti konat summit zemí a firem zainteresovaných v projektu Nabucco. Bude naším cílem udělat maximum proto, aby plynovod uzřel světlo světa.

2) Summit s dodavatelskými zeměmi. České předsednictví plánuje zorganizovat evropskou konferenci na vysoké úrovni, možná dokonce summit, který se bude věnovat výzvám v oblasti energetické bezpečnosti zemí EU. EU by si měla sednout s dodavatelskými zeměmi a diskutovat o nástrojích pro řešení našich problémů – jak s Azerbajdžánem a Turkmenistánem, tak např. i s Tureckem či Gruzií.

3) Odtabuizování jádra. Z hlediska zajišťování energetické nezávislosti, která je jedním z předpokladů energetické bezpečnosti, je klíčové, abychom v Evropě co nejdříve zaujali jasné stanovisko k jaderné energii: musíme si uvědomit, že vzhledem k rychle rostoucím cenám uranu, očekávanému světovému boomu jaderných elektráren a zároveň limitovaným konstrukčním zdrojům, máme méně a méně času na rozhodnutí, která ovlivní budoucnost našich dětí. Jestli jim chceme zajistit bezpečné, efektivní a udržitelné dodávky energií, které jim umožní zachovat si naši současnou životní úroveň, neměli bychom váhat se spouštěním projektů, které přinesou své ovoce teprve za 15-20 let. V tomto kontextu je nutné, abychom věnovali zvláště velkou pozornost vzdělávání jaderných expertů – naše inženýrské kapacity totiž neustále klesají. ČR je v EU ohledně jádra velmi aktivní – jsme iniciátorem a spolu se Slovenskem spolupořadatelskou zemí Jaderného fóra a během předsednictví se budeme snažit přetavit poznatky získané jeho pracovními skupinami do budoucích politik EU.

Na závěr realistickou poznámku:
Zajišťování energetické bezpečnosti prostřednictvím EU, jakkoli je žádoucí, je dosud z řady důvodů hudbou budoucnosti. Hudbou, na kterou nerezignujeme a kterou právě spolukomponujeme, ale na jejíž slavnostní premiéru si ještě nějaký ten pátek počkáme. Pro zemi s naší zeměpisnou polohou a složením energetického mixu zatím není jiného řešení energetické bezpečnosti než diverzifikace zdrojových zemí a přepravních cest. Co by kdo nehovořil o dlouhodobých smlouvách s jedním výsadním dodavatelem (o jejich nevypověditelnosti, nedotknutelnosti atd.), v okamžiku krize jsou jen cárem papíru (jak jsme se sami měli možnost v červenci přesvědčit - viz česko-ruská smlouva z roku 1994). EU ani NATO bohužel zatím nejsou schopny pomoci svému členu v krizi. Kdybychom neměli záložní ropovod, naše rafinérie by stály od poloviny července a žádné množství suplik, demarší a výzev z Bruselu by je neuvedlo do chodu. Díky tomu, že jsme byli schopni se o sebe postarat, jsme ale našli v EU a dalších přátelích efektivní nástroj k tlaku na Rusko.

Jaká je tedy kromě aktivního působení v EU naše hlavní strategie ?

1) zajistit reálnou nezávislost na přepravě ropy zejména prostřednictvím ropovodního systému TAL-IKL. V současnosti probíhají jednání o získání podílu ve společnosti TAL, který by eliminoval nutnost dlouhodobých nominací a umožnil by okamžité využití volné kapacity ropovodu. V případě, že se potvrdí předpoklady o tom, že ropovod Družba v budoucnosti vyschne, bylo by možné díky podílu v TALu investovat do zvýšení jeho přepravní kapacity a přesměrovat tak kapacitu z ropovodu Družba na ropovod IKL.

2) Zajistit maximální možnou kapacitu strategických nouzových zásob ropy pro případ ropné krize a nedostatku suroviny zejména z východních teritorií – dnes odpoledne se účastním v Nelahozevsi slavnostního uvedení do provozu dvou nových zásobníků ropy, které zvýší skladovací kapacitu až na 1,55 mil m3.

3) Zajistit diverzifikaci dodávek plynu. Jednáme se společností RWE o projektu Gazela, který by nám umožnil stát se tranzitní zemí při přepravě plynu z plynovodu Nordstream ze severu na jih Německa.

Vážené dámy, vážení pánové, jste publikum nejpovolanější k tomu, abyste zhodnotili, zda to děláme dobře. Přestože musím bohužel kvůli zasedání vlády odejít, budu velmi rád, když mi organizátoři přetlumočí Vaše názory, které proběhnou v diskusi.

Děkuji za Vaši pozornost.