Priority českého předsednictví a legitimita Evropské unie

Vážená paní rektorko, vážený pane prorektore, vážení kolegové, dámy a pánové,

ve svém projevu 9. května 1950, francouzský ministr zahraničí Robert Schuman vyzval evropské země, ještě otřesené z historicky největšího válečného konfliktu, aby svěřily svou výrobu uhlí a oceli pod dohled společného úřadu a jednou provždy tak zabránily opakování střetu, který je přivedl na samý okraj zkázy. O sedm let později 25. března 1957 představitelé šesti evropských zemí položili základ něčemu mnohem hlubšímu. Podepsali v Římě zakládající smlouvy Evropských společenství a nastartovali tak proces, na základě kterého o půl století později sdílíme se zbytkem Evropy přes 70% legislativy, při cestách napříč Unií neznáme hranice a platíme téměř všichni jednou měnou.

Unie sfoukla loni 50 svíček z pomyslného dortu a to je příležitost bilancovat. Evropská integrace je bezesporu ekonomickým i politickým úspěchem – na začátku integračního procesu bylo evropské HDP na obyvatele zhruba na úrovni 40% HDP ve Spojených státech – dnes je to zhruba 70%. Unie je dnes největším trhem na světě a její regulatorní rámec přejímají podniky na celém světě. Po více než padesát let mezi členy Společenství / Unie nepropukl ozbrojený konflikt – to je poprvé v evropských dějinách. Přes tyto úspěchy Unie nedokázala „strhnout masy“. Bývá jí vyčítáno, že je projektem elit a i když ovlivňuje životy občanů čím dál hlouběji, zajímají se o ni méně a méně. Zamítavá referenda ve Francii a Nizozemí odhalila propast mezi názory politických zastupitelů, kteří většinově schválili ústavní smlouvu, a názory občanů, kteří ji stejnou většinou odmítli. Jinými slovy, Unie trpí deficitem legitimity. Pro budoucí české předsednictví byl právě tento deficit Unie důležitým impulsem k reflexi. K reflexi, která se odrazila ve výběru našich hlavních priorit.

Předsednictví ČR v Radě EU si zvolilo jako motto „Evropu bez bariér“ a jako hlavní zastřešující prioritu důsledné odbourání překážek čtyř základních svobod. Proč věříme, že právě to je recept k překonání deficitu legitimity Unie?

Snaha zlepšit ekonomický blahobyt Evropanů je motorem integrace po více než třicet let: od Programu Jednotného Trhu, který měl překonat „euro-sklerózu“ 80. let, přes hospodářskou a měnovou unii v 90. letech, až k Lisabonské strategii na začátku našeho tisíciletí. Zatímco začátek evropské integrace se vyznačoval rychlým doháněním USA v ekonomické výkonnosti, od počátku 80.let již k žádnému pokroku nedochází: na začátku tohoto projevu jsem zmínil, že Unie poskočila za prvních dvacet let integrace ze 40% na 70% procent ekonomického výkonu USA. Od té doby se však neposunula dál - již dvacet let se nehýbeme z místa.

Ještě více alarmující je, že produktivita práce v Evropě od 90. let neroste. Zatímco každoroční růst výstupu z jedné odpracované hodiny v EU-15 byl mezi lety 1995-2005 v průměru 1,4%, u Spojených států to bylo 2,4%. Fakt, že tento trend v produktivitě trvá více než celý jeden ekonomický cyklus, poukazuje na to, že jde o strukturální problém: máme nedostatek technologických inovací a pracovní trhy, které nejsou dostatečně konkurenceschopné, aby umožnily podnikům zvýšit produktivitu.

Chceme-li posílit legitimitu Unie, musíme začít od jejích hospodářských výsledků. Evropané cítí zpomalení Evropy ve svých peněženkách. V zemích, které přijaly euro, občané navíc vidí přímou vazbu mezi politikou Unie (rozhodnutími ECB) a ekonomickými výsledky svých zemí – a až přistoupíme ke společné měně, budou ji vnímat i čeští občané. Jestliže selžeme v tom, co bylo základním zdůvodněním evropské integrace – a totiž v zajištění ekonomické prosperity, nemůžeme občany nikdy získat na stranu EU.

Nezbývá nám proto, než si uvědomit, že politiky, které byly vytvořeny před půl stoletím, již čelem k silné globální konkurenci a změněným vzorcům spotřeby i výroby neobstojí. Že se např. nemůžeme bránit liberalizaci služeb, když jen mezi lety 1980 a 2000 podíl služeb na evropském HDP stoupl o 13% na 70% a když dnes zajišťují 50% evropské zaměstnanosti. Musíme připustit, že společný trh se zbožím již nestačí, protože při změněné struktuře ekonomiky je dnes integrována vlastně jen jedna třetina evropského hospodářství.

Musíme snížit administrativní zátěž malých a středních podniků, které jsou hlavním zdrojem hospodářského růstu.

Musíme podpořit inovace a investovat do vzdělání, které nám dodá kvalifikovanou pracovní sílu, jenž pomůže evropskému hospodářství obstát v globální konkurenci.

Hlavní prioritou českého předsednictví tedy bude „návrat ke kořenům“ – ke 4 svobodám a k jednotnému trhu. Evropská unie je po rozšíření značně heterogenní útvar. Po přistoupení Rumunska a Bulharska je příjmová nerovnost v Unii měřena Giniho koeficientem vyšší nežli v „kapitalistických“ Spojených státech. Spolu s tím se přirozeně snižuje ochota starých členských zemí integrovat své ekonomiky se zeměmi s „low-cost“ pracovní silou. Jsem proto přesvědčen, že musíme nejdříve být schopni dohodnout se na ekonomické integraci, abychom se mohli posunout k té politické. Důsledná ekonomická integrace je to správné řešení pro deficit legitimity Unie. Česká republika, jako nová členská země s čerstvou transformační zkušeností, je vysoce povolaná k tomu, aby pomohla překonat obavy starým členským zemím a setřela prach z principů, které se osvědčily v minulosti a povedou nás bezpečně i v budoucnu.