Česko-francouzské kolokvium: Evropské vize

Pane předsedo Senátu, páni senátoři, pane státní tajemníku, Excellence, dámy a pánové,
jsem rád, že vás mohu přivítat na jednání. Vážím si velmi této příležitosti, že mohu diskutovat právě s Vámi.
Nicméně, obávám se, že jsme si na dnešní dopoledne dali opravdu těžký úkol. Konkrétní odpovědi na otázku „jaké společné politiky“ hledají ve své každodenní práci všechny orgány Evropské unie a všechny členské státy. Když rozhoduje Rada, když své návrhy připravuje Komise, když spolurozhoduje Evropský parlament, nedělají nic jiného, než že hledají konkrétní odpovědi na otázku „jaké společné politiky“. Nechápu tedy téma dnešní diskuse jako otázku „jaké ještě další společné politiky“ nebo „jaké politiky nikdy společné“. To by nás vedlo k úvahám či sněním mimo rámec praktické politiky, mimo rámec platných nebo podepsaných základních Smluv. Jde mi tedy o obsah společných politik, nikoliv o jejich počet.
Už před rokem, když jsme se začali připravovat na naše budoucí předsednictví, podobné otázky jsme si začali velmi vážně klást. Výsledek bych formuloval asi ve třech tezích.

Za prvé, podle našeho názoru, by společné politiky měly být utvářeny opravdu jako politiky společné, jako politiky, které maximálně vyjadřují společný zájem Společenství. Tato věta nemusí být tak triviální jak se na první pohled zdá. Je přirozené a legitimní, že každý členský stát se při rozhodování snaží prosadit vlastní zájmy. Jestliže však se každý členský stát při tvorbě politiky bude snažit pouze o prosazení vlastního partikulárního zájmu, bez ohledu na zájem Společenství, daleko se nedostaneme. Stejně jako manželství, i Společenství funguje na bázi kompromisu. Pouze když bude každá národní pozice počítat i se společným zájmem Společenství, výsledek nebude zero sum game, ale win-win situation.

Jak k tomu dospět ? Často jde i o to, nestavět si příliš velké ambice tam, kde další postup společné politiky příliš velkou přidanou hodnotu pro Společenství neslibuje. Právě v takovýchto situacích se pak totiž skoro každý členský stát domnívá, že je nucen hrát zero sum game proti ostatním. Vyvarujme se tedy neschůdných cest do slepých uliček. Jestliže, na příklad, většího ekonomického růstu celého Společenství dosáhneme spíše cestou individuálních národních daňových politik a jejich soutěžení, než snahami o unifikaci daňového základu pro přímé daně všech různorodých národních ekonomik Unie, proč tedy jít cestou unifikace ? Již proslulý příklad „Cassis de Dijon“ ukázal, že cesta vzájemného uznávání národních standardů - a nikoliv cesta jejich unifikace, byla tou efektivní, která uvedla jednotný vnitřní trh na dynamickou cestu ekonomického růstu.

Snažme se tedy vždy dobře odhadnout velikost té potenciální přidané hodnoty pro Společenství, kterou každá nová ambice, každý nový projekt, v kterékoliv společné politice reálně nabízí. Pokud přidanou hodnotu nepřinese velkou, raději tuto ambici opusťme, vedla by stejně k tvrdým bojům typu zero sum game. Naopak tam, kde výraznou přidanou hodnotu pro Společenství vidíme, nebojme se o ní přesvědčit i ostatní, nebojme se přesvědčit je, že jde o win-win situaci. Raději tedy mít ve společných politikách ambicí menší počet, a spíše se soustředit na ty, které nabízejí větší výhry pro celek Společenství.

Za druhé, musíme dobře analyzovat kontext a objektivní situaci, v níž se Společenství v určité době nachází a vážné výzvy, před nimiž Společenství stojí. Svět se mění rychleji, než jsme tomu byli dosud zvyklí, zatímco jednotlivé společné politiky obvykle mají tendenci k setrvačnosti a vlastnímu autonomnímu životu. Musíme tedy umět adekvátně tomu formulovat politické priority Společenství, stavět je do správné hierarchie, a to vše velmi pružně. Musíme umět společné politiky i rychle revidovat. Máme-li oprávněný pocit, že naši společnou loď začíná ohrožovat plovoucí ledovec, nevěnujme se při tvorbě společných politik přednostně optimálnímu rozmístění lehátek na palubě, nýbrž věnujme všechny síly řešením zásadních dnešních a budoucích problémů. Jen tak se z nás nestane Titanic. O to jsme se ostatně snažili při formulaci priorit našeho předsednictví, (které se především soustřeďuje na komplexy konkurenceschopnost – energetika a klimatická změna - východní Evropa ), o to se obdobně snažilo i nadcházející předsednictví francouzské a budoucí švédské. Myslím, že život ukáže, že jsme -všechny tři země - volily hlavní priority pro společné politiky za našich předsednictví odpovědně a správně.

Za třetí, Evropská unie je demokratické společenství demokratických států. Jsem rád, že Lisabonská smlouva dává větší prostor než doposud parlamentní aktivitě a kontrole, - jak se strany Evropského parlamentu, tak se strany národních parlamentů. Mělo by to odstranit jeden velký problém, s nímž Unie doposud žije. Problémy s národními ratifikacemi nových verzí Základních smluv - od Maastrichtu až po Ústavní smlouvu - ukázaly, že obyvatelé Unie i národní zákonodárné sbory vnímají často postup integrace a tvorbu společných politik jako něco cizího a málo srozumitelného, neřku-li nepřátelského. Poté, co vstoupí v platnost Lisabonská smlouva a poté co se všechny parlamenty naučí využívat jejích možností, by už formování společných politik Unie, další postup acquis communautaire, neměly být vnímány obyvatelstvem a národními parlamenty jako nepříjemná překvapení, nebo dokonce jako „morové rány z Bruselu“. I se zřetelem k tomuto fenoménu se Česká republika při jednání o Lisabonské smlouvě přičinila o to, aby bylo přijato prohlášení (č.18) “O vymezení pravomocí“, které za určitých okolností bude umožňovat návrat nevyužívaných pravomocí z Unie zpět na členské státy.

Nové role parlamentů budou však klást nové nároky jak na unijní orgány při vytváření společných politik, tak i na parlamentní sbory samotné. I ony se budou muset naučit vnímat, že existují kromě národních zájmů i společné zájmy Společenství. A co je podstatné, musí se to naučit vnímat i občané. Jedná se přitom o vážné věci a proto by větší politizace práce Unie při tvorbě společných politik měla vést k více demokracie - nikoliv k více politické demagogie.

Dámy a pánové, tím jsem se dostal opět ke své počáteční úvaze o společném zájmu. Věřím, že následující vynikající účastníci této diskuse jistě přinesou další ideje ke vzrušujícímu tématu „Jaké společné politiky“. Děkuji vám za pozornost.