Vystoupení J. Chmiela na odborné konferenci "Spolupráce parlamentu a vlády v evropské agendě po přijetí Lisabonské smlouvy", Praha, 9.3. 2010

Formulace národní pozice v evropské politice – společná odpovědnost parlamentu a vlády

Vážené dámy, vážení pánové,

Evropská unie je v současné době zcela ponořena do implementace Lisabonské smlouvy.   Společně tedy procházíme velmi důležitým obdobím.

Jsem přesvědčen, že to jak obratně dokážeme na evropské úrovni interpretovat institucionální inovace, které Lisabonská smlouva přináší do reality  evropského a mezinárodního dění, podstatným způsobem do budoucna ovlivní váhu postavení Evropské  unie. A to nejen ve vztahu k dnes již 498 miliónům občanům, ale také vůči klíčovým hráčům na mezinárodní scéně.

Neméně zásadní je ovšem i to, jak dobře se s novinkami, které Lisabonská smlouva zavádí, vypořádáme v politických a legislativních procesech na půdě domácí. Schopnost České republiky i nadále přesvědčivě hájit a prosazovat v unii své národní zájmy se ve velké míře bude odvíjet od toho, zda a jak  efektivně se naučíme zacházet s nástroji, které Lisabonská smlouva dává do rukou členským státům. 

A to je hlavním důvodem dnešního expertního setkání.

Jednou z nejdůležitějších institucionálních změn, které Lisabonská smlouva přináší, je bezesporu posílení role národních parlamentů ve vztahu k Evropské unii. Parlamentům jednotlivých členských zemí se tímto otevírá nový prostor pro působení v rámci procesu tvoření evropských politik. To s sebou pochopitelně nese i zvýšenou nutnost spolupráce vlád členských států s jejich parlamenty při formulování národních pozic.  A samozřejmě  také  i posílení prvku společné odpovědnosti obou institucí za prosazování národních zájmů v Evropské unii.

Velice vítám skutečnost, že diskuse na toto téma na úrovni Parlament – vláda započala v České republice s dostatečným předstihem ještě před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost.  Rád bych zde připomněl, že jejím prvním výsledkem bylo přijetí tzv. lisabonské novely jednacích řádů Poslanecké sněmovny a Senátu. Tato právní úprava, kterou vláda od počátku plně podporovala, je důležitá především ze dvou ohledů.  Jednak umožňuje Parlamentu, resp. jeho komorám vykonávat nová oprávnění daná jim Lisabonskou smlouvou a také nastavuje některá pravidla oné zmíněné spolupráce Parlamentu s vládou, jež je nyní, po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, tolik aktuální.

Jaké konkrétní změny a posuny v této spolupráci nová praxe přinese, ukážou teprve následující období, neboť Lisabonská smlouva i naše vnitrostátní právní úprava jsou účinné teprve tři měsíce. Hlavní novinky jsou například nové mechanismy žluté a oranžové karty v otázce kontroly dodržování zásady subsidiarity. Dále pak také právo podat žalobu Soudnímu dvoru pro porušení zásady subsidiarity právním aktem Unie či nově upravené mechanismy předběžného souhlasu obou komor Parlamentu ve vztahu k vládě v případě aplikace některé z tzv. evolutivních klauzulí obsažených v Lisabonské smlouvě.

Dal39 novum, které se projeví v každodenní evropské agendě komor Parlamentu, resp. jejich evropských či jiných pověřených výborů, je prodloužení lhůty mezi postoupením návrhu legislativního aktu Parlamentu a jeho zařazením na předběžný pořad jednání Rady z šesti na osm týdnů. Ovšem i tato poměrně nenápadná změna může přinést intenzivnější spolupráci Parlamentu s vládou. A to protože bude-li mít Parlament na projednání daného návrhu více času, bude mít možnost zejména u zásadnějších a obsáhlejších návrhů podrobněji se danou věcí zabývat a vyžadovat od vlády ještě užší součinnost, než jak tomu bylo doposud.

Co však bude pro mnohé z nás zřejmě nejzajímavější, je budoucí fungování oněch nových postupů, o kterých jsem se před chvílí zmínil. Pokud jde o mechanismy žluté a oranžové karty, je zde postavení vnitrostátních parlamentů ve vztahu k jejich vládám vcelku autonomní. Přesto i zde si lze představit určitou míru kooperace, zejména v případech, kdy by se mohly navzájem podporovat na jedné straně stanoviska komor Parlamentu namítající porušení zásady subsidiarity a na druhé straně odmítavá pozice vlády k danému návrhu v Radě.

Naproti tomu u žalob k Soudnímu dvoru pro porušení zásady subsidiarity již přijatým unijním právním aktem bude spolupráce vlády s Parlamentem, resp. některou z jeho komor zcela nezbytná. Je však třeba hned zdůraznit, že žaloba na porušení zásady subsidiarity by měla být až tím nejkrajnějším prostředkem.

Zde tedy přímo Lisabonská smlouva stanoví, že tyto žaloby vnitrostátních parlamentů budou Soudnímu dvoru předávány prostřednictvím vlád členských států. Z toho pak vychází nová právní úprava v jednacích řádech komor Parlamentu, která, s drobnými rozdíly u Poslanecké sněmovny a Senátu, předpokládá po schválení návrhu žaloby v příslušné komoře její postoupení vládě. Tato právní úprava dále stanoví povinnost vlády předložit žalobu Soudnímu dvoru a povinnost vlády, resp. vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Soudním dvorem Evropské unie poskytovat osobám pověřeným zastupováním příslušné komory veškerou součinnost nezbytnou pro postup v řízení. Vláda je samozřejmě připravena všem těmto povinnostem plně dostát, jakmile se v naší praxi první případ takovéto žaloby ze strany Parlamentu objeví.

Stejně tak zatím nedošlo k praktickému využití postupu předběžného souhlasu komor Parlamentu s návrhem založeným na některé z tzv. evolutivních klauzulí obsažených v Lisabonské smlouvě. Jedná se o tzv. přechodové klauzule, doložku flexibility a zjednodušený postup pro změnu Smlouvy o fungování Evropské unie. Zde bude však iniciátorem celého postupu vláda, neboť ona je tím, kdo si podle nové právní úpravy v jednacích řádech Sněmovny a Senátu musí vyžádat předběžný souhlas obou komor Parlamentu. Tato právní úprava pak klade na vládu určité požadavky, které bude třeba naplnit, jako je povinnost předložit spolu s vlastním návrhem i stanovisko vlády nebo včasnost předložení návrhu. Je třeba přiznat, že v těchto požadavcích existují určité rozdíly mezi úpravou v jednacím řádu Poslanecké sněmovny a v jednacím řádu Senátu, což může v praxi činit vládě, zejména v počátcích, jisté obtíže. Nicméně jsem přesvědčen, že s těmito nuancemi v postupech vůči jednotlivým komorám se dokážeme vyrovnat a že tato nejednotnost v úpravě nebude výrazněji komplikovat fungování celého mechanismu.

Pochopitelně ale i od Parlamentu je namístě očekávat aktivní přístup a spolupráci. V tomto ohledu je zejména důležité, aby návrhy na vyslovení předběžného souhlasu byly Poslaneckou sněmovnou a Senátem včas projednány a výsledky tohoto jednání postoupeny vládě tak, aby Česká republika pokud možno nepůsobila zbytečné průtahy při projednávání příslušných návrhů v Radě, případně v Evropské radě. Oceňuji, že právní úprava v jednacích řádech se snaží i tento cíl naplnit.

Osobně věřím, že nová úprava přijatá v podobě novely jednacích řádů Poslanecké sněmovny a Senátu, ať již jde o kterýkoliv ze zmiňovaných nových postupů a mechanismů, se ukáže být v praxi plně funkční a že spolupráce Parlamentu s vládou bude probíhat bezproblémově. Jsem přesvědčen, že zapojení Parlamentu do projednávání evropských záležitostí představuje důležitý prvek legitimizace pozic České republiky zastávaných na úrovni Evropské unie, a proto posílení jeho role lze z tohoto pohledu vnímat jednoznačně pozitivně.

Na tomto místě bych chtěl ocenit i výbornou spolupráci s oběma výbory Parlamentu ČR, které se zabývají evropskouunijní problematikou.

Závěrem mi dovolte říci, že jsem velice potěšen, že u nás na toto téma probíhá intenzívní politická i odborná diskuse, k níž jistě velkou měrou přispěje i dnešní konference.

Děkuji za pozornost a přeji Vám všem, aby tato konference byla pro Vás zajímavá a přínosná.