Rozhovor: "Je lépe být v centru rozhodování, než stát stranou"

1. Pane ministře, mluvíte soukromě česky nebo slovensky?

Mluvím česky. Mým mateřským jazykem je nicméně maďarština, pak jsem chvíli mluvil česky a maďarsky a až poté slovensky. Po mamince jsem maďarského původu, po otci česko-polského. Na Slovensku, kde otec nastoupil v roce 1962 do práce, jsem delší dobu vyrůstal  a po skončení vysoké školy v Praze i několik let pracoval. Juraj jsem vlastně omylem. Křtěný jsem byl jako Jiří a v průběhu pobytu na Slovensku bylo křestní jméno poslovenštěno na Juraje. V prostředí diplomacie tento mix vůbec není na škodu, naopak mi hodně pomáhá v navazování kontaktů.

2. Rozmýšlel jste si dlouho nabídku ministerské funkce? Co rozhodlo?

O nabídce jsem samozřejmě přemýšlel – byla to jak obrovská zodpovědnost a ocenění, tak velká výzva. Roli při rozhodování sehrály roli všechny tři faktory.  Během svého časově omezeného mandátu mám před sebou několik zásadních úkolů, jejíž zvládnutí vůbec nebude jednoduché. Je to v první řadě implementace Lisabonské smlouvy. Ta sice vstoupila 1. prosince 2009 v platnost, ale teprve její konkrétní uvedení do praxe rozhodne o tom, zda přinese to, co si od ní všichni slibujeme. Pak je tu ještě post-Lisabonská strategie, respektive tzv. „Strategie EU 2020“, která Lisabonskou strategii, jejíž platnost letos končí, nahrazuje. A v neposlední řadě snaha o vyřešení kandidatury na sídlo evropského navigačního systému Galileo. To jsou všechno nesmírně důležité úkoly, které jdou nad rámec hlavního úkolu mého útvaru, kterým je koordinace evropských politik v ČR, a na kterých budeme společně pracovat v průběhu mého mandátu.

3. Co vás při nástupu do vlády překvapilo?

Překvapilo mne, že ministři mají o hodně více práce, než se to jeví při pohledu zvenčí.

4. Celý profesní život se orientujete na africké a orientální země. Je v evropské diplomacii velký rozdíl proti Vašim předchozím zkušenostem?

Po celou dobu mého působení ve státní správě docházelo v mých agendách k prolínání s evropsko-unijní problematikou. Ať  jsem působil na africkém odboru, nebo přímo v subsaharské Africe, anebo na odboru Analýz a plánování Ministerstva zahraničních věcí či na Úřadu vlády ČR v době prací na Lisabonské smlouvě. EU navíc není zahleděna sama do sebe, ale aktivně působí i navenek. Například Afrika patří mezi jednu z hlavních zahraničních priorit Unie. Stranou nestojí ani vzdálená pacifická oblast, ve které jsem působil donedávna a na kterou je zaměřena spolupráce v rámci programu Afrika, Karibik, Pacifik (ACP). Pro všechny bylo velkou školou i naše předsednictví v Radě EU, které jsem absolvoval jako český velvyslanec v Austrálii. Neřekl bych, že evropská diplomacie je diametrálně odlišná, ale na druhé straně nelze ani paušalizovat. Každá oblast a země mají svá specifika, přičemž jednotící linií by měla být maximální snaha o prosazení zájmů České republiky.

5. Přišel jste do vlády v době, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. Změnily se nějak i vaše kompetence oproti Vašim předchůdcům?

Jak už jsem naznačil, implementace Lisabonské smlouvy není záležitost dnů, týdnů, a dokonce ani měsíců, ale bude trvat podměrně dlouho. Co je patrné na první pohled z hlediska mých kompetencí, je rozdělení Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (tzv. GAERC) na dva samostatné summity – Radu pro vnější vztahy, která je v gesci ministerstva zahraničí, a Radu pro všeobecné záležitosti, která spadá pod Útvar ministra pro evropské záležitosti. Jak říká přímo Lisabonská smlouva, Rada pro všeobecné záležitosti bude mít  přímou zodpovědnost za přípravu vrcholných summitů hlav států a vlád. Toto rozdělení pak také dále znamená vyšší nároky na spolupráci mezi resorty, a to nejen na úrovni Útvar ministra pro evropské záležitosti – Ministerstvo zahraničí ČR, ale celkově mezi jednotlivými ministerstvy a také Stálým zastoupením ČR při EU v Bruselu.

6. Mezi vaše priority patří koordinace politik ve vztahu k EU. Kde vidíte na české straně největší slabiny v této oblasti?

Už jsem se toho dotkl v předchozí otázce. Nenazval bych to slabinou, ale výzvou určitě – a to je potřeba domluvit se na domácí úrovni o tom, co přesně budeme v Evropské unii prosazovat, jak budeme postupovat a o jaké cíle budeme usilovat. To je jeden z nejdůležitějších úkolů, který má Útvar ministra pro evropské záležitosti na starosti. Jen dobrá spolupráce a konzistence při rozhodování totiž zajistí kvalitní a koordinovanou politiku České republiky na evropské úrovni.

7. Na Brusel se stále většina lidí dívá jako na místo, odkud nám něco přikazují, jako kdysi na Vídeň. Co se proti tomu dá dělat?

V přirovnání, které jste použila, je jeden zásadní rozdíl, a to že členství v Evropské unii je dobrovolné. Dobrovolně jsme do ní vstoupili a podle Lisabonské smlouvy z ní můžeme také dobrovolně vystoupit, a  to se všemi aspekty - pozitivními či negativními, které takové rozhodnutí nese. Osobně si nicméně nemyslím, že Česká republika by měla uvažovat o této alternativě, takže byl bych nerad, kdyby se tato  zmínka o možném vystoupení dezinterpretovala či se spekulovalo ve smyslu, že o této možnosti uvažuji.

Považuji se za eurorealistu. Jsem přesvědčen o tom, že je lépe být v centru rozhodování, než stát stranou. A je důležité si uvědomit, na co řada lidí zapomíná, že my, spolu s dalšími členskými státy Unie, v tomto centru jsme - na rozdíl od doby rakouského mocnářství, na kterou narážíte.

Je důležité, aby si toto lidé uvědomili. A toho nelze dosáhnout nijak, jinak než poskytováním dostatku kvalitních informací. Právě za informování veřejnosti o evropských záležitostech je rovněž zodpovědný Útvar ministra pro evropské záležitosti, který ke zkvalitnění informovanosti používá celou řadu nástrojů - ať už je to síť regionálních Eurocenter po celé ČR, webové stránky Euroskop.cz nebo bezplatná telefonní linka Eurofon 800 200 200. Kromě toho nyní chystáme sérii diskusí a seminářů, které se budou týkat dopadů Lisabonské smlouvy a kterých se budou účastnit i experti přímo z Bruselu.

8. Česká republika chce prosazovat větší konkurenceschopnost Evropy. Jakými cestami by se k tomu mělo dojít, když nám to moc nejde ani u nás?

Konkurenceschopnost České republiky byla v minulosti založena především na tom, že mohla nabídnout levnější pracovní sílu. Nyní je ale situace jiná a ekonomika se postupně přesouvá ke znalostní ekonomice.

I my se nyní musíme soustředit především na produkci s vyšší přidanou hodnotou, a to i v kontextu Lisabonské strategie, respektive připravované „Strategie EU 2020“. Podobné priority nyní zaznamenáváme i na evropské úrovni.

Jakou máme šanci na získání řídícího střediska Galileo, co jsou naše výhody a nevýhody? Co pro to můžete osobně udělat?

Jak asi víte, dohoda z roku 2003 předpokládá, že sídlo evropského navigačního systému Galileo by mělo být v novém členském státě, kde dosud žádná agentura nesídlí. To je naše výhoda, nicméně je to jen jedno z mnoha kritérií. Mezi těmi dalšími je například technologická vyspělost země a i v tomto případě má Česká republika velmi dobré šance. Je nicméně pravdou, že jednání nejsou jednoduchá a rozhodnutí se oddaluje. Usilujeme o to, aby definitivní rozhodnutí padlo ještě během španělského předsednictví, tedy do konce června letošního roku. Ostatně i při mé prosincové návštěvě Madridu jsme se se španělskou stranou shodli, že další oddalování by nebylo nikomu prospěšné. Pro sídlo řídícího střediska Galilea lobuji při všech možných příležitostech.

9. Vyslovil jste se za společný evropský postup v oblasti získávání energetických zdrojů a v oblasti energetické bezpečnosti. Proč je to podle Vás tak důležité?

Situace v oblasti využívání energetických zdrojů v EU je alarmující. Nemusím jistě připomínat začátky českého předsednictví spojené s plynovou krizí. Evropa se blíží k hranici šedesátiprocentní dovozní závislosti  (pro srovnání - v roce 2006 to bylo 54 % a v roce 1995 dokonce 44 %). To znamená rostoucí zranitelnost ze strany hlavních dodavatelů a tranzitérů, kteří mohou použít manipulaci s dodávkami ropy a zemního plynu jako prostředek politického nátlaku. Proto je pro Evropu diverzifikace zdrojů i přepravních cest naprostou nezbytností.

Společný postup EU pak přináší dvě obrovské výhody. Jednotná EU je silnější navenek, což je obzvlášť patrné při realizaci infrastrukturních projektů a sjednávání nových dodávek zdrojů. Druhou výhodou společného postupu je vyšší odolnost členských států EU v případě přerušení či výpadku dodávek surovin. V tomto případě je jednotnost Evropy podmínkou využití dvou principů - principu solidarity a principu zodpovědnosti států za svoji energetickou bezpečnost. A samozřejmě, je třeba hledat i nové zdroje surovin, a to i ve vzdálenějších oblastech. Za perspektivního partnera např. považuji Austrálii, která má velké ložiska plynu, uhlí, uranu a dalších prvků které lze využít jako zdroj energie a její exportní potenciál není zdaleka vyčerpaný. V tomto smyslu, jakož  i v souvislosti s možnou spolupráci při výzkumu nových technologií v energetickém průmyslu, jsem s australskou stranou zahájil jednání v době mého tamějšího působení ve funkci velvyslance a konzultace pokračují i nadále.

10. Nyní jste se vrátil ze schůzky ministrů evropských zemí ve Španělsku, podařilo se pokročit v jednáních o agendě 2020?

„Strategie EU 2020“, která nahrazuje Lisabonskou strategii, jejíž platnost končí letos na konci roku, je jedním z klíčových témat španělského předsednictví. Záměrem je schválit ji do poloviny letošního roku a to tak, abychom jsme se poučili z aktuální strategie, a především se vyhnuli některým jejím nedostatkům. I během neformální schůzky ministrů na začátku tohoto roku ve Španělsku jsme se jí samozřejmě věnovali – hlavním cílem bylo tuto záležitost  prodiskutovat ještě před tím, než budou předloženy konkrétní návrhy. Česká republika klade důraz na tři věci: zaměstnanost, růst a zvýšení konkurenceschopnosti.  I když dosažení společné dohody je velmi náročným úkolem, které bude vyžadovat další intenzivní jednání, ve Španělsku se nám podařilo lépe si vyjasnit pozice jednotlivých zemí.

11. Někteří čeští politici by v rámci šetření chtěli zrušit Útvar ministra pro evropské záležitosti. Jak se na to díváte?

To není záležitost, kterou bych měl řešit během svého mandátu. O další struktuře a fungování útvaru rozhodne až další vláda. Každopádně, jak už jsem několikrát zmiňoval, Útvar ministra pro evropské záležitosti má před sebou řadu důležitých úkolů, z nichž jeden, a to koordinace evropské politiky na domácí úrovni, je naprosto nezastupitelný, a dokážu si proto jen těžko představit, že by se útvar zrušil.

12. Váš mandát je časově omezený, dá se za tu dobu něčeho dosáhnout?

Priority jsou nastaveny poměrně jasně, jak už jsem o tom hovořil: je to implementace Lisabonské smlouvy a nastavení koordinace evropské politiky uvnitř ČR, včetně důsledného využívání spolurozhodovacího mechanizmu národních parlamentů, jak je definován v Lisabonské smlouvě, dále „Strategie EU 2020“ a kandidatura na sídlo navigačního systému Galileo.

13. V minulosti jste napsal cestopis z Nigérie. Máte ještě něco rozepsaného, k čemu se budete chtít zase vrátit?

Přátelé a známí by byli rádi, kdybych napsal vzpomínky na mé působení v Somálsku v letech 1993-1994 v době občanské války a operace UNOSOM, nebo se ptají,zda nějak shrnu své zážitky z působení v pacifické oblasti. Nemám na to ale bohužel teď čas. Navíc mám už delší dobu rozepsánu knihu o dějinách některých západoafrických a středoafrických zemích.

14. Vrátíte se do Austrálie?

Rád bych pokračoval ve svém diplomatickém působení. Nadále bych chtěl pracovat pro Ministerstvo zahraničí ČR, takže doufám, se vrátím do mé „alma mater“, ale obohacen o celou řadu zkušeností a poznatků z mého současného působení ve funkci ministra pro evropské záležitosti. O tom, kde konkrétně to bude, je v této chvíli předčasné se bavit.