Rozhovor: "Afrika zcela změnila moji životní filosofii"

Rozhovor s Jurajem Chmielem, ministrem pro evropské záležitosti

Juraj Chmiel se narodil v roce 1960 v Budapešti. Vystudoval orientalistiku-afrikanistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Roku 1984 nastoupil do Ústavu historických vied Slovenské akadémie vied v Bratislavě. V letech 1992–2007 působil na Ministerstvu zahraničních věcí, kde se zaměřoval na problematiku afrického kontinentu. Mezi lety 1993 a 1994 pracoval jako politický specialista OSN ve dvou zónách mírové operace OSN v Somálsku (UNOSOM – Kismayo a Belet Wayne). O dva roky později se stal vedoucím zastupitelského úřadu ČR v Nigérii, v roce 1999 pak mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČR v Nigérii s akreditací pro Benin, Čad, Gabun, Kamerun, Niger a Rovníkovou Guineji. V letech 2007–2008 řídil sekci předsedy vlády pro obranu, bezpečnost a zahraniční politiku. Roku 2008 byl jmenován mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČR v Canbeře. Od 30. listopadu 2009 je ministrem pro evropské záležitosti. Jan Chmiel hovoří anglicky, maďarsky, rusky, pasivně německy, svahilsky a amharsky.

• Jaké jsou Vaše dosavadní zkušenosti s problematikou EU?

Ve státní správě působím od roku 1992. Většinu té doby jsem strávil na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, buď v ústředí nebo v zahraničí, chvíli jsem pracoval také na Úřadu vlády. Kdekoli jsem byl, tak součástí mé agendy byla problematika Evropské unie jako priorita české zahraniční politiky. Pochopitelně jednou to bylo více, jednou méně. V Africe se nám to promítalo poměrně hodně, protože Afrika je prioritním kontinentem EU. To samé bylo v Austrálii, kde jsme připravovali a poté dohlíželi na průběh českého předsednictví. Do velmi úzkého kontaktu s problematikou EU jsem se dostal v době, když jsem vedl sekci předsedy vlády pro oblast bezpečnosti, obranné politiky, protože se tehdy připravovala Lisabonská smlouva. Není to tedy pro mě neznámý terén. Na druhé straně je to velká výzva. Čekají nás velmi důležité úkoly.

• Jaké?

Prvním je působení uvnitř České republiky. Zde je důležitá koordinační role, protože po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost se zvyšuje tlak na koordinaci vnitřní politiky. Musíme najít konsenzus na vnitropolitické scéně a prosadit jej na evropské úrovni. Dalším úkolem je informování veřejnosti o Evropské unii. Ve spolupráci s Parlamentem ČR a Zastoupením Evropské komise v Praze připravujeme sérii seminářů. Jedním z hlavních témat bude i Lisabonská smlouva. Implementace této smlouvy je v současné době naší prioritou. Je to dlouhodobý úkol, protože se situace neustále vyvíjí, zejména v Bruselu. Dále se podílíme na přípravě strategie 2020, která je pokračováním Lisabonské strategie, jejíž platnost končí v letošním roce. Formulovali jsme tři základní témata, na nichž by měla být nová strategie založena – růst, zaměstnanost a konkurenceschopnost. Naší prioritou je také systém satelitní navigace Galileo, který by měl být minimálně srovnatelný s americkým systémem, jenž nyní v EU používáme. Česká republika již před několika lety projevila zájem o sídlo úřadu, jež bude mít tento systém na starosti.

• Naší výhodou je to, že u nás zatím ještě žádná evropská agentura nesídlí.

Přesně tak, to je nepsané pravidlo, které bylo domluveno v roce 2003. Je to ale jenom jedno z kritérií. Dalším kritériem je technologická vyspělost země. I v tomto případě podmínku splňujeme, navíc máme velkou tradici v této oblasti. Hodně nám to pomáhá při lobbingu, ale není to jednoduché. Zájemců je deset a rozhodnutí se oddaluje. Usilujeme o to, aby rozhodnutí o sídle Galilea bylo přijato ještě v době španělského předsednictví. Řekl bych, že šanci máme, ale pochopitelně v tom procesu sehrávají roli různé dohody mezi zeměmi, takže je opravdu předčasném předjímat. Děláme vše pro to, aby Galileo bylo u nás.

• Vaší prioritou je implementace Lisabonské smlouvy. Jaké jsou podle Vašeho názoru největší změny, které smlouva přináší?

Vypíchl bych tři věci – zvýšenou roli Evropského parlamentu v legislativním procesu, zároveň větší roli národních parlamentů při přijímání evropské legislativy a větší důraz na vnitropolitickou koordinaci při prosazování zájmů členských zemí. Tyto tři záležitosti se týkají i České republiky. Ono to vypadá jednoduše, ale není tomu tak.

• Jak probíhalo české předsednictví v Austrálii?

Velice intenzivně. Z politického hlediska tam byla velice specifická situace. Předchozí australská vláda neměla dobré vztahy s EU a nová vláda, která nastoupila měsíc před mým příchodem do Austrálie, zcela změnila přístup k Evropské unii. Snažila se hodně zintenzívnit vzájemné vztahy. Byla podepsána celá řada deklarací, dohod, včetně Rámcové dohody o spolupráci, z nichž většina začala být implementována za českého předsednictví. Přijelo také několik komisařů. Hlavním tématem byly klimatické změny. Neméně intenzivní to bylo z hlediska společenského. Za pomoci krajanských sdružení jsme zorganizovali desítky akcí, které přispěly nejen ke zviditelnění České republiky, ale také krajanů v Austrálii. Jednou z našich největších akcí bylo pořádání koncertu vážné hudby v zahradách generální guvernérky v Canbeře. Nejsilnější zážitek byl, když se před 5000-6000 posluchači linula Smetanova Vltava. Bylo to něco neskutečného a mělo to velký ohlas. Celkově se dá říci, že české předsednictví v Austrálii bylo hodnoceno velice pozitivně jak Australany, tak i krajany.

• V letech 1993–1994 jste působil v Somálsku. Bylo to v době, kdy se tato země byla zmítána občanskou válkou. Můžete popsat Vaše zkušenosti z té doby?

Je to komplex zkušeností a zážitků, zkrátka škola života. Vše se odehrálo již dávno, nicméně často mám před očima film složený z různých políček – těla Somálců roztrhaná granáty, která jsme skládali dohromady a pohřbívali, oživovací pokusy belgických vojenských lékařů, utrpení zraněných či nemocných, děti umírající na choleru, porody při kterých jsem asistoval, mrtví, zastrašování, pokusy o atentáty a útoky vůči naším konvojům či stanovištím, bělma somálských ostřelovačů. Hodiny i dny vyčerpávajících jednání se zástupci znepřátelených stran, somálští muži s nepřítomnýma očima a celý den žvýkající kat. Na druhé straně ale vzpomínám i šťastné oči dětí a jejich matek, když dostaly humanitární pomoc, když jim byla poskytnuta lékařská péče a jim se ulevilo od bolesti, nebo otvírání škol či zdravotnických zařízení. Film je dlouhý a bohužel neradostný.

• Určitě jste měl obavu o život...

Přímo v momentě největšího ohrožení není čas na to myslet. A když bylo nebezpečí zažehnáno, tak jsem obavy z toho, co se mohlo stát, raději vytěsnil. Zabito či těžce zraněno bylo několik mých kolegů, se kterými jsem jen několik minut nebo hodin předtím mluvil či sdílel malý společný prostor. Vzpomínám si na zlost, která pak se mnou lomcovala, ale ne strach. K jednáním jsem ale musel přistupovat s chladnou hlavou, oproštěnou od emocí. Co se mi všechno mohlo stát, mi docházelo až dlouho poté, co jsem ze Somálska odjel.

• Později jste působil jako velvyslanec v Nigérii s akreditaci pro další země západní a střední Afriky. Opět se jedná většinou o země ne příliš politicky stabilní, s nedemokratickými režimy a s různou koloniální minulostí. Jak jste s tímto vyrovnával?

Mým hlavním úkolem bylo zastupování zájmu České republiky se zaměřením na obchod. Neznamená to ale, že bychom ignorovali politickou realitu zemí a nesnažili se upozorňovat na problémy které se objevovaly např. v lidskoprávní oblasti. V Nigérii jsem byl přímým svědkem toho, jak došlo shodou náhody (neočekávaná smrt vojenského diktátora) k transformaci režimu z vojenské diktatury k vládě sestavené z volených zástupců politických stran. To, co se dělo, jen potvrdilo moji zkušenost ze Somálska, ale i některých dalších zemí subsaharské Afriky. Ne všude může fungovat náš model západní demokracie založený na volbách. Volby jsou vlastně jenom bojem o moc a jak bude tento boj prováděn závisí na typu společnosti, ve kterém se odehrávají. V řadě zemí znamená volební kampaň zelenou násilí, vraždám a nebylo výjimkou, že zemi dovedly místo k vládě zvolené z rozhodnutí populace, k občanské válce.

• Jaký systém vlády by byl podle Vašeho názoru v těchto zemích vhodnější?

Určitým východiskem je alespoň dočasně abstrahovat od pokusů zavést do zemí, které mají odlišnou sociální a náboženskou strukturu a jiný historický vývoj, demokracii tzv. západního typu, ale důraz klást na obnovení starých tradičních struktur – např. moc postavit na hierarchické pyramidě rady starších a to od nejnižšího stupně samosprávy, po nejvyšší, celostátní. I ve 21. století je tento systém vlády možný. I když není mnou preferovaný, tak se osvědčil i systém tzv. osvícených diktátorů – tj. vůdců, kteří se dostali k moci vojenským převratem, ale zemi spravují či spravovali ke spokojenosti většiny obyvatel. Základem je dodržování základních lidských práv, snaha omezit korupci na rozumnou míru a nastoupení cesty předání moci civilní správě.

• Máte i nějaké veselejší zážitky?

Jeden zážitek za všechny, který měl podle hlavy státu jedné z afrických zemí dokumentovat pokrok, který byl udělán: Při setkání mi jeden prezident z vážnou tváří zdůrazňoval, že musím vyřídit našemu prezidentu, že on na rozdíl od svého předchůdce své oponenty nejí.

• Máte chuť se do Afriky ještě někdy vrátit?

Afrika je to něco nádherného, něco jako droga. Rád se do Afriky vrátím nejenom služebně, ale také jako turista.

• Čím Vás Afrika okouzlila?

Na to není jednoduchá odpověď. Je to souhrn vjemů, zážitků. Měnící se příroda, bohatá kultura a historie, špetka adrenalinu a rizika, různorodá mozaika lidí. Afrika umí hodně dát, ale taky vzít. Mne např. zážitky v Somálsku kompletně změnili životní filozofii. Přestal jsem si např. dělat těžkou hlavu z malosti, ubohosti, osobních útoků – lidi v různých částech světa musí čelit o hodně vážnějším hrozbám, než je v našich zeměpisných šířkách bohužel stále často frekventovaná závist či pomluvy.